Abychom začali fungovat jako rodina…

Benedikt T. Mohelník
Autor: Dominikánská 8

Pražský arcibiskup zveřejnil na svých webových stránkách v den slavnosti sv. Petra a Pavla dopis kněžím. O obsahu dopisu referovala už v den jeho zveřejnění některá média i zpravodajství Christnetu. [Pozn. red . Dopis původně zveřejněný na webu pražského arcibiskupa i odkaz ze serveru Cirkev.cz byl později smazán. Celý text dopisu je dostupný zde.] Nástupce apoštolů se v den liturgické oslavy „apoštolských knížat“ a sloupů víry církve obrátil na své nejbližší spolupracovníky, kteří jeho vlastní poslání hlásat Boží slovo, posvěcovat svátostmi a vést Boží lid do nebeského království uskutečňují v konkrétních společenstvích svých farností. 

Posílání listů do vlastních řad není nic nového, známe to už z dob prvotní církve. První ze sboru Dvanácti se také listem obracel na věřící a vybízel je: „I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. […] Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1Petr 2,5.9) Apoštol národů ve svém listu vyzývá křesťany, mezi něž se sám počítá: „Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 4, 15–16)

Dopis arcibiskupa jistě nemůže postihnout všechny stránky života církve a ani není teologickým traktátem. Bylo by proto nespravedlivé mu vytýkat, co všechno v poměrně stručném textu není. Navíc pisatel hned v úvodu upozorňuje, že posílaný list bude „jiného charakteru, než jaký pravděpodobně očekáváte.“ Přiznávám, že tento úvod ve mně vzbudil jistou zvědavost. A stejně tak přiznávám, že nakonec nevím, v čem ta jinakost charakteru spočívá. Podělím se tady o pár úvah nad tím, v čem spatřuji neočekávanou jinakost já sám.

Pastýř místní církve adresátům v dopise nastiňuje ekonomickou situaci arcidiecéze. Není dobrá, očekávání byla nerealistická, přišly kalamity a krize, udělala se chybná rozhodnutí … Za sebe mohu říci, že nic z toho nepovažuji za velké překvapení, a proto nemohu říci, že bych v tomto ohledu dozvídal něco jiného, než co bych očekával. 

Církev je v Kristu jakoby svátost, jak hned na prvních řádcích konstituce Lumen Gentium učí II. vatikánský koncil. A dále v textu upřesňuje, že sám Ježíš Kristus „bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus.“ V církvi se potkává viditelné s neviditelným, pozemské s nebeským, lidské s božským. Přesto je církev bytostně jedna, jako je jeden Ježíš Kristus, u něhož „přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy,“ a u církve „podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla.“ (LG 8) V církvi, jak vyplývá z dikce koncilních textů, nejsou „čistě pozemské věci,“ jakkoli by „úzce souvisely s naší duchovenskou činností.“ Pokud by se snad stalo, že by se na mystické tělo Kristovo lepilo něco, co neslouží jeho spásnému poslání, musí se to jako zhoubný nádor odstranit. A pokud by se snad stalo, že by se v chrámu Ducha svatého provozovalo něco jiného, než co slouží k Boží oslavě a přivádí všechny národy k Otci, je třeba napodobit Mistrův příklad, který neváhal vyčistit chrámová nádvoří, protože i ona mají být domem modlitby.

Dopis pražského arcibiskupa Dominika Duky kněžím z 25. června 2020 – 1. část
Autor: Dominikduka.cz

Jestliže hospodářská činnost má generovat takové zisky, aby se z ní dala ufinancovat hlavní duchovenská činnost, především platy kněží a pak mnoho dalších církevních aktivit, pak jsme stále nepřekročili pojetí církve jako organizace poskytující svým klientům duchovní, pastorační, vzdělávací, charitativní a jiné služby. Vizi církve ovládají a určují kategorie účetních osnov. Dopis celkem nezakrytě rozděluje církev podle nastaveného klíče. Jsou tu ti, kdo se starají o to, aby výnosy z hospodaření církve dosahovaly požadované výše. Vedení diecéze, nedávno nově strukturované, k tomu přibírá blíže neznámé odborníky, kteří pracují na nové hospodářské strategii a budou se zasazovat o její implementaci. Nejspíš se těmi tvůrci nových strategií myslí asi dvě desítky ekonomických expertů, o nichž se zmiňuje Diecézní zpravodajství Katolického týdeníku (č. 26, s. 8). Od kněží se v této věci chce jediné. Aby bez předsudků vyslechli, co bylo připraveno, a pokusili se vidět pozitivně nový, jiný přístup. Těsně předtím, než biskup na jejich hlavu vložil ruce a jejich dlaně pomazal posvátným křižmem, přece každý z kněží sliboval svému biskupovi poslušnost. V perspektivě čistě pozemské není překvapivé, že cílem nových hospodářských strategií je větší efektivnost a vyšší ekonomická prosperita. I kněží se mají zapojit. Jejich úkolem je přispět k zajištění četnější klientely církevních podniků, například v ubytovacích službách. Nejlépe z řad vlastních farníků. Vždyť jim jsou nabízeny služby šité na míru, jako je kaple přímo v objektu, kostelík hned naproti anebo poutní místa v nedalekém okolí.

