Seznamka
Erazim Kohák
Autor: Wikipedia.org
Situace evangelíků v poúnorovém exilu byla v některých ohledech podobná jako situace katolíků v exilu. Ti i oni se mohli alespoň trochu opřít o síť krajanských institucí své konfese v Americe. V české čtvrti na newyorské Upper East Side stojí presbyteriánský Husův kostel, tvořící symbolické centrum české reformační tradice v Americe. Národní jednota československých protestantů vydávala v Chicagu od roku 1940 měsíčník Husův lid, který se stal tribunou i pro exilové evangelíky (…).
Leč v jednom ohledu byla situace evangelíků v exilu jiná. Do prvního, protinacistického exilu měli mnozí evangelíci dobrý důvod prchat – jakožto demokraté a masarykovci. Do druhého, protikomunistického exilu měli evangelíci naopak dilema prchat. To proto, že respektovaná duchovní hlava tehdejšího českého protestantismu J. L. Hromádka, sám účastník prvního exilu, vyhlásil a teologicky zdůvodnil program koexistence s komunistickým režimem. Přesto někteří členové evangelického milieu odešli – zvláště ti, kteří byli aktivně zapojeni v politice poražených demokratických stran (Miloslav Kohák) nebo kterým hrozilo riziko pro jejich osobní aktivity (Přemysl Pitter). V exilu však znovu a znovu naráželi na totéž dilema, přítomné i skrze Hromádkovy mezinárodní aktivity. Ladislav Radimský referuje ze Spojených států příteli Vránovi o tom, že evangelíci a vůbec Češi v Americe mají na veřejné i církevní scéně problémy kvůli Hromádkovým postojům: „[Hromádka] v Americe nám všem dělá zle mezi mocnými pastory.“
Rozhodně se však nedá říci, že by byli evangelíci mezi ostatními exulanty ostrakizováni. Evangeličtí intelektuálové publikovali v „celoexilových“ časopisech (Skutečnost, Proměny) a nakladatelstvích (Sklizeň svobodné tvorby) a získávali respekt svými konkrétními zásluhami a postoji. Někteří dokonce ještě větší respekt než doma. (…)
Vedle Otakara Odložilíka a Přemysla Pittera byl třetí nejznámější postavou poúnorového evangelického exilu Miloslav Kohák (1903–1996). Ten však zasvětil většinu své energie autorské i organizační práci pro Rádio Svobodná Evropa. Mimořádnou osobností exilu a vůbec české kultury se však stal jeho syn Erazim Kohák. Ten se zprvu věnoval profesionální akademické dráze na amerických univerzitách jakožto filozof v kontextu americké verze personalismu. Do exilové kultury přispíval sloupky, které několik let psal pro Husův lid. Později sám označoval tyto texty za nezralé. Jeho „pravý“ vstup na scénu exilové kultury se tak paradoxně odehrál až po srpnu 1968.
Ke zformování Kohákových myšlenkových postojů v této epoše přispěla – přinejmenším podle jeho životní rekapitulace v knize Poutník po hvězdách – dvojjediná zkušenost šedesátých let. Zaprvé zkušenost americké levice šedesátých let – ne sice v radikální podobě hippies a dalších kontrakulturních skupin (Kohák zůstal co do životního stylu vždy „konzervativním“ profesorem), ale v obecné nespokojenosti se společenským establishmentem a ve snaze zavést více demokracie zdola, více lidských práv a více ohledu na slabé a ponížené – včetně více ohledu ekologického. Zadruhé zkušenost reformního pohybu v Československu roku 1968. Než Kohák dostal vízum k návštěvě do Československa, bylo už reformní hnutí potlačeno – tím neméně si však z návštěvy ve vlasti odvezl zpět přes Oceán sympatie jak k novým proudům v nezávislém myšlení, a to nejen křesťanském, tak k poraženým reformním komunistům.
