Strašák „liberalismu a neomarxismu“ obchází církev

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / howling red

Hned zkraje jeden citát: „Biskupové, kteří učí ve spojení s římským biskupem, mají být v úctě u všech jako svědkové božské a katolické pravdy. Věřící jsou povinni shodnout se s výrokem svého biskupa ve věcech víry a mravů, předneseným v Kristově jménu, a k němu vnitřně přilnout náboženskou poslušností,“ čteme ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium schválené na II. vatikánském koncilu (čl. 25). Církevní dokumenty, zvlášť ty koncilní, není radno brát na lehkou váhu. Na úvod tedy konstatujme, že pokud koncil vyzývá, ba přímo zavazuje věřící k uctivé poslušnosti a doslova „přilnutí“ ke svým biskupům v jistých specifických situacích, nečiní tak náhodně a lehkovážně. To však neznamená, že biskupové jsou uvnitř církve nekritizovatelní. Laikové v církvi již od druhé poloviny 60. let nenosí plenky a není třeba je vodit za ruku. V některých věcech mají právo – ano, dokonce povinnost – se ozvat kritickým, i když uctivým, hlasem také směrem ke svým pastýřům.

Něco takového předpokládá i dokument Mezinárodní teologické komise „Sensus fidei v životě církve“ z roku 2014. V jeho 64. článku čteme, že laikové „se mohou distancovat od kázání, které nepřístojně směšuje křesťanskou víru a určitou specifickou politickou orientaci“. Předpokládejme, že, per analogiam, totéž platí také o jiných výrocích a projevech, které nemají nezbytně kazatelský charakter.

V úzké souvislosti s tím připomeňme ještě jeden rozsáhlejší citát, tentokráte z Kompendia sociální nauky církve z roku 2004 (čl. 573): „Pro křesťanskou víru je obtížné adekvátně se setkat v jediné politické entitě; tvrdit, že jedna (politická) strana nebo politická koalice plně reaguje na požadavky víry nebo křesťanského života, by vedlo k nebezpečným chybám. Křesťané nemohou najít jednu stranu, která plně odpovídá etickým požadavkům vyplývajícím z víry a členství v církvi. Jejich příklon k nějakému politickému uskupení nebude nikdy ideologický, ale vždy kritický…“ Toliko citační báze z oficiálních dokumentů, byť je pravdou, že vzhledem ke svému charakteru rozličné míry autoritativnosti, a tím i závaznosti.

Z uvedeného plyne několik závěrů. První: když biskupové učí v souladu s Magisteriem v oblasti víry a morálky, od věřících se očekává, že budou jejich hlasu naslouchat a pokud možná jej i následovat. Druhý: církev nepreferuje žádný konkrétní politický (či ideologický) proud nebo politickou stranu. Třetí: pokud biskupové ve svých veřejných projevech míchají své soukromé politické a ideologické názory dohromady s věroukou, nejenže může být obtížné odlišit jedno od druhého, ale také mají věřící právo distancovat se od těchto subjektivních názorových směsic, případně se vůči tomu aktivně vyhranit.

Také Kristus v politických otázkách jednal prozíravě, bez ideologizování a vždy s respektem k veřejné moci, ať už byla jakákoliv. A to navzdory tomu, že stál bezpochyby nad ní. V Mt 17, 24–26 vykoná „fiskální zázrak“, když umožní Petrovi zaplatit daň, kterou vybírají představitelé veřejné moci. V Mt 22, 17–21, opět v disputaci o daních, slavnostně prohlásí, že je třeba dát císaři to, co mu (podle zákona) patří. V Jn 19, 11–12 zas Ježíš respektuje pozemskou mocenskou hierarchii, a dokonce ji připomíná Pilátovi.

Kde je ten „neomarxismus“?

Vrcholní představitelé církve jsou opakovaně v pokušení nejenom vyjadřovat se k politickým a společenským otázkám – což se od nich do jisté míry očekává, ale také vnášet do věrouky vlastní ideologické pohledy. Samozřejmě, nejdou tak daleko, aby podporovali nějaký politický subjekt. I když některé známé „gratulační dopisy“ politikům po volbách 2017 ledacos o ideologickém světě svého autora naznačily a vysvětlily. Příkladem spíše nepřímých, ale ideologicky čitelných vyjádření může být před pár lety diskutované svatováclavské kázání kardinála Dominika Duky ze září 2017, kde kazatel „tajemně“ a současně vágně prezentoval své úvahy o tom, že v této zemi je „většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin,“ aniž by specifikoval, co přesně myslí. Staronový předseda ČBK, Mons. Jan Graubner, má zas obavy před „neomarxismem“, jak naznačil v nedávném rozhovoru.

Uvedený narativ nepokrytě vychází z konzervativní ideologie, a to navzdory tomu, že sociální učení církve, jak bylo uvedeno, nepreferuje žádný politický směr ani ideologii. Rovněž také, bohužel, až nebezpečně připomíná rétoriku soudobé alternativní pravice, která varuje před destrukcí „tradičních hodnost“, brojí proti „neomarxistickým tendencím“ a má pocit „útlaku většiny ze strany menšiny“ – často bez bližší specifikace. Vágnost, přibližnost, náznakovost a nejasnost jsou však už jakýmsi tradičním průvodním znakem prohlášení tohoto typu. Zřejmě proto, že ve světle reality a v konfrontaci s racionální argumentací by se tato pocitová tvrzení ukázala jako neudržitelná.

