Seznamka
Max Kašparů
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
V neděli ráno, podivuhodně symbolicky na prahu postní doby, skončil ve Vatikánu summit představitelů biskupských konferencí celého světa. Některá média hlásají, že skončil fiaskem, nic neřešícím plácnutím do vody. Františkovo konstatování, že sexuální zneužívání dětí je globální problém a netýká se jen církve, mnozí považují za snahu o bagatelizaci. Papež ovšem zdůraznil, že tyto zločinné praktiky mají v církvi mnohem tragičtější dopad než v sekulárním prostředí. Protože pro oběti to znamená naprostou negaci, zhroucení všech hodnot a jejich hluboké zranění zasahuje i celou církev.
Papež František ve svém závěrečném proslovu zdůraznil to, co vyslovil už dříve: církev bude se vší rozhodností potírat sexuální zneužívání. Vůči sexuálním skandálům zaujme postoj nulové tolerance, nebude je tajit a pachatele předá světským soudům. Pedofilní praktiky neváhal velmi expresivně označit jako svinstvo a jejich aktéry jako nástroje satana. Je zřejmé, že tady se jedná o zlo větší než lidské.
Pochopitelně, mnohé oběti a jejich blízcí mohou cítit jako zklamání, že z tohoto naprosto mimořádného biskupského setkání nevzešly závazné a jednoznačné pokyny. To je ovšem logické: vzhledem k závažnosti situace se ani nedá očekávat nějaký rychlý a univerzální návod. Bude to běh na dlouhou trať. Vyvstává mnoho otázek, na které není jednoduchá odpověď. Proto jsem požádala o rozhovor Jaroslava Maxe Kašparů, který spojuje lékaře-psychiatra a duchovního.
Může být za oběť považován jen nezletilý?
Obětí se může stát kterákoli lidská bytost. Od početí až po hrob. Domácímu násilí - ať už fyzickému nebo psychickému - je vystavena řada dětí, žen, mužů i starců. Jsou mu vystaveni ti, kteří jsou v roli slabšího, podřízeného nebo závislého na dominantní osobě, eventuálně zde hraje roli vděčnost, strach nebo úcta vůči násilníkovi.
Potenciální oběť se často nebrání (nemluvíme teď o malých dětech) – proč?
Kromě tří výše uvedených zde hraje roli také stud. Oběť se obává, ač není sama na vině, stigmatu ve společnosti, která často nebere poškozeného jako oběť, ale jako iniciátora, který sexuální násilí vyvolal. Násilník také na tuto strunu hraje a vyhrožuje oběti tím, že při eventuální obhajobě svého kriminálního jednání bude označovat právě oběť jako iniciátora. Že by to z právního hlediska asi neobstálo, to už vystrašené oběti nedojde. Dále se obává toho, že jí nikdo neuvěří, protože násilník je známý jako slušný člověk (učitel, kněz, trenér). Nezřídka je oběti vyhrožováno fyzickým násilím nebo i likvidací.
Jaký dopad může mít takový zážitek na psychiku oběti a její další život?
Oběti se často zbortí, zvláště pokud je násilníkem duchovní osoba, hodnotový žebříček etických a morálních pravidel celé církve. To vede v budoucím životě k nedůvěře vůči ní i vůči druhým osobám, pocitům zahanbení, komplexu méněcennosti, depresi, skepsi a trauma má svoje veliké následky i v budoucím sexuálním životě takové oběti. Je-li oběť ještě vystavena výčitkám nebo necitlivým poznámkám či dotazům ze strany okolí, je trauma o to větší. Někdy hovoříme o posttraumatickém syndromu nebo druhé viktimizaci.
Negativní zážitek může vést například k depresi nebo jiné psychiatrické diagnóze. Jak takovému vývoji předejít?
O prevenci se zde mnoho hovořit nedá. Děti můžeme poučit, aby nesedaly do auta s cizím člověkem, můžeme jim vysvětlit, že se nemají samy nikde toulat, ale nemůžeme jim říkat, aby si daly pozor na pana učitele, pana faráře, vlastního strýce nebo dědečka a nepřibližovaly se k nim.
Tolik diskutovaný celibát – hraje v tom všem nějak zásadní roli? Vy jste vysvěcen na kněze jako ženatý muž, v řeckokatolickém ritu. Jak to vidíte Vy?
V první řadě se na problém dívám jako psychiatr. Domnívám se, že je příliš zjednodušující vidět za sexuálními poklesky kněží právě celibát. Pedofilního jednání se přece ve velké míře dopouští i jedinci, kteří nejsou celibátem vázáni a žijí dokonce ve vlastních rodinách. Pokud chce heterosexuální kněz porušit závazek celibátu, udělá tak se ženou, nikoli s desetiletým ministrantem.
A co „opak“ celibátu? Démonizace sexu...
Sex se někdy démonizoval do takové míry, že znám případy manželských dvojic, které nepřijímají Eucharistii jenom proto, že žijí manželským sexuálním životem. To je patologický extrém. Na druhé straně žijí lidé v konkubinátech a za hřích to absolutně nepovažují. Což je druhý extrém. Smysl lidské sexuality ani smysl celibátu nebývají správně pochopeny.
Osobně se domnívám, že je v našich končinách přesexualizováno. Před desetiletími jako by sexualita neexistovala a lidé se množili řízkováním, dnes není časopis, reklama, sdělovací prostředky, kde by nebyla o sexu zmínka.
