Seznamka
Socioložka Eva Illouz
Autor: www.goethe.de
V Izraeli tak jako v jiných částech světa mívá populismus těsný vztah k náboženství, zejména proto, že dokáže mobilizovat emoce se silným náboženským podtextem; takovou emocí je například strach nebo nechuť či odpor. Izraelská socioložka Eva Illouzová vysvětluje, jak v populistických hnutích posiluje náboženská dimenze těchto emocí bariéry mezi jednotlivými společenskými skupinami, zvláště v Izraeli.
Ve své poslední knize Emoce proti demokracii (Les émotions contre la démocratie, Premier Parallèle, 2022) přisuzujete emocím v politickém životě významné místo. Jakou roli hrají při vzestupu populismu?
Myslím, že emoce jsou neodmyslitelnou součástí celé řady sociálních interakcí: lásky, přátelství, nenávisti, závisti... Hrají nezanedbatelnou roli v makrofenoménech, jako je válka nebo zhroucení trhu. Jejich prostřednictvím vnímáme svět a ve světě jednáme. Sotva si dokážu představit nějaký politický systém, který by byl bez emocí. Převládajícím modelem demokracie je však model deliberativní racionality, s nímž přišel filosof Jürgen Habermas. Podle tohoto pojetí tvoří veřejnou sféru racionální aktéři, kteří jsou schopni vyjadřovat své názory, nesouhlasit spolu, nacházet procedurální pravidla pro zvládání a urovnávání svých neshod a dosahovat alespoň minimálních forem konsenzu.
Vzhledem k tomu, že tento model byl upřednostňován, jsme opomenuli zásadní roli, kterou v politice hrají emoce. Ty ovšem nejsou s deliberativní racionalitou vždy v rozporu. Můžeme třeba vášnivě hájit pravdu a spravedlnost. Populismus se naopak s tímto modelem neslučuje. Nechce už znát pravdu, vysmívá se znalostem, kompetenci a odbornosti, a ve skutečnosti není motivován zájmem, ale jakýmsi symbolickým potvrzením statutu lidu. Odmítá konsenzus a chce eliminovat politické soupeře, přičemž neprojevuje valný respekt k politickým postupům. Viděli jsme to 6. ledna roku 2021 při útoku na washingtonský Kapitol.
Nemyslím si, že by populismus zásadně působil na emoce víc než jiné podoby politiky, například komunismus. Na druhou stranu apeluje na určité emoce, které využívá a směšuje podle určitého stylu a narativních schémat. Stylem tu rozumím způsob, jak vtisknout společenským problémům a společenským vztahům mezi různými skupinami určitou podobu podle jakéhosi emocionálního oblouku, v němž se mísí strach, nechuť, zášť či resentiment a láska. Je to navíc styl, který se šíří. Populismus je fenomén, při němž se političtí vůdcové a aktéři na celém světě pozorují a napodobují. Viktor Orbán je inspirací pro mnoho leaders. V jednu chvíli jsme měli pocit, že svět zaplavuje vlna populismu, a zajímalo nás, co se to vlastně děje, měli jsme dojem, že jde o události, které jsou na sobě nezávislé a jejichž současný výskyt na více místech ukazuje na hlubokou krizi. Možná, že hluboká krize tu je, ale je také nesporný fakt, že lídři a občané se navzájem pozorují a napodobují. Benjamin Netanjahu, Donald Trump, Vladimir Putin a Viktor Orbán tvoří určité kliky těch, kdo se navzájem dobře znají.
A konečně, kdybych chtěla charakterizovat současný populismus (existovaly i jiné formy populismu), vystihla bych jej jako politické hnutí, které na jedné straně vyvolává dojem, že demokratické instituce jsou zkorumpované a dekadentní, a na straně druhé se prezentuje jako schopné tyto instituce očistit (vzpomeňme hesla „drain the swamp“, „vysušit bažinu“). Takové vyjadřování předstírá, že respektuje demokratický rámec. Na rozdíl od fašismu populismus předstírá, že respektuje demokracii. Všichni populističtí vůdcové o sobě tvrdí, že jsou demokraté.