Paradoxně – v situaci, kdy to ve vlasti vypadalo, že Hromádkův pokus o dialog křesťanství a marxismu definitivně selhal, došel Erazim Kohák v Americe k názoru, že je třeba na něj v nové situaci navázat. Tento názor by bylo možné pokládat za odvrat od postoje Kohákova otce a dalších evangelíků, kteří odešli do exilu též proto, že se nechtěli podílet na Hromádkově obratu čelem ke komunistům. Kohákův postoj je však založen na přesvědčení, že právě nyní, když jsou reformní komunisté poraženi, a tedy na jedné lodi s křesťany a jinými demokraty, nastaly nové a lepší podmínky k dialogu. Z tohoto přesvědčení vznikla Kohákova první česky psaná kniha Na vlastní kůži. Dialog přes barikádu (1973; anglická verze knihy je výrazně odlišná). Kniha je podle názvu dialogem s Hedou Kovályovou, vdovou po Rudolfu Margoliovi, komunistovi popraveném v procesu se Slánským. Fakticky však jde o dva monology. Kovályová vypráví svůj život – kdežto Kohák uvažuje o nutnosti smíření obojích poražených. Masarykovské je vidět utrpení těch i oněch. Dialog s Kovályovou ani s dalšími bývalými komunisty sice tehdy dál nepokračoval, zůstala však Kohákova vůle brát jejich přesvědčení vážně – a to i z duchovního hlediska: Jádrem myšlenky komunismu je táž starost o slabé, která je přítomna u Ježíše. Kohák sám realizuje starost o slabé a ježíšovství ve svém dlouholetém členství v exilové sociální demokracii.
Na myšlenky z dvojknihy Na vlastní kůži. Dialog přes barikádu volně navazuje Kohákova další kniha Národ v nás. Česká otázka a ideál humanitní v údobí normalizace (1978). I v ní jde do jisté míry o socialismus – o to, že skutečný socialismus není ten komunistický a materialistický, nýbrž ten humanistický, masarykovský. Právě ten je vlastním jádrem české tradice, na niž má smysl navazovat. Kohák navazuje v této knize na teze mnoha myslitelů i publicistů, exilových i domácích, kteří se dovolávají masarykovského humanismu. Jeho konkrétní myšlenkový přínos spočívá v tom, že vztahuje Masarykovo myšlení k tradici amerického personalismu, v níž je sám odborníkem. Kohák otevírá i možnost přímého Masarykova ovlivnění personalismem během jeho amerických pobytů. Naopak náboženský rozměr Masarykova myšlení, česká reformační tradice, zůstává spíše v podtextu Kohákových úvah.
Kniha Národ v nás má i rozměr manifestu – programu, „co dělat, když se nedá dělat téměř nic“. Tím se podobá dřívějším programovým esejům starších exulantů poúnorové vlny, Kolára či Radimského. Druhým směrem, „dopředu“, však zapůsobila na myšlení domácího disentu. Název poslední kapitoly Možnosti bezmocných i závěrečné pasáže o (ne)poslušnosti vůči anonymizované moci zřejmě ovlivnily Václava Havla při psaní jeho vlastního programu, slavné Moci bezmocných.
Kohákovo dílo a myšlení se navzdory železné oponě vyvíjejí ve stále zřetelnější souvislosti s myšlením domácího disentu. Václav Havel přizval Koháka k účasti na samizdatovém filozofickém sborníku Hostina (1985), Kohákovy statě vycházely v samizdatovém časopise Václava Bendy PARAF. Kohák pak se zase ujal role propagátora českého nezávislého myšlení na Západě. Plod jeho několikaleté práce, anglický výbor z díla Jana Patočky s výkladovou studií, vychází roku 1989.
Ve světě však nabyla z Kohákova díla daleko větší proslulosti kniha, která nesouvisí s dějinami českého myšlení – zato však souvisí s tradicemi myšlení amerického: anglicky psaná kniha The Embers and the Stars (Uhlíky a hvězdy, 1984). Jde o knihu esejů zrozených z pobytů o samotě, ve vlastnoručně postavené chalupě v lesích Nové Anglie. V esejích se prolínají dvě vrstvy: filozofický výklad o odtržení člověka od přirozeného světa a o potřebě obnovit toto spojení – a poetické záznamy samotného pobývání v přírodě. Dvě vrstvy však spolu souvisejí i vnitřně: Právě stav osamocení a kontemplace vytváří ideální podmínky, jak si ono odtržení i ono spojení uvědomit, prožít ho ve své zkušenosti. Ve filozofickém výkladu se Erazim Kohák hlásí k tradici fenomenologie – k Husserlovi, Heideggerovi, Rádlovi i Patočkovi, reflektuje i dílo mladšího Zdeňka Neubauera. V zaznamenávání přírodní kontemplace jakožto duchovní zkušenosti je pak jednoznačně žákem novoanglických transcendentalistů 19. století, Emersona a Thoreaua.
