Seznamka
Papež František po svém zvolení v roce 2013
Autor: Flickr.com / M. Mazur / catholicchurch.org.uk
Všichni tři papežové posledních čtyřiceti let byli výrazně ovlivněni svým historickým zázemím a historickou zkušeností a tento fenomén se zrcadlil v postojích, které během svého působení na Petrově stolci zastávali. Pro papeže Jana Pavla II. byl takovou iniciační zkušeností zápas o svobodu církve v komunistickém Polsku, pro papeže Benedikta XVI. konflikt s liberálními výklady světa, jak je prezentovalo studentské hnutí v roce 1968. Zásadní životní zkušeností papeže Františka je zážitek argentinské vojenské vlády v letech 1976–1983.
Ostatně, problém zapomínání na historické souvislosti a kontexty zmiňuje jako jeden z problémů dnešní doby i ve své nové encyklice Fratelli tutti, když hovoří o tom, že se vytrácí smysl pro dějiny, což považuje za signifikantní a negativní charakteristiku současné doby. Svůj postoj vysvětluje následovně: „Účinný způsob rozkladu dějinného vnímání, kritického myšlení, snahy o spravedlnost a integraci spočívá ve vyprazdňování nebo překrucování smyslu velkých slov. Co dnes znamenají výrazy jako demokracie, svoboda, spravedlnost, jednota? – ptá se Svatý otec a hned odpovídá: „Byly zmanipulovány a deformovány, aby se staly nástrojem nadvlády jako bezobsažná hesla, která mohou ospravedlnit jakýkoli skutek“.[1]
Ve službě chudým
Léta argentinské vojenské junty patřila k těm nejtemnějším létům moderní argentinské historie. Mnoho odpůrců vojenského režimu skončilo ve vězení, bylo umučeno, nebo beze stopy zmizelo. A Jorge Mario Bergoglio nepatřil rozhodně k hrdinům veřejně deklarovaného odporu vůči vojenské diktatuře, dokonce se stýkal s některými prominenty režimu. Někteří autoři, například Nicolo Scavo v knize Bergogliův seznam, připomínají, že se snažil vytvořit síť, díky níž mohl pomáhat pronásledovaným. Během osmdesátých let se však zajímal o myšlenky teologie osvobození, ovšem v argentinském specifickém provedení, jak je formuloval jeho mentor Lucio Gera, jenž zemřel rok před Bergoliovou volbou papežem; tyto myšlenky se nevázaly na marxistické teoretické interpretace. Jejich zájem se soustředil na to, že lidé, kteří mají sociální problémy, čerpají svou sílu z víry, z udržování kulturních zvyků, z lidové zbožnosti a síly evangelia, ale nikoli z utužování třídních rozporů a násilností.
Tato teologie se dokonce nenazývá ani teologií osvobození, ale teologií lidu. Proto bych si zde dovolil polemizovat s tím, že se v případě papeže Františka jedná o stoupence marxismu či přímo neomarxismu, což je v současných debatách často jen prázdný pojem, který slouží pouze ke kategorizaci názorového odpůrce. Již jako biskup argentinské metropole navíc bere vážně výsledky jednání latinskoamerických biskupských konferencí CELAM, které se ve svých dokumentech zavázaly službě chudým. V širší známost vešla slova, která vůči právě zvolenému papeži Františkovi pronesl honduraský kardinál Maradiaga: „A nezapomeň na chudé.“
František se stal hybnou silou nedávného blahořečení arcibiskupa Oscara Romera, který je pro papeže vzorem biskupa, „který voní svými ovcemi, který do středu své práce umístil volbu věnovat se chudým a následoval Ježíšovu cestu, tedy včetně mučednictví“. A právě tento sociální akcent vychází do velké míry z jihoamerického vnímání společenských problémů, které se mohou zase celkem pochopitelně jevit lidem z euroamerického civilizačního okruhu jako příliš jednostranné.