Když Orbán mluví o neliberální demokracii, věnujeme pozornost slovu „neliberální“, ale musíme se přitom zaměřit i na slovo „demokracie“. Populističtí vůdcové se snaží udržovat demokratickou fasádu, protože demokracie zůstává tím nejlegitimnějším politickým systémem. Odmítnout demokracii, jako to v minulosti učinily nacismus a fašismus, není možné, alespoň ne otevřeně. Současný populismus je tedy jistou senzibilitou, způsobem, jak podkopat konvenční politiku demokracie zevnitř, a nikoli skutečnou ideologickou platformou; jde mu jen o to porušovat pravidla a vrátit moc většině. Je to senzibilita fašistická či protofašistická, která však chce působit v demokratickém rámci nebo to aspoň předstírá, a to právě v okamžiku, kdy zpochybňuje ústřední instituce demokracie, jako je nezávislost soudnictví, dělba politické moci, nezávislost médií a vysokých škol. V Izraeli lidé toto vše dost jasně vnímají.
Po vytvoření tohoto rámce je třeba odpovědět na tuto otázku: Jaké emoce umožňují vyprávět věrohodné příběhy, které si získají a mobilizují občany, voliče? Mezi emocemi, které se aktivují tím, co nazývám (v návaznosti na sociologa Arlieho Russella Hochschilda) „deep stories“, příběhy, jež kolují a zdánlivě něco vysvětlují, rozlišuji tyto čtyři: strach, nechuť, zášť, tři naprosto negativní emoce, které jsou překonány čtvrtou, pozitivnější emocí, jež se podobá lásce: lásce k vlasti, lásce k dějinám vlastního národa a k jeho tradicím, lásce k autentickému, skutečnému lidu. Je to emoce kladná.
Náboženský nacionalismus je na vzestupu téměř všude ve světě. Nakolik je v Izraeli nacionalismus spřízněný s náboženstvím?
Náboženství a stát jsou v Izraeli úzce propojené. V roce 1947 uzavřel David Ben Gurion (1886–1973), který byl člověkem zcela sekulárním, kompromis s ultraortodoxní uskupením Agudat Jisrael: musel totiž Britům předvést jednotu národa. Jestliže se ultraortodoxní (kteří nechtějí mít nic společného se sionismem a nacionalistickým projektem) přikloní ke státu, ten přistoupí na kompromis. Jídlo konzumované na jakémkoli veřejném místě je košer. Zákonodárství týkající se občanských práv jednotlivců – narození, sňatku a úmrtí – je vesměs v kompetenci náboženských soudů a občanský sňatek není v Izraeli možný.
Velká část vzdělávacího systému, jak ortodoxního, tak ultraortodoxního, je nezávislá a dostává finanční prostředky od státu, ale z hlediska obsahu výuky to není vyváženo žádnou protihodnotou. Jinými slovy, o Charlesi Darwinovi ortodoxní a ultraortodoxní nikdy neslyšeli a výuka angličtiny nebo matematiky by byla považována za cosi bezbožného. Ultraortodoxní jsou na základě své příslušnosti ke své skupině zproštěni vojenské služby. Toto úzké propojení náboženství a státu je kontextem, v němž se Netanjahuův režim stává srozumitelným. Náboženství hrálo v Izraeli vždy důležitou roli. Univerzalismus je zde ve výrazné menšině.
Populismus se vyznačuje „hyperidentitářstvím“, jinými slovy nejen velmi silným stvrzováním identity většinové skupiny, ale také stvrzováním toho, že hranice, které tuto skupinu vymezují, nejsou snadno prostupné či průchodné. Domnívám se, že náboženství umožňuje udržovat „identitární“ diskurs, který z identity pouze nevychází, ale který z ní dělá jakousi megaidentitu, identitu, která zahrnuje vše, která řídí a usměrňuje politiku. Proto se identita stává také faktorem oddělení od ostatních skupin.
Judaismus je vynikajícím menšinovým náboženstvím, protože dokáže zachovat komunitu. Židovský národ je nejstarší na světě a jeho dlouhověkost lze vysvětlit velmi výraznými sociologickými vlastnostmi židovského náboženství, které spočívají v oddělování, v ustavičném úsilí o oddělování a o uchovávání hranic, jež dělí židovskou skupinu od skupin ostatních. Jelikož je judaismus náboženstvím, které již dva tisíce let nedisponuje politickou existencí, nikdy si nemusel klást otázky, jež si kladlo například křesťanství, protože se nikdy nekonfrontoval s politikou, nikdy netříbil svá klasifikační schémata tím, že by se nějak konfrontoval s otázkou moci, protože Židé byli ovládáni a nikdy nikoho neovládali.
