Akolytát a lektorát žen

Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Martina Řehořová

Papež dovolil ženám ministrovat. Pod tímto titulkem sekulární média nejčastěji oznamovala vydání dokumentu Spiritus Domini, motu propria papeže Františka. Z katolického prostředí pak následovala vysvětlující reakce poukazující na rozdíl mezi ministrováním a akolytátem s tím, že to stejně pro nás nemá žádný význam, jelikož ženy už dávno ministrují a vlastně u nás je všechno vyřešené. Některé komentáře označily tuto změnu za pouhou technickou úpravu anebo sladění kodexu s dlouhodobě existující praxi. Můžeme si položit otázku, zda je změna vůbec k něčemu potřebná, anebo naopak provokativně podle vzoru Járy Cimrmana: „Není to příliš málo, Antone Pavloviči?“, kteroužto otázku Jára položil poté, co mu Čechov sdělil, že píše Dvě sestry.

Akolytát vskutku není totéž, co služba ministranta, byť obě služby mají společné prvky. V prvotní církvi byly jednotlivé služby vykonávány charismaticky a postupně, zhruba od poloviny třetího století, se začaly institucionalizovat a klerikalizovat, a též se rozšiřoval jejich počet. Do té doby můžeme také zasadit ustanovení akolytátu. Podrobnosti k ustanovování a vývoji služeb lektorátu a akolytátu a dalších s nimi souvisejících služeb v historii církve najdeme v pojednání Libora Holého: Lektorát a akolytát žen?. Kodex z roku 1917 rozlišoval svěcení náležející duchovním na vyšší a nižší, mezi něž náležel akolytát, exorcistát, lektorát a ostiariát (kán. 949 CIC/1917).

Významnou změnu v rozlišování mezi duchovními a laiky pak přinesl II. vatikánský koncil svým pojetím liturgického slavení a aktivní účastí laiků, která měla též podobu v jednotlivých službách: „Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu. Proto ať plní svůj úkol s upřímnou zbožností a podle řádu, jak se sluší na tak vznešenou službu a jak to od nich právem požaduje Boží lid“ (Sacrosanctum Concilium, 29). V právní podobě se pak tato změna poprvé promítla v Motu proprio Pavla VI: „Ministeria Quaedam“ z 15.8.1972 (MQ). Z nižších svěcení zůstala dvě, a to akolytát a lektorát, ale s tím, že nadále byla označována jako služby, které je možné svěřit laikům (bod II. a III.). Do duchovního stavu se vstupovalo přijetím jáhenského svěcení. Tento dokument také upřesňoval obsah akolytovy služby, tj. služba u oltáře při liturgických úkonech, zvláště při mši, služba mimořádného udělovatele eucharistie a též za mimořádných okolností vystavení Nejsvětější svátosti. S odvoláním na úctyhodnou tradici církve zůstala služba akolyty a lektora vyhrazena mužům (bod VI.).

Nový kodex z roku 1983 pak v návaznosti na MQ rozlišil mezi službou lektora a akolyty udělenou natrvalo předepsaným liturgickým obřadem (kán. 230 § 1) vyhrazenou výlučně mužům (muži laici) a mezi dočasným pověřením službou lektora (nikoliv akolyty), kterou mohli obdržet všichni laici (muži i ženy – kán. 230 § 2). Ženy tedy nemohly být ani dočasně pověřeny službou akolyty, což nijak nesouviselo s ministrováním žen, jehož právní úprava měla mírně odlišný průběh a řídila se jinými předpisy. Vyloučení žen z akolytátu a trvalého lektorátu bylo zdůvodněno odkazem na úctyhodnou tradici církve.  MQ totiž v souvislosti s těmito službami výslovně poukazuje v duchu II. vatikánského koncilu na všeobecné kněžství věřících. V praxi se pak obvykle udělování lektorátu a akolytátu liturgickým obřadem omezovalo na povinné udělení těchto služeb kandidátům kněžství (kán. 1035 § 1). Ženy sice při bohoslužbách, a to i při papežských, běžně četly, ale mohly získat maximálně dočasné pověření k této službě. Z toho pohledu se skutečně jednalo o nevyvážený stav, kdy sice ženy konaly úplně stejnou službu pod stejným názvem (lektorát), ale na základě jiného druhu pověření.

Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Martina Řehořová

Obdobná situace existovala i ohledně akolytátu. Ten bylo možné obdržet pouze liturgickým obřadem, a zůstal tedy vyhrazen mužům – laikům, což bylo mimochodem jediné ustanovení Kodexu z roku 1983, které rozlišovalo oprávnění laiků – mužů a žen, jinak například i ženy se mohly stát soudkyněmi církevního soudu. Co se však týká samotného obsahu této služby, tu opět vykonávali muži i ženy, i když z jiného titulu. Nejviditelnější formou je služba u oltáře, odtud také novinové titulky ohledně dovolení ženám ministrovat, kromě toho se však jedná i o donášení eucharistie nemocným a vedení bohoslužby slova.

První oficiální dokument umožňující ženě přistoupit k oltáři byla instrukce Immensae Caritatis z 29.1.1973 povolující ženám vykonávat službu mimořádného pomocníka při podávání svatého přijímání jak ve mši, tak mimo ni. Ženy mohly ministrovat již podle kodexu z roku 1917, a to za podmínky, že není po ruce muž a žena bude odpovídat zpovzdálí a nepřistoupí k oltáři (kán. 813 § 2). Služba ministrantek – žen prošla pak ještě kostrbatým vývojem, dokonce byla opět vyloučena instrukcí Inaestimabile Donum z 3.4.1980, aby pak po několika letech Papežská komise pro výklad legislativních textů naopak potvrdila, že ji lze vykonávat na základě dovolení diecézního biskupa (interpretace vydaná v roce 1992, byť Kodex z roku 1983 tuto podmínky neobsahoval). Ostatně bylo by dosti nešikovné zaujmout jiné stanovisko, vzhledem k tomu, že v době vydání interpretace již ve vícero farnostech ženy po delší dobu tyto služby vykonávaly.

Popsaný vývoj ukazuje, jak někdy právní úprava potvrzuje stávající praxi, než aby zaváděla převratné novinky. Což svědčí též o tom, že v církvi se může prosadit reálná praxe, která se široké obci věřících včetně představených jeví jako adekvátní a v souladu s učením církve. Církevní dokument pak tuto praxi potvrdí. Přesto lze nynější změnu Kodexu ocenit za důslednost a překonání výjimky, která neměla opodstatnění z pohledu nauky II. vatikánské ohledně všeobecného kněžství věřících. Zrušení nižších svěcení a jejich nahrazení službami svěřenými laikům znamenalo svěření všem laikům bez rozdílu. U akolytátu zřejmě panovala skrytá obava, že přece jen tato služba je nejblíž oltáři a ženy by třeba mohlo napadnout vyžadovat i další svěcení, neb jak se lidově říká „podej prst a chytí celou ruku“ . Současná změna prokazuje i důslednost papeže Františka, který tímto navazuje na exhortaci Querida Amazonia (QA), ve které vyzývá, aby ženám byl umožněn přístup i k dalším církevním službám nevyžadujícím svátost svěcení (103). Úpravou kánonu 230 § 1 tedy byla odstraněna jediná právní nerovnost v postavení mezi laiky muži a ženami v církvi.

V této souvislosti bych připomněla ještě jednu zajímavou změnu v Kodexu z roku 1983, která prošla bez většího povšimnutí, jelikož explicitně neřeší postavení žen. Dokument Omnium in mentem, motu proprio papeže Benedikta XVI. změnil mimo jiné i kán. 1008 a doplnil nový paragraf do kán. 1009. Konání v osobě Krista nadále výslovně přináleží jen biskupům a kněžím, a nikoliv jáhnům, jak zněl tento kánon před touto novelou. U jáhnů je pak zdůrazněna služba liturgii, slovu a lásce. Jistě tato změna je opět důslednější interpretací koncilních dokumentů, konkrétně konstituce Lumen gentium, která hovoří o povolání jáhnů ke službě, nikoliv ke kněžství (29). Tímto byla též odstraněna jedna drobná překážka v diskusi ohledně jáhenské služby žen, protože Kodex přestal u jáhnů odkazovat na jednání v osobě Krista. Což by bez této změny bylo též možné využít jako záminku o ukončení diskuse na téma jáhenského svěcení žen.

Za nejdůležitější je v danou chvíli třeba považovat rozvoj a hlubší promýšlení obsahu pojmu královské kněžství, které obdrží každý laik při křtu, jak též připomíná papež František v dokumentu Spiritus Domini. Co pro nás znamená, jak se rozvíjí v každodenním životě a jak se projevuje v rámci konkrétních služeb vykonávaných v církvi, a to těch služeb, které souhrnně spadají pod „jiné úkoly v církvi“. Podobně i v QA, kde v souvislosti s ženami hovoří papež o vlivu na organizaci, na nejdůležitější rozhodnutí a na vedení společenství. Tedy, jak my sami, každý z nás prožíváme a rozvíjíme smysl pro naše všeobecné kněžství.  

Autorka je právnička