K tomu si dovolím citovat známého psychiatra Viktora Frankla, který řekl: Když společnost ztrácí smysl své existence, tak v touze najít lék proti emocionální prázdnotě - vrhne se zuřivě na sex. A začne ho přetvářet. Sex, který byl do té doby něčím skoro posvátným, stává se tím, čím by nikdy neměl být – odpovědí na vnitřní prázdnotu člověka. Člověk má ve svém nitru dvě základní potřeby. Potřebu důvěrné lásky a potřebu bezpečí. Ani jedno ani druhé nejde nahradit sexem.
Jak může kněz vědomě žít ve stavu těžkého hříchu? Dochází mu, čeho se dopouští?
Pojem hříchu se stává dneska již obtížně srozumitelným a obsah tohoto pojmu se vyprázdnil. Viz likvidace zpovědnic v některých zemích západní Evropy. Moderní návštěvník bohoslužeb se k Desateru chová jako u švédského stolu. Na svůj talířek si tohle přikázání beru, tohle neberu, tohle strávím, tohle by pro mne bylo veliké sousto, na tohle přikázání jsem alergický a támhleto už časem zplesnivělo…
Do podobného hodnocení a chápání katolické morálky může „dorůst“ i samotný kněz, a když má dobrou vůli, všechny své hříchy si sám před sebou i před Bohem obhájí. Duchovní vedení už nepotřebuje. Pokud k tomu ještě slyší z úst nějakého věhlasného teologa, že těžký hřích prakticky neexistuje a ty lehké se smývají na počátku mše svaté, stojí pokaždé u oltáře se svatozáří nad hlavou.
Existuje i teorie, že homosexuální „lobby“ v církvi je důsledkem nevstřícného postoje k homosexuálům: direktivní výzva pro život ve zdrženlivosti je údajně žene ke kněžství, ke kterému ovšem nemají povolání. A tato skutečnost se časem provalí: mohlo by to tak být?
Ano, mohlo. Domnívám se ovšem, že v církvi nemusí existovat jen homosexuální lobby. A pokud jde o onu vstřícnost vůči jinakosti, uvolněme otěže fantazie a představme si, že skupina katolických žen, které se cítí být muži a současně cítí povolání ke kněžství, by vytvořila, na protest proti odmítnutí jejich požadavku ze strany církve, nějakou novou církevní lobby.
A na druhé straně: Proč by vlastně neměl být knězem homosexuálně orientovaný muž, který je odhodlaný svoji touhu potlačit a žít v čistotě? Snad proto, že by nemusel ustát formaci v semináři, tedy v čistě mužském prostředí?
Homosexuální muži jsou v kněžských řadách zastoupeni. Stejně jako mezi učiteli nebo vojenskými důstojníky. Všechny instituce jsou odrazem skladby společnosti. Některé znám a vím, že sexuální zdrženlivost dodržují. Pokud u nich dojde k porušení celibátního slibu, je to stejné jako u kněze heterosexuálního.
Parádně „ujet“ může i heterosexuál. Dříve se poukazovalo spíše na tuto možnost. V tradicionalistických kruzích, které sní o návratu před koncil, tento postoj zřejmě přežívá?
O tom, že heterosexuální kněz selže se ženou a nikoli s desetiletým ministrantem, jsem už hovořil. Je-li heterosexuál, má to svoji logiku. Vzhledem k tomu, že se v tradicionalistických kruzích nepohybuji, mohu se pouze domnívat, že v nich hřích zůstává hříchem v každé době, na každém místě a za každého počasí.
A co falešná obvinění?
Ve své soudně znalecké praxi jsem řešil několik případů falešného obvinění. Jednalo se buď o akt pomsty, nebo vydírání. Toto nebezpečí hrozí manželovi v době rozvodu nebo knězi, pokud vydírání nepodlehne. Není toho uchráněn žádný muž.
I když se dodatečně prokáže nevina obviněného a je i následně plně rehabilitovaný, jedná se u něho o velikou jizvu po utrženém zranění. Jak známo, i neprokázané podezření zde zanechává skvrnu. Většina lidí totiž uvažuje způsobem "není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu". Kněžím proto doporučuji, aby například svátost smíření, zvláště u žen a mladých dívek, vykonávali ve zpovědnici v kostele, nikoli v soukromí na faře. Znám takový případ s tím souvisejícího falešného obvinění. Pokud chce kněz vytvořit bližší přátelství, musí si velmi dobře rozmyslet a zvážit, komu ho nabízí.
A co dále – jaká zaujmout konkrétní opatření, aby nebyl prostor pro to, co papež František tak výstižně nazval zvěrstvem?
Dneska se nosí tzv. monitoring. Vystihuje to okřídlená fráze našich ministerstev: „problémy budeme monitorovat a v budoucnu přijmeme účinná opatření.“ Obávám se, že upřímná snaha papeže Františka skončí v církvi u tohoto nic neřešícího plácnutí do vody.
Řešení bych viděl v předání viníků světské spravedlnosti. Církevní soudy ať řeší jejich hříchy a světské soudy jejich trestné činy.
Vstupujeme do postní doby a summit možná ne pouhou náhodou skončil na jejím prahu. Bylo by vhodné to vzít jako výzvu k duchovní obnově ve stínu Kristova kříže.
Pán Ježíš v Getsemane prožil smrtelnou úzkost nejen z nastávající bolestné smrti, ale i z vize budoucnosti světa a své církve. Věděl, že Petrova loďka dostane v bouřích zabrat. Proto se modlil za své apoštoly a jejich nástupce: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od Zlého“. K této velekněžské modlitbě Páně se můžeme a máme připojit i my. Prosme za oběti, jejich rodiny, modleme se za své kněze, aby dokázali být solí země, prosme za svou církev i za sebe navzájem.