Judaismus zůstal náboženstvím, které se velmi soustředilo na oddělování čistého od nečistého, posvátného od znečištěného, znesvěceného, poskvrněného. Dokud v kontextu moderních společností náboženství zůstává součástí soukromého života, nepředstavuje žádný problém. V dnešním Izraeli je skutečně nové to, že judaismus se stal státním náboženstvím, náboženstvím dominantním, které vykonává moc nad lidmi nenáboženskými. Vlastnosti judaismu, které byly zcela funkční jako náboženství menšiny, která chce uchovat svou existenci, se stávají dysfunkčními a nepřijatelnými, když jde o to, aby se stal náboženstvím většiny, a to v lůně státu. Například zákony zaměřené na oddělování jednotlivých skupin jsou v demokracii nepřijatelné. Právě v tomto kontextu je třeba pochopit posilování a šíření emocí, o nichž mluvím.
Jak se tyto emoce projevují v izraelském populismu? Jaký je náboženský aspekt těchto emocí?
Například strach se hodně projevuje strachem z nepřítele: brání nám pochopit, že nepřítel také žije ve strachu, nebo jednodušeji řečeno, že s nepřítelem sdílíme společné lidství. Strach mění politiku ve strategii přežití a v bezpečnostní doktrínu. Jenže politika je něčím víc než jen otázkou bezpečnosti. Dějiny Židů objektivně plné katastrof poskytly narativní rámec pronásledování: v židovské tradici dokonce existuje postava Amáleka, který je principem zla procházejícím dějinami a jehož cílem je Židy zničit. Hitler je jen jednou z verzí tohoto teologického principu, který prostupuje dějinami. Mám za to, že neexistuje národ, jehož existenciální strach by se opíral o narativní schéma, které je tak hluboce zakořeněno v sebeuvědomění. Když si uvědomíte, že Izrael je obklopen zeměmi, jež mu nepřejí nic dobrého, pak je jasné, že toto narativní schéma se permanentně mobilizuje a stává se automatismem politického myšlení a jednání. Existenciální strach, strach z toho, že přes noc je po vás prostě veta, je nerozlučně spjatý s židovským nacionalismem a je základem politické doktríny, v níž převládá militarismus. Téměř všichni populističtí leaders na celém světě se prezentují jako vůdcové, kteří zajišťují osobní bezpečnost svých občanů i bezpečnost národní.
V judaismu, jak jsem uvedla, existuje velmi přísný příkaz oddělovat, a to jak Židy a Nežidy, tak i v rámci samotné židovské komunity: například potomek kněžské kasty, kohen, se nesmí dotknout těla mrtvého zvířete ani mrtvého člověka, ani se oženit s rozvedenou ženou, protože by to znamenalo znečištění, poskvrnění; žena, která má menstruaci, je pro svého manžela také nečistá. Vidíme, že judaismus jaksi rozostřil pojem poskvrnění a pojem očištění, nepochybně proto, že byl náboženstvím soustředěným kolem Chrámu. Když byl Chrám zničen, přešly očistné rituály na lid. Tyto očistné obřady byly původně výsadou kněží, a když Chrám již neexistoval, převzali je běžní praktikující.
Detail obálky časopisu Universum
Autor: www.krestanskaakademie.cz
Z tohoto vidění světa, které odděluje čisté od nečistého, vychází i vidění některých mesianistických a radikálních rabínů, kteří jsou z politického hlediska na krajní pravici a jsou nejméně otevření západní politické modernitě. Tito rabíni použijí těchto kategorií k tomu, aby se vymezili vůči homosexuálům, Arabům, laikům, Nežidům a feministkám a oddělili se od nich: považují je za poskvrnu, za něco, co ohrožuje čistotu a samu podstatu židovského národa. Tyto kategorie jsou neslučitelné s univerzalismem a demokracií. Příklad toho, jak směšování ohrožuje společenské vazby, poskytuje Viktor Orbán, který v červenci roku 2022 prohlásil, že Maďaři nechtějí být smíšenou rasou, která vznikne mísením s Neevropany.
