Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Aziz Acharki
Vidíme-li, jak velké množství křesťanů je schopno uvěřit falešným zprávám, nesmyslům a vyloženým lžím, měli bychom si položit otázku, jak je to s kvalitou našeho postoje k pramenům víry, a tedy k depositu fidei (tomu, co nám bylo předáno ve víře) – Písmu svatému a (apoštolské) Tradici, v širším smyslu pak ke svátostem, spisům církevních otců, životopisům svatých, pokladu církevní modlitby a bohoslužby, které se završují v Krédu čili Vyznání víry. Jsme přesvědčeni, věříme, že interpretace pramenů víry se děje prostřednictvím církve a zvláště těch, kteří byli povoláni ke službě a vyučování. Výroky magisteria, dogmata a náš vlastní smysl pro věci víry (sensus fidei) jsou pro nás směrovky na cestě naším duchovním životem.
Jak snadná je manipulace
Je zvláštní, jak lehce je možno manipulovat s lidmi, jejichž předmět a cíl víry, a tedy živý Bůh, je skutečným pramenem Pravdy a Pravdou samou. Je neuvěřitelné, kolik křesťanů sedá na lep lživých zpráv, nereálných slibů (nejen těch politických) a nesmyslů a kolik z nich se nezdráhá uplatňovat vůči svým oponentům, nesouhlasí-li s nimi, slovní násilí, agresivitu a zákulisní ovlivňování jejich osudů. Jsou-li tak náchylní uvěřit kdejakému výmyslu a přitom se vůbec neobtěžují s dohledáváním ověřených zpráv a kritickým myšlením, jak obezřetní a silní asi jsou ve vztahu ke lživým interpretacím Pravdy a evangelia? Proč do očí bijícím lžím dokážou uvěřit i ti, jimž bylo svěřeno hlásání radostné zprávy? A jak jsme na tom my, kteří máme na starosti například výchovu dětí, mládeže, univerzitních studentů? Kdo je vůči tomu vůbec imunní? Ne, u nás tak společensky protežovaný „zdravý selský rozum“ na tyhle věci rozhodně nestačí. Ne, nestačí.
Trochu pravda a trochu lež
Dlužno podotknout, že právě spor o prameny víry stál u počátků církevního rozdělení. Rozlišování pravdy a lži, falešných zpráv, pseudoevangelií i vyložených podvrhů zapříčinilo první církevní neshody i další rozštěpení – církve i společnosti. Historicko-kritické bádání nad Biblí ukázalo, že se církev, otcové i velcí bibličtí teologové rozhodli dobře, když do biblického kánonu nevpustili texty na samé hranici gnostického romantismu a náboženského synkretismu a blouznění. To samé platí o krajních teologických tezích, v jejichž důsledku se křesťanství mohlo stát jednou z mnoha sekt odsouzených k zániku. Teologové nadto dokázali a dokazují, že klíčové závěry velkých ekumenických koncilů a magisteriální výroky neztratily svou platnost ani půldruhého tisíciletí od svého vzniku. Aplikujeme na ně sice novodobé metody analýzy a interpretace, odvislé od posunu jazykových forem a pojmů, ale v základu by nám měly být závěry Nicejského nebo Efezského koncilu, nakolik jsme schopni je získat, číst a uvážit, samozřejmé a domácky vlastní. To platí i o dogmatech mnohem a mnohem novějších. Čekali bychom možná, že reflexe křesťanské víry, to znamená také pravdy, nás učiní citlivějšími a prozíravými ve vztahu k hrubým lžím, které se týkají například evropského společenství, cizích náboženství či mecenášů v oblasti vzdělání a rozvoje některých zemí. Bohužel, není tomu tak.
