Seznamka
Kardinál Christoph Schönborn
Autor: Flickr.com / M. Mazur
Osobní vyznání kardinála Schönborna o namáhavém hledání vlastní cesty zaznělo na půdě vídeňské univerzity během série přednášek zimního semestru na téma „Sexuální zneužívání nezletilých; zločin a odpovědnost.“ Následující text je interpretací, nikoliv přepisem přednášky.
Sexuální zneužívání v církvi je podle kardinála Schönborna „vážnou realitou“, která má (mimo jiné faktory) původ v „uzavřeném systému“ a přebujelé autoritě kněží. Katolická církev v Rakousku se postavila fenoménu sexuálního zneužívání čelem a převzala odpovědnost v oblasti jeho prevence a zpracování. Církev musí oběti povzbudit, aby se rozhodly promluvit, a poskytnout jim následnou podporu. Rakouská církev iniciovala vznik tzv. “komise Waltraud Klasnicové”, zcela nezávislé na církvi, která zaevidovala na dva tisíce případů. Církev doporučení komise akceptovala a vyplatila zatím obětem odškodné ve výši 28 milionů eur. Finanční prostředky byly vynaloženy mj. na terapii obětí, a sice z fondu nadace „Stiftung Opferschutz“, k níž přispěly všechny diecéze i řeholní společnosti.
„Nemluvím o tomto bolestivém tématu jako odborník, ale jako někdo, kdo byl se zneužíváním opakovaně konfrontován a kdo se o něm mnoho naučil – ale určitě ještě ne dost. Proto budu v prvním kroku vyprávět – zcela nesystematicky – co jsem se o zneužívání naučil, a pak se pokusím shrnout, co v této věci musíme udělat.“
Když byl kardinál Schönborn v 80. letech profesorem dogmatiky ve Švýcarsku, doprovázel duchovně jednu řeholnici a společně zkoumali, proč se této sestře neustále vracejí myšlenky na sebevraždu, dokonce se o ni dvakrát pokusila. Teprve po letech se jí vynořily vzpomínky na to, že byla v dětství dlouhodobě zneužívaná svým otcem. Ty vzpomínky byly tak dokonale vytěsněné, jako by je zakrýval betonový příkrov. Kardinál s překvapením zjistil, že v případě sexuálního zneužívání je to běžné. Je těžké se rozpomenout, je těžké věci pojmenovat a je těžké je vyslovit. Téměř nepřekonatelné duševní překážky. Trvá roky i desetiletí, než se naskytne příležitost, aby se vzpomínky vůbec dostaly do vědomí. Promluvit je obrovský duševní výkon.
Pokud se oběti odhodlají promluvit, utrpí další trauma, často horší než to první. Pachatel totiž, místo co by uznal vinu, přesouvá ji na ně. Řekne třeba: „To je tvoje vina, že mám teď žaludeční vředy!“ Tato „delegovaná vina“ oběti dodatečně traumatizuje. Pachatel se snaží zavázat oběti k mlčení všemi dostupnými prostředky. Je-li pachatelem duchovní, je příkaz mlčení i nábožensky podložen. Kněží často tvrdili, že oznámit zneužívání je těžkým hříchem. Někteří nutili oběti přísahat před svatostánkem, že o tom nikdy nepromluví. „Jestli to někomu řekneš, přijdeš do pekla,“ doslova jim vtloukali do hlavy, často násilím.
Do blízkého kontaktu s oběťmi duchovních se kardinál Schönborn poprvé dostal v roce 1995 poté, co byl jeho předchůdce, vídeňský arcibiskup kardinál Hans Hermann Gröer, obviněn ze sexuálního zneužívání. (Předtím se jednalo o zneužívání v rodině.) Stal se jeho nástupcem a následující tři roky pozorně naslouchal Gröerovým obětem. Jeho první reakcí na zprávy o Gröerově obvinění byla nedůvěra: „To není možné! To je snaha církev pošpinit!“ Později tento postoj musel změnit. V rozhovorech s oběťmi dospěl k závěru, že to, co mu říkají, je pravda, a ujistil je, že jim věří. „Bylo šokující odhalit, jak důkladně je sexuální zneužívání ze strany kleriků spojeno se svátostí smíření, a zjistit, že často začíná ve zpovědnici.“
V březnu roku 1998 spolu s dalšími třemi rakouskými biskupy veřejně prohlásil, že dosáhli morální jistoty o tom, že tvrzení proti Gröerovi se zakládají na pravdě. Cítili povinnost vyslovit to veřejně, neboť jinak by pastorační činnost církve byla zatížená devastujícím podezřením, že kardinálova pověst je důležitější než duševní pohoda mladých lidí.
Prohlášení čtyř biskupů vedlo ke konfliktu s Římem, ale bylo nezbytné promluvit veřejně ve chvíli, kdy představitelé církve o tom, co se stalo, otevřeně lžou. Rakouští biskupové v Římě u příležitosti návštěvy ad limina (v listopadu 1998) kritizovali ve své zprávě papeži církevní postoj ve věci obvinění kardinála Gröera, ale jejich spolubratr v biskupské službě, Gröerův věrný zastánce, už zesnulý Kurt Krenn ze Sankt Pölten, jim veřejně odporoval slovy: „Ať ti lháři drží hubu!“ vzpomíná Schönborn.
