Seznamka
Alois Křišťan
Autor: repro Universum
Když končí zasedání biskupské synody, jsou účastníci vyzváni, aby každý navrhl tři témata synodu příštího. Na poslední biskupské synodě, jejímž tématem byla „mládež“, se podle svědectví jednoho z účastníků objevovaly pojmy „synod”, „synodalita”, „synodální” často, ale nenacházely u všech účastníků stejný ohlas. Někteří usilovali o znovuuchopení synodality v církevním životě, pro jiné tento pojem a praxe s ním spojená není tradicí římskokatolické církve vlastní; patří spíš do života církví východních a protestantských, což je svým způsobem pravda. V každém případě toto téma nakonec papež vybral.
Pojem „synod“ (nebo „synoda“), „synodální“ patří do učení i praxe církve od počátku, v teologii se objevuje pojetí církve jako „ikony Boží Trojice“, „(putující) Boží lid“, „mystické tělo Kristovo“, „chrám Ducha svatého“. Naplnění všech uvedených pojmů vyžaduje nutně společenství, spoluúčast – podtituly vyhlášeného programu.[1] Již před léty psal C.V. Pospíšil, že nejzákladnějším strukturálním projevem ikoničnosti církve vzhledem k mystériu Trojjediného se tedy zdá být kombinace episkopálního uspořádání, které odpovídá Boží jednotě, se synodalitou, v níž by se měla odrážet Boží trojičnost. Je-li tedy církev obrazem Trojjediného Boha, pak prožívá nějakým způsobem nástroje jedinečnosti, autority jako odrazu víry v jednoho Boha, a současně nástroje synodality jako odrazu víry v Boží Trojici, která je sama v sobě (pro nás nepředstavitelně) vztahová, dialogická, komunikativní. Je důležité si teologický základ připomínat vzhledem k nebezpečí vidět v synodálním důrazu pouze módní „demokratické“ trendy. K tématu teologie synodality lze doporučit například důkladný text Petra Hrušky z roku 2009.[2] (Petr Hruška na webu chebské farnosti zpracoval i zkrácenou prezentaci synodálního procesu - pozn. red.)
Nástroje k životu církve
V tradici latinské církve máme nástroje pro to, jak uskutečňovat „obraz jednoty“: papežský úřad, pojetí biskupských a z nich odvozených dalších úřadů a struktur. Nástroje pro naplnění „obrazu vztahovosti“ Trojice, tedy uplatnění synodálních nástrojů, se během dějin z naší pozornosti poněkud vytratilo; o rehabilitaci či revitalizaci pojmu usilovali otcové druhého vatikánského koncilu v polovině dvacátého století, následně pak byly navrženy navazující procesy. Do praxe byly či mají být zavedeny orgány jako biskupská synoda, pastorační rady diecézí a farností, ekonomické rady či jiná grémia, jak je vidíme v různých našich i zahraničních diecézích.
Praktické zkušenosti ovšem ukazují, že tato grémia jsou často viděna jen z hlediska jakéhosi „prakticismu“: farář nebo biskup dojde k názoru, že dané grémium vlastně nepotřebuje, je pro něj obtížné s ním nějak zacházet, podobné postoje jsou někdy patrné i na straně dalších členů grémia. Postrádáme, myslím, často vědomí teologického významu těchto nástrojů. Vždyť nejde o to, zda v konkrétním případě potřebuji pastorační radu, nebo se bez ní snadno obejdu, ale o to, jak naplňuji konesenciální (jak je někdy nazýván) princip synodality, bez něhož těžko naplníme ideu „obrazu Boží Trojice“. Ostatně papež František v encyklice Evangelii gaudium[3] přímo úkoluje biskupy, aby užívali těchto nástrojů (grémií), což se v textu článku 31 ovšem lehce přehlédne.
Vyvážit oba přístupy, nebo chcete-li „obrazy“, jistě není jednoduché. Některé křesťanské tradice, např. východní a protestantská, mají zažitou zkušenost principu synodality, postrádají však nástroje k tomu, aby prožívaly princip jednoty, hierarchického rozměru církve. Téma synodality se tak dotýká též ekumenického dialogu, vždyť k dialogu obecně patří předpoklad, že partner mě může něčím obohatit. Východní a protestantské denominace nás mohou obohatit zkušeností, dobrou i špatnou, s praktickým prožíváním synodality a stejně tak my můžeme obohatit je zkušeností, dobrou i špatnou, s nástroji hierarchické jednoty.
logo Synody 2021-2023
Autor: www.cirkev.cz
Změna postoje, nebo splnění pokynu
Na podzim letošního roku dostáváme z Říma témata, kterými se máme do jara roku 2022 zabývat. Papež František nechce téma jen projednávat na biskupské synodě, ale chce napřed do takto zaměřené diskuse vtáhnout celou církev. Chce témata společenství, spoluúčast, poslání řešit nějak „zdola“ a očekává podněty, návrhy, příspěvky z jednotlivých společenství, která spoluvytvářejí církev. Tím nás tak trochu nutí zažít společenství, vnímat spoluúčast, dříve než o tématu začnou rokovat sami biskupové. Je to pozoruhodný pedagogický postup. Domnívám se, že to, oč papeži jde, je určitá změna postoje v církvi. Záleží mu na tom, aby v církvi zakořenil postoj, který bere spoluúčast na celém životě církve, tedy i v nějaké míře na rozhodovacích procesech, za základ existence církve stejně jako hierarchický princip jednoty.