Přísná kritéria
Kritéria pro rozlišování zpráv (biblických knih, dopisů) a pravdy byla v křesťanském prostředí vždy náročná a teologické spory o jednotlivé definice dogmatu byly vášnivé a přísné. Všechno, co máme v thesauru církve, bylo vybojováno za obrovských obětí a v řadě případů také prostřednictvím utrpení, pronásledování a mučednictví těch, kteří nechtěli podepsat kompromisní, a tedy polo-pravdivé definice, zakládající desítky rozličných (nikoliv ale nezajímavých) podob teologické hereze. Neexistoval Google, Facebook, e-mail. Debaty se vedly roky, zrály, pravda se v nejvlastnějším smyslu – rodila. I když jen těžko rozumíme všem jemným odstínům teologické a filozofické řeči textů prvního tisíciletí, ovšem i těm pozdějším, neměli bychom se těmto směrovkám vyhýbat, ba naopak. Pokud z dávných věků a osob sejmeme nánosy legend, pohádek a mýtů, ukáže se nám život světců a dalších osobností, kteří za svědectví pramenům víry položili svůj život. Ti, kdo jsou schopni tuhle demýtizaci uskutečnit, jsou pro duchovní kondici církve a pravdy neocenitelní. V novodobých dějinách, zvláště pak ve 20. století, kdy se teologická reflexe rozšířila daleko za okruh úzké skupiny privilegovaných a našla si své skvělé zástupce mezi laickými teology a teoložkami, se začala diskutovat témata do té doby marginální (nebo neexistující) – ekologická etika, sociální etika, bioetika, sexuální etika, teologie kultury či etické valence války, hospodářství a možné proměny struktur katolické církve. Nelze zamlčet, že nezanedbatelný počet teologů a teoložek, pokládající neodbytné a vážné otázky, byla za svůj akademický i mimo-akademický aktivismus zbavena své práce a možností působení. Zdá se – v závislosti na vyspělosti kultury a demokratického prostředí –, že rozrušující tázání, tak typické pro velké postavy církevní historie, nemá v církvi (lépe řečeno: v církvích) na růžích ustláno. Jak málo vadí křesťanští fundamentalisté a šiřitelé hoaxů a jak moc vadí ti, kteří si tváří v tvář pravdě pokládají složité, pro laika i klerika leckdy zbytečné, fantaskní otázky.
Chybujícím neodpouštěti
Je to paradoxní. Lidé bažící po poznání v širokém kontextu teologicko-filozoficko-historické tradice se nezříkají vstoupit a zabloudit ve slepých uličkách, mýlit se, nevědět, váhat, chybovat – a nato volat o pomoc, podporu a odpuštění. Jsou si vědomi, že v bohatosti pramenů víry již není možné, aby jeden člověk důkladně zmapoval jeden jediný teologický problém. Potřebujete celé badatelské týmy, abyste důkladně ověřili hypotézy a do současného jazyka přetlumočili texty a (zkonstruované, dohodnuté, přijaté) pojmy, které byly lidem před patnácti sty lety srozumitelné, jako když řekneš – chléb, strom nebo láska. Na druhou stranu se i dnes setkáte s těmi, pro které údajně nepředstavuje žádný problém text napsaný ve 3. století, doplněný v průběhu dějin padesáti tisíci stranami komentářů a interpretací (často protichůdných). Že jde přibližně 0,0000000001 % teologické tradice, resp. nauky, jim nevadí. Vědí – věří – nepochybují. Se sebevědomím, které by jim záviděl i leckterý vojevůdce či král, jsou si „jisti“, „naprosto přesvědčeni“, „neváhají“, že právě oni pochopili hloubku zjevené Pravdy a pestrost pramenů víry. Nerozpakují se tak považovat svoje „chybující, mýlící se, váhající“ kolegy a bratry za příštipkáře na vinici Páně, jimž je třeba „otevřít oči“ a na různém stupni misijního zápalu jim „zatopit“, aby si nemysleli, že by snad jednou, ještě za života, mohli v teologii a víře něčemu rozumět.