Kohákovo dílo The Embers and the Stars je tedy cosi jako Thoreauův Walden, dílo podobně zrozené z přírody Nové Anglie, ze samoty a kontemplace. Je to „Walden“ nový, jiný, filozoficky vlastně hlubší a systematičtější, poetickou silou pak přinejmenším srovnatelný. Jiný je i tím, že na rozdíl od myšlení Thoreauova a Emersonova vědomě a věrně setrvává na křesťanské, ba přímo biblické půdě. Dobový kontext, v němž vznikala Kohákova kniha, je v Americe i kontextem New Age, kontextem ekologie sousedící až i splývající s novopohanstvím a ezoterikou. U Koháka nic takového. Vypravěč hledí na hvězdy - a cituje Bibli. Například žalm osmnáctý, „nebesa vypravují o Boží slávě“.
„Český Walden“ se však dlouho ne a ne stát Waldenem zcela českým. Autor k jeho vzniku předesílá: „První črty, z nichž po letech vznikla tato kniha – záznamy z prvního podzimu a zimy o samotě a na samotě – jsem si psal česky, jazykem, jímž hovořívám s lesem, se sebou i s Pánem Bohem. Když se z nich začala rodit kniha, text se mi postupně přesunul do angličtiny, jazyka mého každodenního obcování i mé filozofické práce.“ Český text sice v samizdatu vznikl – ale nebyl to Kohákův originál, nýbrž překlad Evy a Milana Šimečkových, a zůstal jen ve formě rozmnoženého strojopisu, veřejnosti prakticky nedostupného. Autor až později přeložil první kapitolu Dary noci pro malý bibliofilský tisk; a až v samém finále své autorské dráhy přetvořil svůj starý anglický text do knihy Oheň a hvězdy (2016).
Právě na této knize se nejlépe ukazuje, že Erazim Kohák je nejen filozofem a publicistou, ale jakoby mimochodem i spisovatelem, který se důstojně řadí mezi nejlepší stylisty a nejlepší přírodní lyriky české literatury: „Hebce nadchází noc tam, kde končí asfalt a elektrické vedení, tam, kde se zapomenutá vozová cesta vytrácí v zeleni mlází. Noc tu jen zvolna vytlačuje zdráhavý den. Je čas střídání. […] Temnota tiše prorůstá les, prosakuje na mýtinu a proniká do duše, vše usmiřuje, vše hojí.“
Na autorský překlad celého díla do češtiny došlo až po tolika letech proto, že autorovi dlouho nezbýval čas. Po pádu komunistického režimu se totiž vrhl do služby na půdě vlasti – jako profesor na pražské filozofické fakultě, jako vlivný sociální demokrat (zvažovaný dokonce jako prezidentský kandidát), jako aktivní člen Českobratrské církve evangelické i jako účastník a podporovatel mnoha aktivit občanských, lidskoprávních či ekologických. I knižní dílo Erazima Koháka, vydané po návratu, je rozsáhlejší než dílo exilové. Kromě výboru Kopí Dona Quijota jsou to Pražské přednášky. Život v pravdě a (post)moderní skepse (1990), Zelená svatozář. Přednášky z ekologické etiky (1998), Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení (2010) a řada dalších knih, z nichž některé, určené pro mládež a širokou veřejnost, autor označuje za „rozmarné“. V nich se rozvíjejí tytéž dominanty Kohákova myšlení: reformační a masarykovská tradice individuální svobody a zodpovědnosti; demokratický socialismus jakožto jeho společenský komplement, vycházející rovněž z biblických základů; a ekologismus jakožto křesťanský duchovní postoj, adekvátní době v éře (post)moderní civilizace. Kohákovy postoje budily v české veřejnosti souhlas i kontroverze. V jeho osobě a díle se české evangelictví vrátilo z exilu ve velmi odlišné podobě, než v jaké do exilu odešlo. Vrátilo se však v podobě, která živě a výrazně vstupuje do současné české kultury.
