Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Facebook.com
Někdy nás staré legendy přivádějí k docela moderním tématům. Nezáleží ani na tom, že historičnost některých vyprávění je z hlediska dnešní kritické mysli poněkud pochybná.
Životní příběh svatého Pavla Thébského známe jenom z jeho životopisu Vita Pauli primi eremitae, který sepsal svatý Jeroným. Podle něj se Pavel údajně narodil v roce 228 bohatým křesťanským rodičům v Egyptě a po smrti rodičů a sporech o dědictví se svým bratrem v době během pronásledování křesťanů za císaře Decia (249-250) odešel do egyptské pouště. Tam žil jako první křesťanský poustevník a asketa, a to po celá desetiletí. Byl tam sám. Jak legenda říká, měl vodní pramen, palmu a havrana, který mu každý den přinášel půlku chleba. Byl to tedy, jak by se dnes řeklo, skutečně BIO život bez uhlíkové stopy a masového konzumu. Když mu bylo 113 let, tak ho krátce před smrtí navštívil tehdy devadesátiletý asketa Antonín (zvaný také svatý Antonín Veliký), jemuž byla existence tohoto poustevnického souseda ukázána ve vizi.
Detaily tady nemusí být pro nás moc zajímavé, ani to, jestli tento muž vůbec žil. Spíše je to pozoruhodné jako jeden model křesťanského způsobu života, který je zcela zbaven toho, co nejen dnes, ale vlastně po značnou část křesťanských dějin považujeme za bytostnou součást křesťanského života. Lišit se to podle konfesí může, ale struktura je podobná. Návštěva bohoslužeb, dobročinná činnost, četba té správné duchovní literatury, zpověď a svátosti, evangelizace. A tady najednou nic. Pavel Thébský ovšem nemusel plnit třeba katolické církevní přikázání, podle kterého se pod hrozbou těžkého hříchu musí účastnit každou neděli mše a jednou za rok se zpovídat a jít k přijímání, protože tehdy ještě takové pravidlo neexistovalo.
Co vlastně zůstalo? Vlastně jen cosi osekané až na kost, co by dnes na běžného příslušníka křesťanského společenství působilo podivně. V legendě se to snese, dělo se to konec konců jindy a jinde, a navíc to tak možná ani nebylo a tak dále. Dělat to dnes někdo stejně, byl by za podivína, asociála, osobu postrádající některé vzývané ctnosti.
Není to ale svrchovaně moderní? Třeba právě v době „virové krize“, kdy jsou zavřené i kostely a ani světsky se moc řádit nemůže? Pro mnoho lidí zůstává už jen Bůh sám, a to je všechno. Někteří lidé tak ovšem žijí i v „běžné“ době, když jsou třeba dlouhodobě nemocní, žijí v domovech pro seniory nebo jsou příslušníky křesťanské diaspory v zemi, kde se vnější život církví nijak neprojevuje nebo je zakázán.
Tím se dostáváme k otázce minima, co všechno vlastně křesťan potřebuje, aby ještě byl křesťanem (když vynecháme křest). Je to jako loupání cibule, po každé sloupnuté vrstvě nacházíme další. Od církve se dostaneme k psanému evangeliu, od něj k evangeliu, které kdysi ještě napsané nebylo a byla to historická událost, a nakonec k Ježíšovi samotnému. Co o něm vlastně víme? Máme jen nějaké ty miligramy tiskařské barvy na papíru a z toho si musíme vytvářet obraz Ježíše z Nazareta. Nějakým docela zázračným způsobem to ale celou historii funguje. Pořád se tam Ježíš objevuje jako osoba a osobnost, má nějaký charakter, dovedeme si představit, co by asi řekl v nějaké situaci a jak by se zachoval. Můžeme se v jednotlivostech mýlit, ale celkem nám to drží pohromadě.
Teď máme mnozí svou poušť, nepochybně také s jejími démony. Ona pro Otce pouště ta krajina také nebyla wellness a turistické místo, ale bojiště. Takovou dobu postní jsme si asi na začátku roku nepředstavovali. Ono je ale křesťanství i příběh. Někdy pohádka, někdy horor, někdy akční film, někdy psychodrama.
Kdo by to byl řekl, co všechno si ještě na této cestě užijeme. A to ještě není všem dnům konec.