„Totéž jsem pociťoval během svého sporu s kardinálem Sodanem, (bývalý státní sekretář v letech 1991–2006), který mi doslova vmetl do očí: »Oběti? To říkáte vy!«“ O dva měsíce později si kardinála Schönborna pozvali do Říma a v přítomnosti Sodana a papeže Benedikta XVI. se za Sodanovu kritiku musel omluvit. „Jistí lidé ve Vatikánu lhali,“ prohlašuje nyní Schönborn o tom, co se tehdy stalo. „Očerňovali oběti, aby ochránili církev. Ale církvi posloužíme nejlépe tím, že odhalíme pravdu. »Pravda vás osvobodí.«“
Téměř totéž se stalo začátkem letošního roku, když v televizním interview ujistil Doris Wagnerovou-Reisingerovou, že jí věří, když tvrdí, že ji kněz jako řeholnici znásilnil. Znovu byl tvrdě kritizován za to, že jí věří. Vysoce postavení církevní představitelé ho obvinili, že věří obětem, aniž by byl schopen ověřit, zda ke zneužívání skutečně došlo. “Jsem si plně vědom toho, že je možné i falešné obvinění. Když trvám na tom, že oběti věřím, mluvím spíš diagnosticky. Rozhovor s obětí zneužívání není soudní proces.“
„Benedikt XVI. se pokusil o diagnózu, kterou bych nerad kritizoval, jen bych ji chtěl korigovat citací několika údajů. Benedikt je toho názoru, že sexuální zneužívání kleriky má původ ve »hnutí osmašedesátníků«“. Rakouské údaje nám podávají jiný obraz. V Rakousku v 60 % případů k sexuálnímu zneužití došlo mezi lety 1940 a 1969. Pak se číslo snížilo na 27 % mezi lety 1970–1979 a od roku 2000 to bylo pouze 0,9 %. Že k většině případů došlo v době před koncilem, je určitě podnětem k zamyšlení. Jedním z důvodů je to, že předkoncilní církev byla uzavřeným systémem. V uzavřených systémech ke zneužívání dochází mnohem častěji než v systémech otevřených.
Svými plnými kostely a intenzivním náboženským životem byla předkoncilní církev úchvatná, vzpomíná kardinál, ale kněžská autorita byla přebujelá k nezdravému extrému, a tak bylo očividně zneužívání moci i sexuální zneužívání mnohem snazší. Je statisticky dokázáno, že internátní školy zneužívání nezletilých usnadňovaly. „Ke zneužívání dnes dochází mnohem méně, protože už v Rakousku žádné internátní školy nemáme,“ doplnil Schönborn.
Je šokující a matoucí zároveň, že z tolika zakladatelů nových hnutí se vyklubali sexuální predátoři. „Kde jsou kořeny zneužívání u části těchto církevních lídrů?“ ptá se Schönborn. Některé z těchto hnutí jsou „uzavřenými institucemi“, které zneužívání usnadňují. Dvojí život vedl Marcial Maciel (1920–2008), zakladatel Legionářů Kristových, kterého papež Benedikt XVI. přes odpor jistých vatikánských kruhů zbavil všech úřadů a funkcí včetně duchovního stavu. Dominikán Marie-Dominique Philippe (1912–2006), zakladatel Společenství sv. Jana, který se dopouštěl zneužívání moci i sexuálního zneužívání na ženách včetně řeholnic. Zakladatel Komunity Blahoslavenství, ženatý jáhen Gérard Croissant. Velkou pozornost vzbudil kolem roku 2018 charismatický chilský kněz Fernando Karadima, propuštěný pro zneužívání z duchovního stavu. Ti všichni jsou příklady „velkých guru“, kteří měli vliv na duchovní formaci a kariéru desítek kněží i několika biskupů. Případ Karadimy je jednou z nejdramatičtějších kauz, která hluboce rozdělila chilské duchovenstvo a znamenala pro chilskou církev pohromu.
U charismatických vůdců je nutné mít na zřeteli jako kontrolní signál čtyři následující ukazatele:
1. Zakladatelé se považují za dokonalé a chovají se jako guru.
2. Bezvýhradná oddanost zakladatelům nebo lídrům.
3. Zkladatelé zastrašují členy odepřením náklonnosti nebo lásky.
4. Nejnebezpečnější ze všech: když je komunita rozdělená na ty, kteří zakladatele zbožňují, a na ty „druhé“. „Když jste »uvnitř«, akceptujete téměř cokoliv, včetně zneužívání, jen abyste mohli zůstat,“ říká kardinál. I kauza jeho předchůdce kardinála Gröera podle Schönborna do tohoto vzorce zapadá. „Kolem něj se shromáždil užší kruh »pravověrných« a »ti druzí« byli ve stínu.“ Tehdejší arcibiskup sice pozoroval s neuvěřitelnou diagnostikou chyby těch druhých, ale nikdy si nepřiznal, že by chyby dělal sám.
V roce 2010, kdy se podle Schönbornových slov zneužívání převalilo německy mluvícími zeměmi jako tsunami, rozhodl se kardinál, že se rakouská církev vydá na cestu pravdy. Vznikla státní vyšetřovací komise („komise Waltraud Klasnicové“) úplně nezávislá na církvi. Od té doby se rakouské církvi dostalo mnoho uznání za způsob, jakým se se zneužíváním ze strany kleriků vyrovnala, a Rakousko bylo jednou ze čtyř zemí, které byly na únorovém summitu ve Vatikánu (o zneužívání v církvi) představeny jako vzor.
„Každá krize je příležitostí k očištění, a k tomu lze dojít pouze cestou pravdy.“
Interpretace byla sestavena na základě zvukového záznamu přednášky a jejího anglického (zde) a německého shrnutí (zde).
