Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Diana Vargas
Symbolično má v lidském životě svou nezastupitelnou roli. Spolu s religionisty a kulturními antropology bychom mohli dokonce říci, že člověk je bytost výsostně symbolická. Symbol, znak, slovo, ikona, obraz – to všechno umí v geniální zkratce vyjádřit hloubku a energii velkých, nejen náboženských příběhů, událostí a mýtů, ale také vztahů mezi „já“ a „ty“, podstatu toho, kým je – in potentia – sám člověk. Je zásadní, v jak strukturované symbolické mapě se pohybujeme. I lidé, kteří si vůči náboženství a jeho institucím udržují odstup anebo jimi nebyli dotčeni vůbec, a pakliže ano, spíš negativně, žijí v bohaté síti symbolů. Ty na nás působí formujícím, občas i čarovným dojmem a utváří naše osobní i širší mezilidské vztahy a vnímání reality. Mnoho symbolů má svůj pranáboženský a nadnáboženský charakter a některé nejsou vázány na konkrétní kulturní prostředí.
Symboly naší víry
V křesťanství, jak se asi shodneme, by mělo převažovat stále aktualizované symbolické zpodobení předmětu naší víry, a tedy sám trojjediný Bůh – Otec, Syn a Duch svatý, v širším ohledu pak rovněž církev a další fenomény křesťanského Kréda. Netřeba se pokoušet o rozsáhlé sociologické průzkumy a kunsthistorickou statistiku, abychom viděli, že symbol Ježíše čili Kříž převládá nad dvěma dalšími osobami Trojice – nad Otcem a nad Duchem svatým. Překonání zákazu zobrazovat Boha a odmítnutí raného i pozdního ikonoklasmu mělo přinést nové pohledy na symbolické vyjádření naší trojiční víry a její reflexi. Nestalo se tak, lépe řečeno – nestalo se tak dosud a všude. Vedle Krista na kříži (a beránka, ryby, pelikána, Fénixe, vinné révy, svíce či vejce), ztvárněného podle té které umělecké školy, občas najdeme v sakrálním prostoru zobrazení Ducha svatého v podobě holubice, větru či ohně, zatímco obraz Boha Otce (kupř. tři sedící, odlišně oblečení andělé) ustoupil do pozadí – a schází. Starý muž s plnovousem na obláčku nefunguje. Naštěstí...
Bůh, který se stal tělem, je našemu symbolickému vnímání a psychickému ustrojení bližší. Vztah s Bohočlověkem Ježíšem Kristem bývá na symbolické rovině dosti silný, vážný, vášnivý, často dojemný, evangelně pravdivý, někdy – pravda – ovšem také afektovaný až extrémní. Někdo chápe Ježíše jako svého ženicha, jiný jako svého přítele, někdo jako obraz dokonalého Mistra-Učitele, jiný vidí v Ježíši (Synu) paradoxně svého (částečně nebo úplně chybějícího) otce. Je to christologická symbolicita, která utvořila katolické křesťanství takové, jaké jej známe, přičemž mariánská symbolicita, rozvolněná v síle teologické a zvláště lidové tvořivosti, dodává křesťanství (i po jeho historicko-kritické demýtizaci) ráz nikdy předtím vídané laskavosti a důvěry. Byly doby a krajiny, kdy boom kultu svatých a výstřední typy mariánské zbožnosti přehlušily jádro Kristova vykupitelského příběhu. Pro pastýře rozhodně nebylo a není snadné, aby tyto paralelní křesťanské projevy náboženského života včlenili znovu do hlavního proudu slavení obecné, katolické církve. Nám známé christologické tituly musí existovat vedle našeho intimního, symbolického poznačení Boha a jeho jednání. Zkuste si vzpomenout, jakými symboly označujete Krista a jeho Matku a jak o nich ve svém vnitřním monologu hovoříte. Myslím, že by to i pro vás samé mohlo být užitečné. Připomínám si jednu kolegyni, pro níž byl Ježíš vlastně její „kluk“, s nímž chodila, a podle toho se také o něm vyjadřovala. Vzpomínám si na muže, odchovaného ve studeném chovu katolické rodiny, který všechny „členy“ nebeské rodiny považoval za důstojníky, od poručíka po armádního generála, a podle toho k nim, on – prostý vojín, také přistupoval.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Chris Liverani
Symboly naruby, ale proč?