K úkolu, který na podzim dostáváme, přistoupíme buď jako ke „splnění pokynu“: vytvoříme skupinky, v daném termínu se vyjádříme k zaslaným tématům, svá vyjádření odešleme, vyčkáme pak závěrečného dokumentu v roce 2023 a ten pak budeme občas citovat. Anebo k tomuto úkolu přistoupíme jako k podnětu revidovat vlastní postoj, jako k zamyšlení, jak se projevuje moje spoluúčast na životě církve: nakolik přemýšlím o uskutečňování jejího poslání a nakolik se účastním rozhodování o jejím životě? Jak zacházím s různými nástroji, prohlubujícími život společenství?
V některých diecézích v okolních zemích (např. v Polsku) vidíme již několik let snahu pojmy synoda, synodalita uchopit a uvést do praxe. Na papežovu iniciativu jsou tam věřící již nějakou dobu připravováni. V zemích, jako je naše, bude proces zřejmě složitější. Naději vidím v analogii k mediálním úvahám o současné situaci v Afghánistánu. Je prý obtížné zavádět zvenčí demokracii v kultuře, zvyklé na autoritativní režim, který více či méně dobře funguje v celém tamním regionu. Byť snaha o zavedení demokratických prvků trvala dvacet let, nebyla místním lidem vrostlým do kmenových společenství natolik vlastní, aby s koncem vnější podpory okamžitě neskončila. Řada komentátorů vidí ale naději v tom, že ač nelze demokracii zavést zvnějšku, to, že řada lidí zažívala po dobu dvaceti let některé její prvky (například svobodné vzdělávání), v nich zanechá nějakou stopu, která může po letech vyústit ke změně postojů. Podobně se tedy mohu domnívat, že i když se papežovi nepodaří nyní nastartovaným harmonogramem změnit naše postoje k zavedení synodality do praxe, neboť jde o snahu zvenčí do příliš zažité kultury, některé zkušenosti z procesu, který inicioval, v nás zůstanou a po delší době povedou ke změně postojů.
Sám proces promýšlení nejen témat, ale i principů, na jakých je založena zkušenost spoluúčasti, může být větším praktickým přínosem než samotný text závěrečného dokumentu. Jinými slovy, i když se budeme společně scházet a v každé farnosti zamýšlet nad danými tématy a nakonec neuvidíme žádný jejich konkrétní ohlas a dosah, zkušenost zažitého procesu bude originálním ziskem pro ty, kteří do něj něco vloží. Časem se to snad zúročí.
Bude důležitou úlohou biskupů a představených, jak papežovo zadání zprostředkují kněžím, zda se budou zajímat o to, jak o věci kněží přemýšlejí, ne kolik kroužků ve farnosti mají, ale k čemu jim to konkrétně je. Bude věcí kněžských – vikariátních a jiných – konferencí, jak celou záležitost pojmou a zprostředkují. Používáme-li v současné době především nástroje hierarchické jednoty, pak zavedení nástrojů synodality do praxe se musí dít právě pomocí těchto hierarchických nástrojů, jinak mám obavu, že místo zdravého napětí dojde ke svárům.
Stálé napětí
Ze zkušenosti dále usuzuji, že pokud má někdo svou pastorační praxi založenou výhradně či převážně na svátostné pastoraci, je to v dané věci určitý handicap (jakkoli svátosti beru za neodmyslitelnou část života církve). Pro takového člověka nicméně bude papežův impuls málo srozumitelný nebo vlastně prakticky nepotřebný. Při udělování svátostí se s přílišnou spoluúčastí neuvažuje, pomineme-li potřebné pomocníky k zajištění svátostného „provozu“. Spoluúčastí v synodální církvi se ale myslí něco jiného. Pokud je zase někdo pastoračně činný v oblasti například školství, předpokládám, že mu daná iniciativa bude srozumitelnější, neboť školy se bez grémií typu senáty, školské rady, vědecké rady apod. neobejdou, a podobně je to v jiných oborech. Není to tak, že by taková povinná grémia vedla vždy nejjednodušší a nejčistší cestou k řešení, jsou ale z různých důvodů užitečnou součástí instituční kultury.
Pokud přijmeme pojetí církve jako obrazu (ikony) Trojice a pokud přijmeme z toho vyplývající nutnost prakticky žít oba principy – hierarchický a synodální, pak není jiné cesty, než žít v určitém stálém napětí a vyvažování. Pro církev to není nic nového. Podobně je zvyklá vyvažovat vzájemně instituční a charismatický princip, božské a lidské působení a podobně. Nějaká zlatá střední cesta neexistuje. Buď preferujeme trochu víc jeden, nebo druhý princip. Je to cesta neustálého odchylování a vracení. Samozřejmě, že musí být srozumitelně a jednoznačně stanoveny či zakotveny vzájemné vztahy, musí být stanovena pravidla pro hierarchické vedení i synodální jednání – se současným vědomím, že pravidla nepostihují veškerou pestrost života.
Domnívám se, že papež František ani tolik nehledá provždy platné řešení, nicméně svým povzbuzením k vyvažování vůči „zanedbávané“ synodalitě vzbudí napětí. Někoho proces svými výsledky nakonec neuspokojí, jiné ohrozí v dosavadní praxi - a v tomto silovém poli budeme žít. Někteří teologové právě v tom napětí či pulzování a vyvažování vidí vanutí Ducha svatého.
Literatura
[1] Základní dokumenty jsou zveřejněny např. zde:
[2] Pastorační rady farností v České církevní provincii jako realizace synodality v pastorační praxi (disertační práce),
[3] https://www.paulinky.cz/_d/01/struct/Radost-evangelia.pdf
Autor je pastorální teolog a ředitel VOŠ JABOK.
Vydáno ve spolupráci s časopisem ČKA Universum. Článek vyšel v tištěné verzi v aktuálním čísle 3/2021
Související článek:
Je mi blízké partnerské kněžství - Rozhovor s ředitel vyšší odborné školy sociálně-pedagogické a teologické JABOK Aloisem Křišťanem