Strašák „liberalismu a neomarxismu“ obchází církev

Ilustrační foto - Arcibiskupové Graubner a Duka slouží mši sv., leden 2019
Autor: Člověk a víra / Martina Řehořová

Zdejší katolická církev má aktuálně nejlepší myslitelné postavení (lepší už je snad jenom pobělohorský model státem privilegované církve): státem garantovanou svobodu vyznání a kultu, rozsáhlou síť církevního školství, vlastní teologické fakulty na vysokých školách, nezávislou samosprávu a svobodné rozhodování o interních otázkách, včetně obsazování biskupských stolců, majetkové vyrovnání se státem v podobě restitucí, (prozatím) rozsáhlou materiální základnu, vlastní média s celostátním dosahem, síť neziskových organizací a konfesně profilovanou charitu, médii (veřejnoprávními a občas i soukromými) přenášené bohoslužby a jiné náboženské pořady, exkluzivní přístup do sekulárních médií, který je proporčně nesrovnatelné větší, než je reálný počet praktikujících katolíků a katoliček v zemi, možnost připomínkovat legislativu atd. To je tedy onen „neomarxismus“? To je ta „utlačovaná menšina“?

Drzejší polemizující, než je autor těchto řádků, by mohl biskupům poradit, aby místo čtení Protiproudu Petra Hájka či manifestů Institutu Václava Klause (jimž se jejich výroky občas podobají) spíš vzali do rukou nějakou relevantní akademickou publikaci z oblasti politické filozofie. Vychází jich v prestižních nakladatelstvích každý měsíc přehršel. Anebo by je poprosil, ať čtou (a řídí se jimi) alespoň aktuální dokumenty církve, kterou reprezentují.

Svízele s liberalismem: slovenský příklad

Za jiným příkladem podobné rétoriky se můžeme podívat na sousední Slovensko. Na letošní neděli Dobrého pastýře 3. května adresoval arcibiskup Trnavské arcidiecéze, Mons. Ján Orosch, věřícím svůj pastýřský list, kde napsal, že „někomu vadí náš (není jasné, kdo jsou „my“, pozn. M. S.) nesouhlas s liberálními názory dnešních mocipánů...“ Současně s pohoršením konstatoval, že někteří z věřících „bez skrupulí sdílejí názory liberálů“. Kdyby se učení církve zaseklo někde v dobách blahoslaveného Pia IX. a jeho Syllabu, byly by tyto myšlenky pochopitelné a vlastně i v souladu s papežskou naukou. Ve světle aktuálního učení církve, jak bylo výše prezentováno, ale jen stěží obstojí. Z liberalismu se vytváří strašák, pomyslná obluda, která jako by chtěla do svého chřtánu zhltnout všechny pravověrné (rozuměj konzervativní) katolické věřící. Tak tomu ale určitě není.

Byl a je to totiž právě liberalismus (libertas = svoboda), který zajistil a zajišťuje občanské svobody a lidská práva, včetně práva na náboženskou svobodu. Náboženské války 16. století, útlak a nesvoboda věřících 20. století neměly s liberalismem nic společného. Není náhoda, jak připomíná slavný americký filozof 20. století John Rawls ve své knize „Politický liberalismus“ (1993), že „historickým počátkem politického liberalismu (a liberalismu obecně) je reformace s jejími důsledky s nekonečnými spory o náboženskou toleranci v 16. a 17. století“ (slov. vyd. 1997, s. xviii).

Bohužel církev i v minulosti stála v opozici vůči mnohým emancipačním společenským snahám a dějiny ukázaly (a církev si to pak s historickým odstupem zpětně uvědomila), že se prostě v daném momentu spletla. Tady se ukazuje ještě jeden fenomén: zaostávání za nejnovějšími poznatky společenských věd. Což je však neduh celé církve, nikoli pouze hrstky konzervativně či doslova reakcionářsky smýšlející části kléru. Tak, jako kdysi musela církev dobíhat a zpětně uznávat výdobytky věd přírodních, bude muset podobně učinit s penzem poznatků těch sociálních. A ve vlastním zájmu by tak měla učinit co možná nejdříve. Taková opožděná reakce by ale také nebyla ničím novým. Až v roce 1891 vyšla sociální encyklika Lva XIII. Rerum novarum: prakticky víc než 40 let poté, co na svízelnou situaci dělnictva upozornili sobě vlastním způsobem Marx s Engelsem ve svém „Komunistickém manifestu“.

Hierarchové by navíc neměli veřejně protežovat žádnou politickou ideologii, tedy ani konzervatismus, který jim je zjevně velmi blízký. A vlastně vždy v dějinách církve pochopitelně byl, protože církev se často bála změn a nových myšlenek, které problematizovaly společenský status quo. A tím i její privilegované postavení. Za dob sv. Pia X. se bojovalo proti „modernismu“, nyní mají někteří hierarchové potřebu bojovat proti liberalismu a „neomarxismu“, ať už si pod nimi představují cokoliv.