Stavitel mostů
Jeho politická angažovanost se odvíjí od základní propozice jeho pontifikátu, a to podpory dialogu s různými konfesními, náboženskými i názorovými prostředími. Velmi často se stylizuje do role stavitele mostů, což odkazuje na etymologický charakter slova pontifex, kterým je papež od starověku označován. Dokáže formulovat problémy a otázky, které jsou skutečně globálního charakteru a míří k podstatě věci, nikoli tedy okrajové otázky, které se pohybují v tradičních církevních diskursech. Zdá se, že velký význam pro něj mají témata, kde se propojuje se sekulárním světem, a to přes apel na potřebu větší sociální solidarity, směřující k řešení problémů nezaměstnanosti mladých lidí a vyloučenosti starých lidí, či k seriózní a otevřené debatě na téma sílícího přílivu migrantů, jež se nyní stává jedním z neuralgických bodů. S ohledem na tento vývoj je každý vyzván, aby se postavil za úctu k ostatním, uvádí se v textu. Papež František také kritizuje ty, kteří mají zisk z účelového vyvolávání strachu z cizinců, nebo je zneužívají ke kriminální činnosti: obchodu s lidmi, zneužívání otrocké práce apod. A papež dodává, že každý, kdo jedná tímto způsobem, musí vědět, že jednoho dne se bude muset zodpovídat před Bohem.
Papež František a Greta Thunberg při setkání na náměstí svatého Petra
Autor: Vatican News
Papež velmi aktivně vstupuje především do ekologické problematiky, která se stává jednou z hlavních politických agend a – je potřeba dodat – i zdrojem konfliktů mezi názorovými skupinami v církvi i ve společnosti. V případě ekologických témat hovoří dokonce o „ekocidě“, kde má na mysli „masivní znečištění ovzduší, půdy a vodních zdrojů, rozsáhlou destrukci flóry a fauny a všechny aktivity, schopné způsobit ekologickou katastrofu nebo zničit ekosystém“. Hlava katolické církve také z tohoto důvodu vyzvala bohatší země, aby pomohly chudým státům financovat bezuhlíkové zdroje energie, které jsou méně škodlivé pro životní prostředí. Firmám pak vzkázal, aby investovaly do čisté obnovitelné energie dostupné pro všechny.
Poměrně často se vyjadřuje také k tématu evropské integrace. Zakládající ideály Evropské unie by se neměly omezovat na ekonomické a finanční požadavky. Potřeba nesoustředit se jen na ekonomickou rovinu zaznívá z různých míst v poslední době poměrně často. Ekonomizace rozhodování se totiž promítá do celé řady oblastí, včetně pohledu na význam vzdělání a vědy. Vzývanou mantrou se teď stává konkurenceschopnost, která je však zaměřena jen na technologické a ekonomické otázky. Podle papeže se zapomíná na to, že Evropa by se měla zaměřit i na otázky, související s rolí a důstojností člověka ve společnosti, či na význam kultury a dalších oblastí, kterým se teď poněkud odtažitě říká nadstavba. Podceňování a nedoceňování těchto úrovní života se totiž může nakonec promítnout i do zhoršení hospodářských ukazatelů.
Proti populismu a xenofobii
Jedním z ústředních témat politizující dimenze Františkova pontifikátu je i boj proti populismu, nacionalismu a xenofobii. Živné prameny populistických idejí se napájejí také z křesťanských pramenů. Uvedu příklad. Obava z vlivu islámu, z úpadku západní křesťanské civilizace či z ohrožení tradiční rodiny jsou bez veškeré pochyby naprosto přirozeným a více než legitimním tématem pro diskusi v církevních kruzích. Tříbení a ujasňování myšlenek a odpovědí na nastolené otázky se však může stát i spojnicí křesťanské linky diskuse s populistickými politiky, kteří si z reflexe takových témat pochopitelně selektivně vybírají jen určitý výsek, který odpovídá jejich pohledu na svět a zkušené manipulaci s jejich příznivci. Tématu populismu se papež věnoval mnohokrát a o jeho zájmu svědčí i pasáže, které fenoménu populismu věnoval i ve své encyklice Fratelli tutti. „Existují vůdci blízcí lidem, kteří jsou schopni interpretovat velké tendence společnosti a odpovídat tak na oprávněné požadavky občanů. To však zahrnuje ochotu vzdát se svého příspěvku při hledání společného dobra ve prospěch ostatních. Tato služba veřejnosti se může zvrhnout v nezdravý populismus, když se promění ve schopnost získat souhlas, pouze politicky instrumentalizovat požadavky lidu – pod jakýmkoli ideologickým znamením –, tak aby sloužila osobním plánům a uchování moci. Církev si navíc podle něj musí vždy udržovat „kritický smysl“ vůči „úzkoprsým a násilným nacionalismům“.