Svět byznysu a reklamy, který s námi hýbe daleko víc než nějaké náboženství, používá symboly v jejich nejhrubší a leckdy vyprázdněné podobě. S naprostou, do puntíku vykalkulovanou jistotou jsou zkušení obchodníci (svým způsobem mágové s metodami sektářských praktik) s to nám prodat nejzbytečnější věc, stejně jako věc denní potřeby, použijí-li k tomu zprofanovaných a zvulgarizovaných symbolů a obrazů, před nimiž nebývá obrany ani útěku. Tu a tam vidíme prodávat třeba požehnané pivo, o jehož zázračné síle a chuti lze vést nekonečné debaty, a to nejen v čekárně protialkoholního oddělení. Síla – to je obyčejně symbolická mozaika složená z obrazu divokých zvířat, přírodních živlů, mužské energie, války, bojů, zbraní a obhroublosti, ale také drzosti a vychytralosti, s níž jeden muž vítězí nad druhým, aby si v ideálním případě zajistil pozornost partnerky nebo pro sebe zabral o centimetr víc dobytého území. Nemyslete si, znám to a sám podléhám. Kdybyste chtěli prodat auto, pánský deodorant, vrtačku, pivo, buřty nebo cigarety skrze symbolickou moudrost a laskavost ženy (ženy-matky), tragicky byste pohořeli. Skvěle je ale prodáte symbolizované ženinou krásou a vášní. Jen se zeptejte odborníků, jaké prodeje trhají cigarety, mobily a buřty, konzumované a používané vnadnými divami antických tvarů.
Symbol jako dohodnutá společenská lež
V primitivní symbolické mapě (bez jemnějších tvarů a barev), z níž už se dnes nedá uniknout, žena téměř nikdy nereprezentuje sílu a statečnost a oddanost a spolehlivost a pravdu a řád, a jako matka navíc i staré dobré časy, nýbrž téměř výhradně krásu, smyslnost, křehkost, erotičnost, svůdnost a vypočítavost. Všímá si toho také papež František, který pomalu, ale jistě vrací ženu symbolicky do středu kosmického dění a naléhá, abychom se zbavili pohledu na ženu jako na služku, souložnici a bytost druhého řádu. Obraz zpoceného, vousatého, nešikovného chlapíka v trenýrkách a nízkých galoších, který s podobně oblečenými kamarády někde něco podivuhodného udělal nebo zbořil, vám prodá celé rybníky vína nebo samohonky, které by jinak podle znalců patřily rovnou do kanálu. Obrazy smyslné, svádivé ženy, samozřejmě nahé a v pornografických pozicích, působí na část mužské populace tak, že si kvůli takové sexistické reklamě, kterou vídají cestou z práce na billboardu, koupí do bytu 1+1 třeba zahradní bazén, míchačku na beton nebo tunu krmiva pro králíky. Nemohu jako muž mluvit za ženský svět, ale důvěřuji sociologům a psychologům, kteří praví, že reklamní obraz buclatého děťátka nebo vyretušované bohyně vybičují představivost do té míry, že jsou některé ženy schopny koupit do zásoby čtyři sta mýdel z Orientu či padesátou knihu na téma: „Kde já mohla bejt, kdybych byla neztloustla.“ Ano, přeháním a záměrně ironizuji, ale křesťanská symbolicita (voda, oheň, vzduch, srdce, oko, světlo, tma, ruka, dlaň či kříž) to nejen v současném světě prohrává už v prvním kole způsobem k.o.