Strašák „liberalismu a neomarxismu“ obchází církev

Mons. Ján Orosch
Autor: abu.sk

Také si lze ve výše citovaném pastýřském listu všimnout různé obecnosti a nekonkrétnosti, jako v případě pojmu „dnešní mocipáni“. Kdo to je, koho takto arcibiskup označil? Proč nebyl konkrétní? Vždyť současní „mocipáni“ (toto slovo už samo osobě je stylisticky dost příznakové a ani sociální nauka s ním nepracuje), tedy vládní představitelé a poslanci koaliční většiny, jsou názorově spíše konzervativní. Aktuálně chystají zpřísnění interrupcí. A ti předchozí také zachovávali status quo v takzvaných kulturně-etických otázkách, ačkoli byli převážně sociálními demokraty. Mimochodem, do ústavy v roce 2014 ukotvili definici manželství jakožto svazku muže a ženy. To je tedy onen „liberalismus“?! Vždyť ten je na Slovensku už léta v numerické i vlivové menšině!

Arcibiskup dále povzbuzuje „k odvaze spojit svůj hlas za práva věřících, když je evidentní, že se v sofistikované formě pokračuje v ateizaci našeho lidu“. Dál od pravdy už být opravdu nelze. Žádná (cílená a plánovaná) ateizace, na rozdíl od dob tzv. reálného socialismu, neprobíhá. Co ale probíhá, a potvrdí to každý odborník v sociologii, to je sekularizace, která je na Slovensku pouze opožděná. Bylo možné již v 90. letech předpokládat, že tam jednou dorazí.

V té době po sametové revoluci byla hierarchie oprávněně a pochopitelně nadšená, že roste počet účastníků bohoslužeb i seminaristů, stavějí se nové semináře (mimochodem, nedávno „zemřel na úbytě“ seminář v Badínu u Banské Bystrice postavený na zelené louce z iniciativy již nebohého biskupa Rudolfa Baláže; o tom se ale moc nepsalo), politikové se hromadně hlásí k víře, buduje se národní „cyrilometodějský kult“ atd. Byly to pro církev vpravdě zlaté časy. Ty jsou už ale pryč a zpět se nevrátí.

Možná právě proto si část episkopátu myslí, že „to ti zlí liberálové nám odlákávají věřící“. Takové vysvětlení je povrchní a intelektuálně líné. Sekularizace byla nevyhnutelný proces a mělo se s ní počítat již před léty. Naopak, místo nadávání na liberalismus by bylo záhodno spíš hledat nové formy evangelizace (v Římě na to existuje papežská rada již několik let!) a způsoby, jak lidi oslovit a zapálit pro Boha, jak nabídnout dobrý příklad. Místo toho se ale hledá viník: ovšemže vně církve.

Závěrem

V analýzách dalších projevů a textů současných biskupů, v nichž nepokrytě směšují vlastní politické a ideologické přesvědčení, by bylo možné pokračovat dlouze. Takový soupis a analýza by vydaly nepochybně přinejmenším na disertační práci. Cílem tohoto textu však bylo (a) poskytnout aspoň pár takových příkladů, (b) poukázat na jejich neslučitelnost s učením církve o společenských a politických otázkách - a (c) naznačit (byť jistě ne vyčerpávajícím způsobem) jejich argumentační neudržitelnost a rozporuplnost. Výchozím bodem je pro autora kritizovatelnost tohoto typu výroků, a to právě ve světle učení církve. Poselství tohoto zamyšlení je však ještě jedno, hlubší. Pokud se totiž tato praxe bude i nadále v hierarchii pěstovat, nejenom že to znechutí část věřících, kteří sdílejí jiné politické názory, a znedůvěryhodní církev jako celek v očích nevěřící části veřejnosti (které bude buď zdrojem ještě většího posměchu než doposud, nebo přímo pohrdání), ale také znejasní to, co má být ústředním prvkem její existence: hlásání poselství evangelijní lásky a přivádění nesmrtelných duší ke spáse.

Tento text byl otevřen několika citáty z církevních dokumentů. Nechť jej tedy zakončí ještě jeden, optimistický. Konkrétně z Františkovy exhortace Evangelii gaudium (čl. 83): „Vyvíjí se záhrobní psychologie, která postupně transformuje křesťany v muzejní mumie. Zklamáni realitou, církví nebo sebou samými žijí v ustavičném pokušení upnout se k nasládlému a beznadějnému smutku, který ovládne srdce jakožto nejbohatší z elixírů démonových. Ač jsou povoláni k tomu, aby přinášeli světlo a šířili život, nechávají se nakonec okouzlit věcmi, které plodí pouze vnitřní temnotu a ochablost a oslabují apoštolský dynamismus. Vzhledem k tomu všemu si dovolím naléhat: nenechme si ukrást radost z evangelizace!“

 

Autor je politolog, spolupracuje s Institutem pro křesťansko-demokratickou politiku, působí jako hostující pedagog na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu.