Seznamka
Prof. PhDr. Stanislav Sousedík, CSc., dr. h. c.
Autor: Univerzita Pardubice
Obnovením církevního školství, a zejména církevních gymnázií, získali po r. 1989 čeští katolíci mimořádně příznivou šanci vychovávat část naší budoucí inteligence v duchu křesťanské víry a kulturní tradice, tedy tak, aby se mladí lidé, kteří těmito gymnázii projdou, stali časem zastánci a šiřiteli křesťanských věroučných i mravních zásad v hospodářském i duchovním životě naší společnosti. Je přirozené, že se při tomto úkolu naše gymnázia inspirovala zprvu hlavně příkladem starších, po nástupu totality zrušených církevních gymnázií. Stalo se tak jistě právem: vzpomeňme, abych uvedl alespoň jeden příklad, na někdejší, jezuity vedené, pražské arcibiskupské gymnázium a vzpomeňme, kolik význačných reprezentantů české kultury vzešlo právě z řad jeho bývalých studentů! Na druhé straně je jasné, že se historické i kulturní podmínky naší společnosti od těchto dob nemálo změnily, takže nebylo již žádoucí tyto starší instituce prostě kopírovat. To, co z nich pro naše obnovené církevní střední školy bylo možno beze změny převzít, je však jistě základní myšlenka, že totiž církevní gymnázia neslouží tomu, aby byla pouhou (pouze někým jiným administrovanou) paralelou gymnázií státních, nýbrž že vedle věcí, jež s nimi má podle zákona společné, musí poskytovat i něco specifického a že to právě je důvod, proč jsou Církví zřizována.
To specifické a zvláštní, co by měla tato učiliště poskytovat, je zřejmě dvojího druhu, jednak jde o prvek nábožensky výchovný, jednak se jedná ale i (což bývá někdy poněkud podceňováno) o určité zaměření výukové. Cítím se kompetentní říci něco pouze k bodu druhému, k zaměření gymnaziální výuky. Pokud jde o stránku nábožensky výchovnou, nechci se jí sice zcela vyhnout, mohu však poskytnout pouze několik svých spíše osobních dojmů. Snad i ty mohou však být užitečné. Začnu nejprve právě jimi.
Domnívám se, že jedním z ukazatelů, jak probíhá na tom kterém církevním gymnáziu náboženská výchova, je počet mladých mužů, kteří se po maturitě rozhodnou pro kněžskou dráhu. Kdybychom posuzovali naše církevní gymnázia pouze podle tohoto kritéria, nemohli bychom být s nimi ovšem spokojeni: ač nějaké celkové statistiky nejsou k dispozici, je všeobecně známo, že kněžských povolání vzniklých v prostředí nynějších našich církevních gymnázií je velmi málo, obávám se, že nikoli více, než jich vzniká na gymnáziích státních. Samozřejmě, že kritérium kněžských povolání nemůže být jediným nástrojem k hodnocení náboženské výchovy, ale svůj význam má: nutí k zamyšlení, v čem spočívá kořen tohoto našeho dílčího neúspěchu. Říkám upřímně, že to nevím. V současně platném školním řádu pražského arcibiskupského gymnázia nicméně čtu, že toto gymnázium „je katolická škola, ale neklade si za podmínku, že všichni žáci i učitelé mají být katolíci či křesťané. Nechceme budovat přehradu mezi katolíky a lidmi jiného vyznání či bez vyznání a nabízíme svůj prostor všem, kdo o něj mají zájem a jsou připraveni respektovat naše pravidla. Jsme přesvědčeni, že čerpáme z tak hlubokých a vydatných zdrojů, že můžeme svůj prostor, odbarikádovat´.“ To je jistě celkem vzato velmi dobrý program, ale zdá se mi, že má přece drobnou „vadu krásy“, že je totiž převážně negativní, obranářský, stále jakoby jen s obavami předjímající možnou kritiku. Vedle toho mi připadá i poněkud nejasný: Kdo je oním „my“, jenž tento program formuluje? Jak dalece reprezentuje ono „my“ např. učitelský sbor, jehož členy mohou být i (v nijak nestanoveném počtu a bez specifikace studijních předmětů) i nekřesťané? Mohla by nekřesťanů snad být, z obavy před „barikádováním“, i většina? Tyto a podobné otázky by měly být, jak se domnívám, lépe vyjasněny. Že by upřesněním nějakých formulací ve školním řádu došlo k nápravě např. ve věci kněžských povolání, si samozřejmě nenamlouvám, tak naivní nejsem. Ale obnovené a posílené katolické sebevědomí by tomu možná prospěšné být mohlo.
