Seznamka
Ilustrační foto
Autor: www.e-cirkev.cz
Zpráva o zrušení Katolické charismatické konference 2020 mnohého z nás rozladila a rozlítostnila. Realisticky vzato nás ovšem nemohla překvapit, vždyť zlomyslný virus zatočil se všemi našimi plány. Ovšem nemilou zprávu můžeme pojmout i jako náročnou výzvu k zamyšlení. Právě proto, že charismatická obnova znamená obnovu v Duchu svatém. A nastávající Svatodušní svátky k tomu dávají ideální příležitost.
Kdo je Duch svatý? Odpověď není tak jednoduchá, nechceme-li mechanicky opakovat, že „třetí Boží osoba“. Nejednou jsem se setkala s otázkou: „Prosím tě, co je to, ten Duch svatý?“ Není možné se tomu divit, vždyť svatodušní svátky z obecného povědomí úplně zmizely. Velikonoce se totalitní ateistický režim snažil přetvořit na svátky jara (což se mu do značné míry podařilo), ale svatodušní svátky nepřežily ani jako letnice. Proč asi? Zřejmě proto, že „vědecký ateismus“ je na jakékoli duchovno přímo alergický. A tady jde přímo o Ducha svatého.
Svátek Seslání Ducha svatého přitom patří k nejvýznamnějším dnům liturgického ruku – Boží hod vánoční, Boží hod velikonoční a Boží hod svatodušní. Mají svůj předobraz už ve Starém zákoně: svátek Šavuot, hebrejsky Týdny, se slavil sedm týdnů (padesát dní) po Pesachu-Velké noci. Izraelité po vyjití z Egypta za sedm týdnů doputovali pouští k hoře Sinaj, kde uzavřeli smlouvu s Hospodinem, přijali desky s Božím zákonem. Od toho dne jejich putování do zaslíbené země dostalo směr a řád. I když to není v knize Exodus přímo zmíněno, působení Ducha svatého je zcela samozřejmé: Bůh mluvil k Mojžíšovi, předal mu svůj zákon a vedl izraelský národ. A Bůh je jeden ve třech osobách. Jednou z těchto osob je Duch svatý.
Duch svatý není nějaké fluidum, „božská síla“, pozitivní energie nebo snad synonymum pro spiritualitu. Duch svatý je osoba. Ovšem Duch jako osoba, to je pro mnoho lidí nepochopitelné. Boha Otce je možné si nějak představit, i když barokní zobrazení starce v oblacích není nejšťastnější. Nicméně s pojmem otec a otcovství má zkušenost každý. Boha nikdo nikdy neviděl, ale on poslal svého Syna: „Kdo vidí mě, vid i Otce“. Takže druhá Boží osoba, Bůh Syn, pochopitelný je. Ale Duch svatý?
Bůh Syn je Boží slovo, vyslovená myšlenka Boha Otce, kterou Bůh poznává sám sebe. A tímto Slovem je všechno stvořeno („…v tom Slovo se stane a jasná zář vzplane, v ní vznáší se zem ve vlnách,“) Duch svatý je vzájemný vztah a láska Boha Otce a Syna. Proto je s nimi stejné podstaty, proto z nich obou vychází – ovšem ne jako nějaká emanace.
Už Židé ve Starém zákoně měli pojem Ruach Ha-Kodeš jako označení pro silně prožívanou Boží přítomnost. Ruach znamená dech i duch, ostatně i v češtině tato slova vycházejí ze stejného základu. Podle knihy Genesis Bůh vdechl člověku život, svého ducha – na rozdíl od všech ryb, plazů, ptáků a savců.
Duch svatý může být zobrazen jen symboly – nejčastěji holubice, oheň, oblak, vítr. Holubice, známá z Ježíšova křtu v Jordánu, je symbolem mírnosti a také svobody, zrovna tak jako vítr, který vane, kam chce, oheň očišťuje a oblak zahalí Boží slávu. Jedině geniální ikonopisec Andrej Rublev dokázal nemožné: zobrazil Ducha svatého jako osobu ve své slavné ikoně Trojice. Inspirací mu byl příběh o Abrahámovi, který ve svém stanu v Mamre pohostil Boha v podobě tří mládenců.
Bůh se neuzavírá někde „na pahorcích věčných, jak si představovali deisté. Proto si Ducha nenechává pro sebe. Už apoštolům Ježíš přislíbil Přímluvce – to je ovšem nepřesný překlad řeckého „parakletos“, zrovna tak jako „pomocník“, „utěšitel“. Paraklet znamená „ten, kdo stojí po boku“ (pojem vychází z tehdejší soudní praxe), tedy ten, kdo podporuje a pomáhá. Ovšem jen tehdy, když máme důvěru a otevřeme se mu. Právě to je cílem charismatického hnutí, které usiluje o oživení křesťanské víry a posílení osobního vztahu s Bohem.
Jak už bylo řečeno, pojem „Duch svatý“ může být i pro mnohé křesťany těžko pochopitelný. Někdo si ovšem plete pojmy „pochopit“ a „uchopit“. K pochopení Ducha svatého můžeme dojít jen tím, že se mu s důvěrou otevřeme. Ale na uchopení je dobré rovnou zapomenout, protože to by znamenalo duchovní pýchu. Slovní spojení negativní charisma není protimluv. Kdo si vymáhá extatické zážitky a mimořádné dary, může je dostat – ale ne od Boha, nýbrž od Zlého. Proto je nutné prosit především o dar rozlišování – bez něho bychom nepoznali, které dary jsou skutečně od Boha. Boží nepřítel totiž umí dary Ducha svatého napodobit. A potom i charisma může dostat negativní znaménko. (Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly – pocházejícími od Zlého…)
To vystihuje jedna z proseb svatodušní sekvence. V doslovném překladu (který je přesnější než český básnický překlad) :bez tvého přispění v člověku nic není a nic není v bezpečí (sine tuo numine nihil est in homine, nihil est innoxium).
Kdybych se mohla i letos těšit na charismatické červencové dny v Brně, asi bych neměla podnět k zamyšlení nad svátky, které totalitní režim jednoduše vymazal z kalendáře i z obecného povědomí. Takže Duch svatý si vždy najde cestu, vane, kam chce. Je to logické, vždyť Duch svatý je třetí Boží osoba, kdežto virus jen „špatná zpráva zabalená v bílkovině“.
A proto: „Probuď svým dechem kosti suché, zažeň temnotu, najdi zbloudilé, oslov hluché, žehnej životu!“
Autorka je lékařka
