Seznamka
Benedikt XVI.
Autor: Flickr.com / Creative Commons
Navečer 10. dubna, šest týdnů po skončení vatikánského summitu o krizi způsobené sexuálním zneužíváním, uveřejnil emeritní papež Benedikt XVI. své myšlenky o původu této krize v rozsáhlém eseji, který zaslal do časopisu bavorských kněží. Text byl velmi rychle přeložen do angličtiny a online rozšířen po katolických webech, známých svým nepřátelstvím vůči papeži Františkovi.
Esej je rozdělen na dvě části. Druhá, teologická část je reflexí duchovní povahy církve a odráží přístup ke krizi vyvolané sexuálními skandály, jaký zastává i papež František: papež i emeritní papež se shodují v tom, že krize nemůže být řešena pouze byrokratickými a právními reformami. Oba věří, že krize zahrnuje spirituální zlo, které musí být konfrontováno duchovním způsobem. Benedikt píše: „Církev je dnes vskutku široce chápána jen jako jistý druh politického aparátu. Někteří o ní mluví téměř výhradně v politických kategoriích, což se vztahuje dokonce i na biskupy, kteří formulují své koncepce církve zítřka téměř výhradně v politických pojmech. Krize zapříčiněná mnoha případy kněžského zneužívání nás nutí hledět na církev jako na něco téměř nepřijatelného, co nyní musíme vzít do vlastních rukou a předělat. Ale takováto self-made církev nemůže obsahovat naději.“ To vše je ve shodě s tím, co o daném tématu řekl a napsal papež František.
V rozporu se všemi dostupnými studiemi k danému tématu
Zbytek Benediktova eseje se nicméně vzdaluje od analýzy krize jak od současného papeže, tak od téměř kohokoli dalšího, kdo ji studoval. Ratzingerův základní argument vychází z historicko-teologického zkoumání pokoncilního období – od roku 1968 – a zaměřuje se na negativní důsledky sexuální revoluce v církvi. Z jeho pohledu byl dopad dvojí: morální úpadek chování a nárůst relativismu v morální teologii.
To je ovšem analýza přinejmenším problematická. Dělá z II. vatikánského koncilu původce morálního úpadku církve, což zcela kontrastuje s tím, jak o koncilu vždy hovořil papež František. Co horšího, Benediktovo tvrzení, že fenomén sexuálního zneužívání byl především produktem 60. let, je v rozporu se všemi dostupnými studiemi k danému tématu, stejně jako jeho přesvědčení o spojitosti mezi sexuálním zneužíváním a homosexualitou (o tom víc dále).
Není pochyb o tom, že katolická církev byla sexuální revolucí tvrdě zasažena – nejen v prostředí laiků, ale také kléru a seminářů. Ale historie sexuálního zneužívání v církvi začíná dávno před zmatkem 60. let: důkazy o tom najdeme ve spisech církevních otců, kteří pro to razí pojmy, které nenajdeme v klasické řečtině (viz studie Johna Martense). Existuje rozsáhlá literatura o daném fenoménu a o nástrojích vytvořených církví, jak s ním bojovat, a to od středověku po 20. století.
Benediktův portrét období po II. vatikánském koncilu je vysloveně karikaturou. Ve skutečnosti šlo o extrémně komplexní období plné protikladů. Bezpochyby zde došlo k řadě omylů a excesů, ale byla zde na straně církve i ryzí snaha představit církev více otevřenou světu. Benediktovo užívání pojmů „koncilní“ a „konciliární“ v jeho eseji je vždy pohrdlivé, což není soudržné s jeho vlastní ekleziologií a životopisem – minimálně v době II. Vatikánu. Byl přece přinejmenším jedním z nejdůležitějších teologů jak během koncilu, tak pokoncilního katolicismu. Zvláště překvapivý je Benediktův popis 60. a 70. let jakožto doby, již charakterizuje především narůstající přijímání pornografie. Jeho popis minulých padesáti let odráží hodnocení období „pornokracie“, saeculum obscurum Říma v 10. století. Tato osobitá „Ratzingerova teze“ zde není nabídnuta poprvé: její stopy můžeme najít v jeho ranějších textech a rozhovorech – např. v Ratzinger Report (1985) a v dopise, který poslal jako papež církvi v Irsku v březnu 2010. V posledních několika desetiletích si mnozí katolíci vybudovali nové povědomí o komplexnosti problému sexuálního zneužívání, ale nic z toho není v Ratzingerových projevech k nalezení.