Křesťanské hodnoty a nesnesitelná lehkost Katechismu
Z pramenů víry, holenku, je však nutné především žít. Orientace v nich je spíš jakýmsi potápěním v moři, kde sestupem hlouběji mizí světlo a kde se člověk musí orientovat šestým smyslem, chcete-li, svou a jedině svou vírou. Na prameny víry jsou pochopitelně vázány i takzvané křesťanské hodnoty, mající v různých kulturách a civilizačních okruzích vždycky přece jen nepatrně odlišný nádech. Ten, kdo debatu o pramenech víry uzavírá slovy „Věřím tak, jak věří církev.“, dělá dobře, ale příliš si nepomůže. I v tomto případě je třeba poznat poklad církevní věrouky. Zkusili jste někdy studovat, tedy opravdu studovat, pečlivě číst, dohledávat a komparovat tu úžasnou knihu, která se nazývá Katechismus katolické církve? Pokud ano, víte, že těch necelých osm set stran textu a poznámek si na vás vyžádá roky intenzivní pozornosti, potřebu konzultací a dialogu s druhými, dost fyzické a duchovní energie a navíc a hlavně – radost z Boha, pro kterého tohle nakonec všechno děláte. Jinak to nejde. Základní teologický náhled by měl dát člověku pokoru a zbavit ho iluzí, že jako příslušník té či oné skupiny má k Pravdě blíž. Onen slavný Sókratův výrok „Vím, že nic nevím.“ je v teologickém a duchovním poznání stejně platný. Jak líbezná jsou slova apoštola Pavla: „... neboť vím, komu jsem uvěřil.“ (2 Tm 1:12), ale jak těžké je se k takovému závěru dopracovat, ztotožnit se s ním a podle něho žít.
Průzkumy
Obeznámenost s prameny víry byla i v sociologickém ohledu, u nás či v zahraničí, podrobena řadě respektovaných výzkumů. Ostatně i my sami si můžeme udělat svůj vlastní průzkum a na půdě své farnosti, společenství, sboru nebo školy se v jednoduchém dotazníkovém šetření zeptat svých bratří a sester, jak rozumí stěžejním částem křesťanské, katolicky orientované dogmatiky. Zkuste to, budete překvapeni a už nikdy nebudete stejní. To samé platí při našem setkávání s ostatními náboženstvími a filozofickými směry, které z menší či větší části z křesťanské věrouky recipují, přetváří její symbolickou a znakovou řeč, doplňují ji o své poznání, anebo s ní naopak soupeří. V hovoru s přáteli, kteří vyznávají jinou víru a žijí v jinak strukturované společnosti, zjistíte, že s pahýly křesťanské víry, které jste vyčetli v brožurkách nebo slyšeli od „vědoucích a vidoucích“, nevystačíte, ba víc, že je to pokladu křesťanské víry a Božího zjevení nedůstojné.
Formativní prožitek
Učinil jsem kdysi tuto zkušenost. Vedli jsme v doktorandském semináři plamennou diskuzi o Bohu. Místností poletovaly latinské, řecké, hebrejské a jiné výrazy, které se obvykle krčí na okraji nejstarších zaprášených slovníků a enchiridionů. Testosteron by se dal krájet. Ti, kteří hořeli krvavě, měli ve tváři cosi apokalyptického. Corrida! Pak do místnosti vstoupil jeden z našich největších teologů druhé půle 20. století. Poměřil si nás přísným okem, chvíli poslouchal a pak s gestem pro něj typickým pověděl hlasem, s nímž se máma obrací ke svému dítěti: „Co je to vlastně Bůh, kolegové?“ Oněměli jsme. Místo testosteronu dal by se krájet stud a bolest z vlastní pitomosti. Byla to škola nad jiné. Vím, že nic nevím, ale toliko jsem si vědom, že před prameny víry mé církve musím být tichý a pokorný jako beránek pasoucí se v jeřabinách, ne však submisivní, abych je přijímal se samozřejmostí, s níž si děláte seznam na nákup nebo se učíte nepravidelná slovesa. Jak porozumím jim, tak porozumím i pravdě či lži, s nimiž se setkávám. A co znamenají prameny víry ve vztahu k poznávání pravd všedního dne pro vás?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