Za ctnosti laici neručí
Buďme k sobě pravdiví a podívejme se kolem sebe, co nebo kdo v křesťanství symbolizuje lásku, oddanost a víru. Nikdo mě nemůže pokládat za antiklericky zaměřeného člověka, ale – upřímně – v symbolické pavučině lásky, oddanosti, moudrosti a víry jen stěží uvízne dítě, laik, chudák nebo dokonce single žena. S pravidelností hraničící s jistotou v ní však najdete kněze nebo řeholníka, a není-li zrovna po ruce ten, pak tedy „nejhůř“ řeholnici, a nejlépe tu, které je pět set let po smrti, a navíc o ní z legend víme tři a půl věty. (Apropos, který z dílů sebraných spisů svaté Terezie Benedikty od Kříže – doktorky Edity Stein vás nejvíc ovlivnil?) Ještě nikdy jsem neviděl, že by se v obrazové a církevně-umělecké řeči objevila za symbol jednoty a věrnosti běžná rodina naší epochy, zápasící den co den o to, aby měla co jíst, kde bydlet, z čeho vychovávat děti. Je málo pravděpodobné, že by některou z ctností (např. moudrost, mírnost, spravedlnost a lásku) symbolicky reprezentoval někdo jiný než „křesťanský profesionál“, který má přece všechno v malíčku, a navíc na to má i štempl. Vím, že řada mých přátel v duchovní službě se snaží ze sebe toto obecné povědomí o svatosti „profesionálů“ setřást, ale co je jim to platné, když symbolická struktura jazyka, teologie a umění stále rozlišuje mezi „měkkostí“ (ona) a „spravedlivou přísností“ (on), mezi intelektem, sahajícím si do kapes Boží milosti (on) a emočním, nevyzpytatelným světem, který zůstává muži nepřístupný (ona). Co je jim to platné, když je hlubší vhled do teologických a spirituálních věcí rezervován pro kleriky, zatímco svět reálné práce (v tom nejosvícenějším případě – svět kultury a umění), vytvářející hodnoty a sytící celé lidstvo, náleží výhradně laikům? Ostatně nepřipadá vám, že právě na náboženské rovině se řada mužů chová jako karikatura reklamou zneužitých žen, a to od způsobu afektované mluvy až po oblékání? Kolik jsem v životě viděl mužů, připomínajících hrdinky slavného seriálu „Sex ve městě“?
Jde to v církvi jinak?
O co bychom se měli přičinit v prostoru naší, a dovolte mi to zúžení, mé katolické církve? Snad o to, aby dobré vlastnosti a ctnosti nebyly symbolicky výhradně vyznačovány na životech těch, které tak nešťastně nazýváme „duchovní“. Jako křesťané jsme povinováni, abychom zdemokratizovali, potažmo vyspravili symbolickou mapu našeho jazyka a vzorů. Když mluvíte, přednášíte či píšete o modlitbě, studiu, lásce, víře, věrnosti, vzdělanosti, odvaze a mravnosti, nezapomínejte, prosím, na své nejbližší – na svoji mámu, která vás přivedla na svět, na svého tátu, který vás spolu s matkou konejšil na prsou, na své dobré, vzácné, laskavé prarodiče, přátele a partnery, kteří se osvědčili v každodenním životě křesťana ve světě a kteří dokázali, že nejsou duchovně méněcenní. Věnujte tu námahu a přeznačujte symbolickou osnovu tak, aby se více blížila k pravdě. Nenapravíte tím jen jednu nespravedlnost, ale pomůžete tím církvi i celé společnosti. Nepochybně přijde doba, kdy na kapotě malého osobního auta nebude muset v reklamě ležet nahá žena, abyste si to auto koupili. Přijde čas, kdy synonymum odvahy, moudrosti a síly bude mít i v církvi čtyři písmena – žena. Než se z této symbolické bramboračky nějak vylížeme, zkusme ve svých životech a profesích vrátit symbolickou důvěru těm, kdo si to prostě zaslouží. Dopřejme sobě i druhým svobodu jít za Ježíšem třebas pro příklad toho, kdo je v křesťanském prostředí navzdory svému ušlechtilému životu ostrakizován a vyloučen na jeho okraj. Sepjaté ruce a oduševnělý výraz ála mučedník zabírají o něco méně než dřív, ale přesto stále fungují. Život duchovně probuzeného člověka má jiný zdroj a rozlévá se do jiných směrů. Poznáte ho podle ovoce, podle díla, podle radosti, podle velkorysosti k druhým, podle míry svobodomyslnosti, podle solidarity s trpícími, podle odvahy, s níž říká to, co si myslí druzí, ale z nějakých důvodů se to ještě stále bojí říct. Coraggio! Odvahu! … a radostnou mysl a otevřené srdce.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