Papež František
Autor: Flickr.com / Creative Commons
To jsou podle mě některá ideová vlákna, z nichž se odvíjí papežův postoj k politickým problémům současného světa. Papež a jeho diplomaté ovšem současně aktivně vstupují do konfliktních situací jako mediátoři, samozřejmě za předpokladu, že s tím všechny strany sporu souhlasí, a k tomu pak povzbuzuje i některé církevní představitele v zemích, kde by taková iniciativa měla smysl. Již dlouhodobě probíhá taková mediace v rámci Venezuely, kde však iniciativy zatím neměly úspěch. Asi nejsilněji se mediační role papeže ukázala při navazování vztahů mezi Kubou a Spojenými státy v době Obamovy administrativy. Trumpova politika nenacházela naproti tomu úplně souzvuk s vystupováním papeže, byť ten určitě respektoval fakt, že Trumpovi pomohli do úřadu v roce 2016 také hlasy amerických katolických voličů (to se ostatně ukázalo i letos). Dá se však předpokládat, že může v této spolupráci pokračovat i s nově zvoleným obyvatelem Bílého domu, katolíkem Joem Bidenem. Politický rozměr nesou i jeho pokusy o navázání kontaktů s ruským pravoslavím.
Riskantní hledání cest
Podobně jako papež Jan Pavel II. si je rovněž vědom toho, že současný klipovitý svět potřebuje lehce zapamatovatelná gesta, proto třeba v dubnu 2019 poklekl, aby políbil nohy představitelům znepřátelených stran v Jižním Súdánu a dal tak najevo, že mu velmi záleží na jejich vzájemné vstřícnosti.
Podle škály, kterou vytvořil teolog Paul Zulehner, tedy fanoušek, sympatizant, protivník, bych se řadil spíše ke střední pozici, byť s fanouškovskými rysy. Kritičtější pohled mám zejména na jeho vystupování vůči Číně, které mi jako historikovi připomíná vatikánskou východní politiku let šedesátých a sedmdesátých. Ohledy na komunistickou velmoc vedou k tomu, že podpořil onu část církve, která si svůj obraz vybudovala na spolupráci s režimem. To je z mého pohledu historika podobný problém, jako kdyby Vatikán uznal činnost kněžského sdružení Pacem in terris a jmenoval jen ty biskupy, které schválil komunistický režim. Jak jsem již výše naznačil, problém přináší i zprostředkování dohody na Kubě. Podle mého názoru má tedy papežovo angažmá v politice i svá určitá rizika a úskalí a nelze ho vidět jen jednoznačně pozitivně.
V závěru bych chtěl i slovy samotného papeže Františka ukázat, že zde jsou rozdíly mezi chápáním politiky z hlediska profesionálního politika. Nepopulistický zájem o člověka. „Politika není pouhé umění zvládat technologii moci, management hledání zdrojů nebo zvládání krizí. Politika není jen hledání efektivity, strategie a organizovaného jednání. Politika je povoláním ke službě, které podporuje sociální přátelství pro vytváření společného dobra.“ Domnívám se, že tato papežova slova jsou ještě důležitější, pokud sledujeme současnou situaci, kdy se křesťanskými zájmy mnohdy ohánějí populisté či zastánci autoritářství, kteří však často hovoří v křesťanských frázích a podstata Ježíšova příběhu i křesťanské nauky jim naprosto uniká.
[1] https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=31737, přístup 16. 10. 2020.
Vydáno ve spolupráci s redakcí časopisu Universum. Text vyšel v prosincovém čísle revue.