Nějak se v tom všem počítá dokonce i s věřícími, protože právě oni by se měli cítit zvlášť osloveni kvalitní nabídkou, která ovšem není žádným přehnaným luxusem. Proč by měli hledat u konkurence, když mají po ruce pohodlné a cenově dostupné zařízení rodinného typu v rukou podnikající církve. Máme fungovat jako rodina, takže je namístě podpořit hospodářskou činnost církve. Všichni na tom nakonec vydělají. Díky lepším výnosům se věřícím dostane lepších služeb od lépe zajištěných duchovních v roli poskytovatelů služeb.

Dopis pražského arcibiskupa Dominika Duky kněžím z 25. června 2020 – 2. část
Autor: Dominikduka.cz

V tomto je list určený kněžím rozhodně poněkud jiného charakteru, než jaký bych očekával. Ještě se tak nejspíš nestalo, ale myslím, že nastal čas, abychom si skutečně nalili čistého vína. Místní církev se nepochybně potýká s nemalými ekonomickými těžkostmi. Je namístě, aby s jejich řešením pomáhali lidé, kteří těmto složitým věcem opravdu rozumí. V listu se píše, že se připravují právně-ekonomické nástroje. S tím nelze než souhlasit. Jenomže ani sebedokonalejší nástroj ničemu nepomůže, když není jasné, k čemu má ve skutečnosti sloužit. Ekonomika není nejzávažnějším problémem, s nímž zápolí místní církev. Kněží ve službách hospodářské činnosti církevních podniků, věřící-laici jako klienti, jimž se poskytují duchovenské služby, a jako platící klienti církevních hotelů a ubytoven. To je církev poněkud jiného charakteru, než jaký bych očekával. Teologické a duchovní chápání církve, které zůstává pouhou literou církevních dokumentů a kterému se u nás ani po šesti dekádách stále nepodařilo proniknout do společně žité mentality a do každodenního rozhodování o těch nejpraktičtějších otázkách, to je skutečný nedostatek, jímž naše církev tolik strádá. Ekonomičtí a jiní odborníci potřebují zadání, aby věděli, pro jaký cíl mají vytvářet potřebné nástroje. Oni tu nejsou od toho, aby toto zadání sami vytvářeli. Přesahuje to totiž rámec jejich kompetencí.

Na závěr listu vyslovuje pisatel přání začít dělat věci spolu, chopit se příležitosti ke spolupráci jiného typu, před kterou stojí velké výzvy, jež zakrátko přijdou. Také si přeji, abychom začali fungovat jako skutečná rodina, jako rodina svobodných a odpovědných Božích dětí. Někdy krátce po usednutí pana arcibiskupa Duky na svatovojtěšský stolec jsem ho slyšel mluvit o jeho záměru uspořádat diecézní synodu. Nesetkal se s potřebnou vstřícností a ochotou pustit se do díla. Ale možná musel uzrát čas. I kdyby se současnému arcibiskupovi už nepodařilo dovést svůj záměr až k zahájení synody, přece jen by stálo za pokus začít pracovat na její přípravě. Rodina církve by tak dostala příležitost začít alespoň přemýšlet, jak chce své velké setkání uspořádat a o čem si na něm chce promluvit. Jsem přesvědčen, že takové pozvání by u všech členů církve rozhodně vzbudilo větší chuť zapojit se, hlouběji by díky tomu pochopili, jakou důstojnost jim dává jejich křest a biřmování, a s odvahou by svá nejlepší obdarování pocházející od Ducha dali k dispozici pro budování Kristova mystického těla. To jsou velké výzvy. Postavme se jim čelem společně – končí svůj dopis nástupce apoštolů na Vojtěchově stolci.