Americký kardinál Bernard Law byl obviněn z krytí pohlavního zneužívání dětí kněžími v této diecézi, čímž kromě ztráty mravního kreditu církve USA zapříčinil finanční krizi diecéze.
Pod tlakem veřejného mínění se Law v prosinci 2002 vzdal řízení arcidiecéze. V květnu 2004 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován arciknězem patriarchální baziliky Santa Maria Maggiore v Římě. V této pozici působil do listopadu 2011, kdy odstoupil po dovršení osmdesátého roku života.
Autor: Wikipedia.org / Creative commnons
Globální krize
Benediktův esej neprojevuje žádné vědomí toho, že katolická krize kolem sexuálního zneužívání je globální krizí, která zahrnuje i nezápadní země, které vesměs nebyly zasaženy sexuální revolucí v Evropě a Americe. Emeritní papež nabízí ukvapené a povrchní soudy o zodpovědnosti institucionální církve a Vatikánu během svého vlastního pontifikátu a pontifikátu svého předchůdce Jana Pavla II. Nepřijímá žádnou zodpovědnost za selhání Vatikánu a tragická otálení v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry nebo papežem. To zahrnovalo případy kardinála Bernarda Lawa, který se ukryl v Římě, aby unikl vyšetřování ve Spojených státech, a případ Marciala Maciela, zkaženého a predátorského zakladatele Legionářů Krista. Stejně tak nebere zodpovědnost nebo k ní nevolá za jmenování generace konzervativních biskupů, jejichž rigorismus často vedl k dvojímu životu v některých seminářích, řeholních řádech a hnutích. V tomto ohledu je pokrytectví minimálně stejně poškozující jako morální relativismus.
Benediktův esej je tím politováníhodnější, čím více zatemňuje skutečnost, že Vatikán začal tento problém systematicky řešit právě během jeho vlastního pontifikátu. Za to zaslouží uznání. Ale v eseji vidíme jen krátkozrakost Josepha Ratzingera, nejdůležitějšího tvůrce vatikánského politiky během více než třiceti let. Jen velmi malá pozornost je věnována obětem sexuálního zneužívání. V celém dlouhém textu jsou zmíněni jen jednou. Toto přehlížení ještě více popouzí nemístným vyjadřováním sebelítosti. Ratzinger píše: „Možná má smysl uvést, že v nemálo seminářích byli studenti přistižení při čtení mých knih považováni za nevhodné pro kněžství. Mé knihy byly schovávány jako špatná literatura a čteny jen pod lavicí.“ Znovu opakuje svůj pocit křivdy v souvislosti s Kolínskou deklarací z roku 1989. Méně než třetina eseje se vztahuje k ústřední otázce a většina jeho zbytku vypadá, jako by chtěla změnit téma.
Je tu ale i druhý problém, který souvisí s vydáním tohoto eseje. Benedikt XVI. tvrdí, že připravil tyto poznámky pro únorový sněm o sexuálním zneužívání, ale – z jakéhosi důvodu – nebyly v této době publikovány. Píše, že papež František a kardinál Parolin, vatikánský státní sekretář, mu dali povolení publikovat článek v německojazyčném časopise bavorských kleriků. Ale odpoledne 10. dubna byl celý dlouhý text dostupný – v dobrém anglickém překladu – na několika katolických a nekatolických webech ve Spojených státech, jejichž cílem je podkopávat pozici papeže Františka. Kdo jej tam poslal? A proč jen jim, a ne dalším? Byli ti, kdo jsou u Svatého stolce zodpovědní za komunikaci, informováni, že bude článek publikován a propagován tímto způsobem?
Lidé, kteří mohou odpovědět na všechny toto otázky, nepatří k oficiálním vatikánským médiím, která byla – zdá se – touto iniciativou překvapena, ale patří k paralelnímu papežskému dvoru, který se vytvořil kolem emeritního papeže. Vydat Benediktův text, aniž by byl informován vatikánský tiskový úřad a další oficiální komunikační kanály, představuje závažné porušení protokolu. Osservatore Romano a Vatican News se omezily pouze na publikování krátkého shrnutí Benediktova článku. Ale v zámoří, především ve Spojených státech, se stal Benediktův esej okamžitě a očekávatelně zbraní pro ty, kdo se snaží zdiskreditovat Františka od samého počátku jeho pontifikátu.
Ve Spojených státech existují konzervativní a tradicionalističtí katolíci, kteří dnes flirtují se schizmatem – nebo užívají hrozbu schizmatu jako páku pro vyjednávání. Narativ krize způsobené sexuálním zneužíváním jakožto produktu II. vatikánského koncilu je integrální součástí jejich strategie. Chtějí, abychom uvěřili, že aggiornamento přirozeně vede ke všem představitelným i nepředstavitelným způsobům sexuální zkaženosti. Benedikt XVI. si možná není vědom toho, jak jeho vlastní intervence zapadají do této strategie, ale ti, kdo zorganizovali vydání jeho eseje, to vědí velmi dobře. Výběr médií, která útočí na papeže od roku 2013, je míněn jako signál, že Benedikt XVI. je jejich spojencem. Silně to sugeruje dojem, že emeritní papež je manipulován Františkovými oponenty.
Joseph Ratzinger byl dosud, stejně jako všichni muži na nejvyšších místech vatikánské hierarchie během předchozích dvou pontifikátů – včetně kardinálů Angela Sodana a Tarcisia Bertoneho – , pozoruhodně zticha co se týče stále otevřených kauz, především případu kardinála Theodora McCarricka, který byl vyloučen z kolegia kardinálů papežem Františkem v létě 2018 a zbaven kněžského statusu před dvěma měsíci po kanonickém soudním procesu u Kongregace pro nauku církve. Ticho emeritního papeže může být ospravedlněno jako součást imunity, jíž se těší jakožto předchozí suverén vatikánského státu, a/nebo jako pokus nezasahovat do vládnutí současného papeže. Ale nyní, kdy Benedikt XVI. napsal a vydal dlouhý text ohledně žhavých otázek sexuálního zneužívání ze strany kněží, se lidé mohou divit, proč není předvolán k zodpovězení otázek týkajících se toho, jak byla tato témata řešena během jeho pontifikátu a pontifikátu jeho předchůdce.
Církev potřebuje pečlivě promyslet status úřadu emeritního papeže
To nás vede ke třetímu problému, tentokrát ekleziální povahy. Ratzingerova teze o sexuálním zneužívání v církvi formuluje kontra-narativ, který přímo krmí opozici vůči papeži Františkovi a vytváří zmatek ohledně toho, co dělat v této dramatické situaci. Tento kontra-narativ spočívá plnou vahou na tvrzení, že sexuální zneužívání je výsledkem homosexuality, což je tvrzení, které bylo rozporováno vědci, kteří se zabývali patřičným materiálem. Ale Benedikt XVI. je spokojený s tím, že ve svém eseji opakuje staré smyšlenky, což je jeden z důvodů, proč je tak entuziasticky přijímán mezi Františkovými kritiky. Ti odmítají alternativní teorii, zastávanou Františkem, totiž že sexuální zneužívání a s ním spojená krize jsou fundamentálně záležitostí klerikalismu a zneužívání moci. Není možné házet všechnu vinu na sexuální revoluci a rozšíření pornografie.
Od března 2013 jsme zažili celou řadu intrik a zmatků v souvislosti s úřadem emeritního papeže. Problém není mezi Bergogliem a Ratzingerem osobně, ale mezi jejich úřady. Tento incident ukazuje, že nestačí jen zlepšovat vatikánský systém komunikace, když stínový dvůr obklopující emeritního papeže dál vytváří zdání, že je zde druhý papež, stále ve službě, starající se o ty, kdo jsou nešťastní z jediného vládnoucího papeže.
Když před šesti lety dobrovolně rezignoval, Benedikt XVI. změnil moderní papežství. V budoucnu budou další takové rezignace asi následovat. Znamená to, že církev potřebuje pečlivě promyslet status úřadu emeritního papeže, než aby dovolila, že půjde o okamžité improvizace. Je třeba, aby existovala pravidla, psaná a nepsaná. Když papež odstoupí, jeho sekretář nebo sekretáři musejí rezignovat s ním a musejí být určeni noví. Úřad „prefekta papežského domu“ musí být zrušen. Emeritní papež musí přestat nosit bílou a jeho vztahy s médii nemohou být ponechány na uvážení jeho osobního sekretáře, který může mít velký zájem na rozšíření svého vlastního vlivu za hranice řádných mezí. Komunikaci emeritního papeže by měla mít na starost oficiální vatikánská média.
Publikace Benediktova eseje už teď poškodila jeho reputaci a rozesela zmatek. Asi se ukáže, že nakonec nepůjde o nic víc než jen malou nepříjemnost pro papeže Františka, ale zdůrazňuje to potřebu nové generace církevních představitelů, kteří budou řešit krizi vyvolanou sexuálním zneužíváním v jejích vlastních pojmech, spíše než aby recyklovali klišé, výmluvy a vyhýbání se, které dosud Vatikán brzdily.
Z anglického originálu přeložil Martin Bedřich. Mezititulky redakční.