Zvláštní roli hraje v Izraeli láska k vlasti. Je to láska výlučná, založená na vyloučení všech, kteří nejsou příslušníky dané vlasti, resp. je to láska k židovské náboženské obci, a nikoli láska k národu. Nesmíme zapomínat, že v židovském náboženství existuje zcela zvláštní imperativ, totiž imperativ lásky k Izraeli (ahavat Israel). Je to imperativ solidarity, který existuje ve všech skupinách, zejména náboženských, ale v souvislosti s Izraelem jde o hypersolidaritu: Židé dluží nejen solidaritu sami sobě, ale také lásku k ideji Izraele. To je imperativ velmi silný, který prostupuje izraelský nacionalismus.
Na tom můžeme vidět, jak nacionalistický politický diskurs čerpá svou působivost ze svých teologických a náboženských základů. Tato láska klade mnohem větší důraz na vyloučení. A vyloučeni jsou především Arabové. Netanjahuovi voliči dnes považují levicové Židy za zrádce, za agenty stojící mimo národ. Jsou to titíž levicoví Židé, kteří vybudovali zemi a ke splnění tohoto úkolu obětovali své otce či syny. To ukazuje, jak lživý je tento postoj.
Zdá se, že sama izraelská společnost je velmi rozdělená v názoru na dění v zemi a na to, jaké místo v ní má mít náboženství. Jakou podobu mají tato rozdělení?
V izraelské společnosti existuje překvapivé množství dělicích čar. Je tu rozdělení mezi Židy a Araby, mezi sekulárními Židy a věřícími, mezi aškenázskými Židy a Židy sefardskými, mezi Palestinci a osadníky... Všechna tato rozdělení jsou zdrojem nerovnosti i napětí. Dnes však máme novou dělicí čáru mezi demokratickým táborem a táborem, který chce židovský stát pro Židy.
Ve snaze povznést se nad tuto politiku rozdělující společnost a překonat ji se v závěru dovoláváte pocitu bratrství, který má i rozměr náboženský, a odkazujete zejména na papeže Františka. Není tato výslovně křesťanská narážka trochu provokativní?
[Směje se] Máte pravdu. Bylo to trochu provokativní, ale to není všechno. I když judaismus obsahuje některé univerzalistické prvky, dokázal se vzhledem ke svým dějinám soustředit pouze na svůj partikularismus. Domnívám se, že ideu univerzalismu a lidského bratrství uskutečňovalo nejlépe křesťanství, třebaže paradoxně možná právě Židé ji dokázali naplňovat účinněji než ostatní náboženství.
Zdá se mi, že vzhledem k významu náboženství v Izraeli není možné se bez něho obejít, chcete-li vytvořit nějaký společný étos. Sama nejsem nijak zvlášť věřící, ale zdá se mi, že vzhledem k rostoucí roli náboženství v izraelské občanské společnosti je opravdu nemůžeme obejít, a navrhuji myšlenku, že bychom měli využít zdroje náboženství i politiky, abychom se přiblížili mírovému horizontu. V tomto ohledu je bratrství zajímavým citem, který se dá mobilizovat, protože se nachází v průsečíku náboženství a politiky.
A na křižovatce abrahamovských náboženství...
Rozhodně. Zapůsobilo na mě setkání papeže Františka s imámem Ahmedem Muhammadem al-Tájibem v roce 2018. Považuji toto setkání za příkladné, a to z politického i náboženského hlediska. Židé jsou geniální národ, ale nevymysleli všechno! Je velmi pravděpodobné, že univerzální bratrství, jak je chápou křesťané, není silnou stránkou judaismu z důvodů, které jsou zcela pochopitelné. Určitě jsou pochopitelné v izraelské společnosti, která sama sebe vnímá jako enklávu s velmi vysokými zdmi, která se považuje za malou zemi obléhanou ze všech stran nepřáteli, a která si proto samozřejmě nedokáže představit skutečnou ideu bratrství.
Nathalie Sarthou-Lajusová. Z revue Études, červenec 2023, č. 4306, přeložil pro Universum Vladimír Petkevič. Vydáno ve spolupráci s revue Universum.
