Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Grant Whitty
Na podzim loňského roku skončila Synoda pro Amazonii, jež řešila kromě jiného nedostatky pastorace v odlehlých oblastech Jižní Ameriky a znovuotevřela otázky po kněžském svěcení ženatých mužů či diakonátu pro ženy, např. řeholnice. Ukázala, v jakých podmínkách žijí celé komunity, odkázané na jen občasné návštěvy kněží a ztížené možnosti slavení eucharistie. Pravda, příliš odvážná v závěrech nakonec nebyla. Uběhlo pár týdnů a v podobné situaci jsme se ocitli i my, ve staré dobré křesťanské Evropě. Dva měsíce jsme připraveni o možnost slavit veřejně bohoslužbu. Jako by chtěl Bůh vtipně říci: „A teď ukažte, jak to budete řešit vy.“
I když možná jde o ještě větší výzvu, jak ji známe od proroka Izajáše: „K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin… Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? … Učte se činit dobro.“ (Iz 1,10–17).
Především zahraniční katolická publicistika na tuto situaci přirozeně reagovala a autory příspěvků zajímá, jak slavit společně během krize, zda virtuální liturgie dokáže zprostředkovat reálnou přítomnost a zda jsme spíše konzumenti nebo celebranti. Oficiální český katolický kyberprostor nabídl online přenosy mší a málo odvážnou rodinnou liturgii, jinak si otázky neklade. Přesto by nás mělo zajímat, jak současná krize poznamená církev, liturgii či klerikální postoje a zda se stane onou dobře využitou šancí.
Jedna věc je církev jako celek, osobní zkušenost však budou mít jednotlivci rozdílnou. Něco jiného z krize vytěží lidé trvale a dlouhodobě praktikující, a něco jiného ti, kdo se s církví identifikují jen volně. Pro ty, které sociologie náboženství označuje jako tzv. zabydlené (plně identifikované se svojí církví, pravidelně praktikující, souhlasící s autoritou), je podle všeho dostačující náhradou za absenci fyzické přítomnosti sledování mše sv. v televizi nebo prostřednictvím internetu, samozřejmě s příslušným povolením ze strany církevní autority. Nedělní bohoslužba se chápe spíše jako součást církevních přikázání a stále ještě užívaný výraz „plnění nedělní povinnosti“ je naprosto neježíšovský. Přijímání eucharistie přes sociální sítě vyřešit nelze, a tak se sahá po tzv. přijímání duchovním, jež se za běžné situace doporučuje zejména těm, kdo z mnoha důvodů k přijímání přistupovat nemohou (např. rozvedení a znovusezdaní katolíci). Plyne mi z toho, že se občas může měřit dvojím metrem a potřeba eucharistie k duchovnímu životu se může dle potřeby „ohýbat“. Na druhou stranu se tak všichni musí alespoň na nějaký čas solidarizovat s těmi, kdo jsou od eucharistického stolu vyloučeni.
Co vidím jako nebezpečné pro osobní duchovní život v prostředí tradované víry, je přílišná tendence mnohé v duchovní sféře delegovat na autoritu. Kněz je prostředníkem mezi Bohem a obyčejnými lidmi (laiky), Bůh přebývá převážně ve svatostánku, hodiny náboženství v představách některých rodičů vybaví dítě do života jasně definovanou morálkou. Taková forma delegace naší osobní víry však může způsobit její kolaps: „U nás ve vesnici kněz stále lidem během kázání vlastně nadává, proto už nechodíme do kostela“, ergo proto jsme naši víru dali do závorek. Škoda na obou stranách. Paušalizovat sice nelze, i zabydlenost má jistě svá pozitiva, jen ta šance zaktivizovat svoji osobní spiritualitu byla tentokrát leckde promrhána.
Ti, které můžeme označit jako hledající (seekers) nebo jen částečně identifikovaní s církví, nemají asi takový problém s nemožností navštívit nedělní bohoslužbu. Jejich víra není orientovaná na obřady, je často introvertním hledáním hodnot, smyslu, které koneckonců k identifikaci s církví dospět může, je totiž možnou součástí procesu konverze. Těmto lidem se může zdát klečení před monitorem (jakkoliv důstojné a usebrané) poněkud zvláštní, chabě autentické. Užitečnější jim přijde „přemýšlení si o Bohu“ či lovení ve vodách duchovních témat. A v době po pandemii rádi opět navštíví kostel, zvláště v čase, kdy v něm právě žádná veřejná ceremonie neprobíhá. I to patří k duchovnímu hledání, proč ne.