Přecházím nyní k výukovému zaměření gymnázií. Bývalá, před nástupem totality činná církevní gymnázia byla gymnázii klasickými, zaměřenými jako na hlavní obor výuky na klasické jazyky, latinu a řečtinu. Tento typ středoškolské výuky (a s ním spojené výchovy), kdysi tak úspěšný, je dnes očividně zastaralý. Současný život přinesl příliš mnoho nových vědních disciplín i poznatků, než aby se v něm všeobecně vzdělaný člověk – a takový má z gymnázií odcházet – mohl s úspěchem orientovat jen pomocí hluboké znalosti klasických jazyků a literatury. To si tvůrci výukového programu na obnovených církevních gymnáziích zřejmě uvědomovali. Na druhé straně se však ani nechtěli zcela rozejít s tradicí klasického vzdělání, o němž správně předpokládali, že je klíčem k základům evropské civilizace a zejména k jejím křesťanským kořenům. Rozhodli se proto pro kompromis, jenž však - podle mého mínění - nebyl zcela šťastný: Zmenšili totiž radikálně rozsah vyučování klasickým jazykům. Tak např. na pražském arcibiskupském gymnáziu se vyučuje latině v 4.-7.ročníku (tedy čtyři roky) po dvou hodinách týdně. Problém vidím v první řadě ne tolik v počtu hodin, ale v tom, že výuka začíná příliš pozdě. Studium mrtvých jazyků si v počátcích vyžaduje při sebelepších didaktických postupech určitého (budiž mi to slovo odpuštěno) „drilu“: Ten je použitelný pro výuku studentů v chlapeckém či raně dívčím věku (tedy od prvního do čtvrtého ročníku), kdy si gymnazisté vedle jazyka osvojují na celý život i určité pracovní návyky. Ve vyšším věku je však již pro studenty, (ale po pravdě řečeno i pro jejich učitele!) nepřijatelný. Výsledek je, že univerzitní studenti oborů, při nichž je latina nezbytná či alespoň velmi užitečná, zahajují vysokoškolské studium jazykově nedostatečně připraveni. Naše univerzity se pokoušely po určitou dobu odpomoci tomuto nedostatku přenesením výuky ze středních škol na půdu univerzit a pořádaly pro své posluchače jazykové kurzy latiny a řečtiny. Výsledky byly (odhlédneme-li od ojedinělých výjimek) neuspokojivé, mnohdy přímo žalostné. Ukázalo se z jiné strany, na což jsem upozornil již v předchozím, že není možné naučit na vysoké škole posluchače něčemu, s čím bylo třeba začít v prvních třídách gymnázia.
Z toho, co jsem dosud řekl, nabude čtenář možná dojmu, že přicházím s návrhem, aby se výuka latiny přenesla ze čtvrtého ročníku, kvarty, do ročníku prvního, do primy. Tak tomu vskutku je, ale jde mi ještě i o něco důležitějšího. Upozornil jsem v předchozím, že v některých humanitně zaměřených oborech vysokoškolského studia je třeba důkladnější znalosti klasických jazyků, než jaké dnes poskytují gymnázia (pokud se na nich latině ještě vůbec vyučuje), a že zároveň je pro vysokoškolské studenty velmi obtížné, prakticky nemožné, si potřebnou znalost osvojit dodatečně. Počet těchto studentů není ovšem příliš veliký: Dnes jistě nemusí být každý právník vybaven hlubší znalostí latiny, ale pro určitý, nevelký počet studentů práv, totiž pro ty, kteří se hodlají věnovat hlouběji studiu římského nebo kanonického práva, je důkladná znalost latiny nezbytná.
Podobně je tomu pro řadu oborů na fakultě filozofické, nepochybně také na fakultách teologických a dalších podobně zaměřených učilištích. Kvůli početně nevelké skupině budoucích odborníků by nemělo smyslu trvat na našich gymnáziích na plošně uskutečňovaném intenzivním vyučování latině (resp. řečtině). Postačilo by zcela, kdyby se v rámci gymnázií, na nichž se již jakási znalost latiny poskytuje, zřídily směry pro nevelký počet studentů, pro něž by bylo studium klasických věcí v popředí jejich osmiletého studijního programu. Máme odborné školy pro chemii, elektrotechniku, zeměměřičství atd., proč by mělo být obtížné organizovat v rámci osmiletých gymnázií i odbornost klasických studií? Mám za to, že gymnázia, která by se k realizaci uvedeného úkolu zvlášť hodila, by byla právě naše gymnázia církevní. Dodala by tím svému působení vyhraněnějšího profilu, než jakým se dosud vyznačují, a vyvolávala by v rámci naší národní kultury viditelné účinky, které by byly naší akademickou veřejností nepochybně s povděkem kvitovány. V současné době jsou otěže našeho společenského a kulturního vývoje v rukou generace, která klasického vzdělání již namnoze nemá, ale udržuje si ve svých nejlepších představitelích stále ještě povědomí o stinných stránkách této skutečnosti. Oddělení či spíše „odstřihnutí“ našeho duchovního života od starší evropské tradice je nicméně v nynější situaci věcí poměrně nedaleké budoucnosti. Tomuto vývoji lze dnes však stále ještě zabránit. Naše církevní gymnázia mají předpoklady sehrát při tom významnou úlohu.
Autor je filozof.