Americký sociolog náboženství Robert Wuthnow si povšiml ještě jedné skupiny, vklíněné (a možná méně viditelné) mezi ony zabydlené na straně jedné a hledající na druhém pólu pomyslné škály identifikace s církví a jejími zvyky, předpisy a obyčeji. Jsou to ti, kdo jsou orientováni především na praktickou (žitou) spiritualitu. Autoritu berou zdravě kriticky, nedelegují na ni svůj náboženský život, ale mají silnou potřebu osobní víru konkrétně žít. Modlitba, meditace, studium Bible a duchovních textů, filantropie a charita, bohoslužba a liturgie, to vše patří do pestré palety, jež tvoří pilíře takového života z víry. Pokud se jeden z pilířů dočasně kýve, nahradí jej ty zbylé a stabilita zůstává zachována. Jejich víru proto také méně ohrožují nejrůznější církevní skandály. Pro tyto věřící nebude dočasná nemožnost účastnit se eucharistie fatální překážkou, pouze na chvíli posílí osobní modlitbu nebo se uchýlí do domácí/komunitní bohoslužby slova. Delegování a pasivita není jejich šálek kávy.
Pro mnohé praktikující rodiny tato situace také není ničím novým. Jsou neděle, kdy jsou děti nemocné a nemůže se do kostela – početné křesťanské rodiny (tak jako židovské rodiny) však znají domácí liturgii, bohoslužbu slova, kdy se rodinný stůl stává na chvíli onou mensou, obětním stolem. Rodiče jsou ti, kdo vedou, děti se aktivně účastní, čtou evangelium, a dokonce o Božím slově diskutují! To je i má osobní zkušenost a musím říci, že zkušenost dobrá.
Kromě niterné potřeby praktikovat svoji víru kreativně a v pestré škále je tu ještě jeden moment, který docela charakterizuje dobu nechtěně aliturgickou, a tím je diskuse o všech možných výjimkách. Mnohokrát byla otevřena otázka například po možnosti zpovědi po telefonu či Skypu (jejím odpůrcům ale na druhou stranu nevadí online mše), je zde již zmíněný dispens od fyzické účasti na nedělní bohoslužbě, někomu chybí svěcená voda v kropenkách, nepříjemná je nemožnost podání ruky při pozdravení pokoje. Přesto hledáme liturgický modus vivendi. Muslimové i Židé výjimky také znají – tam, kde není k dispozici voda k očišťování, použije se písek, kde není možnost postu, dává se almužna, cestovat o šabatu je možné po moři, na pouť do Mekky za sebe lze vyslat náhradníka, a jistě bychom našli mnoho dalších paralel.
Osobně považuji jakoukoliv výjimku ze zdánlivě neměnného pravidla (byť jen teoreticky možnou) za výborný hnací motor zdravé víry, otevřenosti, mezináboženského a všeho mezi… dialogu. Dodnes jsme si mysleli, že v průběhu školního roku nelze nechodit do školy. Zkusili jsme, a šlo to. Mysleli jsme si, že neděli lze slavit jen v kostele. Zkusili jsme to i doma, a šlo to. Nečekaně jsme dostali více osobní odpovědnosti a kreativity. I v době nezavirované nás fakt, že jsme coby křesťané ve společnosti v menšině, nutí k ekumenické spolupráci, a když je třeba bránit obecné hodnoty, najde se i společný hlas více náboženství. Záchrana života odsouvá šabat, salus animarum suprema lex. Díky Bohu za tyto premisy.
Pokud bude katolická církev (a jistě nejen ona) pozorná k šanci, kterou dostala, vezme vážně (ale opravdu vážně) laiky, ženy a rodiny, možná si povšimne své mnohdy dominantní klerikality a maskulinity, jež na sebe vše důležité ráda deleguje. Jinak tu máme opět po staletí známou tendenci udržovat bezpečnou, nekomplikovanou církev loajálních věřících, kteří se příliš nevměšují do práce náboženských profesionálů, jsou spíše oněmi konzumenty než spolucelebranty, a plní si dobře svoji „nedělní povinnost“. A přitom tu za staletí vyrostlo tolik dobrého právě z hnutí angažovaných laiků (Devotio moderna!). Rád bych doufal, že tuto výzvu církev nepromarní. Ovšem jen za podmínky, že si dovolí zastavit se v této dlouhotrvající neděli, přerušit na čas kouř kadidla, legalismu a náboženského provozu a pohlédne na sebe zas trochu z velkorysejší Boží perspektivy.
Autor je koordinátor a pastorační referent Římskokatolické akademické farnosti Praha a člen Centra teologie a umění při KTF UK.
