Duchovní hledání spisovatelky Kateřiny Tučkové

Kateřina Tučková
Autor: wikipedia.cz / Robert Hérdevári

Pod názvem Bílá Voda vychází v dubnu nový román Kateřiny Tučkové. Jeho hlavním tématem je život a perzekuce řeholnic v době komunismu. Při příležitosti vydání knihy autorka poskytla několik rozhovorů, které se netýkaly jen okolností vzniku knihy, ale především duchovního hledání samotné spisovatelky v prostoru současné české katolické církve. 

Tučková patří k několika málo českým autorkám, které se svou tvorbou živí. Jako profesionálka slova komentuje prostředí současného českého katolicismu a ukazuje, co církev nabízí ženám, které přemýšlejí. 

Kateřina Tučková byla pokřtěna jako dítě a během práce na nové knize prošla fází intenzivního duchovního hledání. Začala dálkově studovat teologii, navštěvovala dvouletý kurz přípravy na biřmování, nakonec se však rozhodla tuto svátost nepřijmout. V jednom ze svých rozhovorů (Host č. 3/2022) uvádí, že ačkoli lidé, se kterými se v církevním prostředí potkávala, byli otevření a milí, vnímala realitu institucionalizované církve pro sebe coby ženu jako omezující a nelákavou. Kontakt s Bohem v katolické církvi zprostředkovávají výhradně muži. Ženy se podle jejích slov v některých liberálních farnostech mihnou před oltářem jen “aby se neřeklo”. Skutečnost, že jsou ženy občas viditelné jako ministrantky dle Tučkové zakrývá reálné postavení žen. V tomto kontextu lze lépe rozumět konkrétním krokům papeže Františka, který usiluje o zastoupení žen i na pozicích, které mají reálný vliv na život církve. Právě zde je rozdíl mezi českou církví (včetně její tzv. progresivní části) a jednáním současného papeže výrazný. 

Tučková mluví o praxi opatrné kritiky toho, jak to v církvi chodí, pocitu bezmoci a bezvýznamnosti, který zažívala. Do značné míry tento pocit spojuje se způsobem, jak se o ženách v církvi mluví. Zmiňuje vzletná slova o mateřství, nenahraditelném místě ženy v srdci rodiny a dodává, že jí tato slova připadala jako falešné konejšení. Je pochopitelné, že redukování role žen na rození dětí a posluhování rodině nahánělo autorce jako soběstačné ženě s doktorátem v 21. století hrůzu. Tučková v rozhovoru dodává, že ji profesní činnost dlouho naplňovala a delší dobu netoužila po rodině. Skutečnost, že žena není pouze matka, by opravdu neměla nikoho šokovat (snad ani v církvi ne). Fakt, že církev s touto skutečností neumí zacházet a oslovit ženy, pro které mateřství není jediný středobod jejich života, je na pováženou.  osobnosti, které by byly ochotné se za mlčící “menšinu” žen postavit, na rozdíl od USA, Německa či Itálie. Také tady se praxe církve nevyhnutelně prolíná s “teorií” domácí teologie. Více než třicet let po pádu komunismu neexistují v české církvi osobnosti, které by se veřejně zastaly vzdělaných žen s širší než mateřskou ambicí. 

Obálka knihy Bílá Voda
Autor: www.hostbrno.cz/

Od šedesátých let minulého století je běžnou součástí akademického prostoru na Západě široký proud teologické reflexe vzdělaných žen. U nás lze tzv. feministickou teologii najít pouze jako slovníkové heslo v zahraničních přehledech teologických směrů 20. století. Zatímco teologové jako Zvěřina a Mádr na počátku devadesátých let poukazovali na  potřebu hledat současný profil křesťanské ženy a očekávali výrazné změny v teologii týkající se žen, je současné české bádání v tomto ohledu hluboce konzervativní. Neochota připustit oprávněnost této reflexe v konečném důsledku ženy redukuje na chodící dělohy. Tučková velmi přesně ukazuje na široce otevřené nůžky mezi potřebou “zdola”, která vyplývá z osobního duchovního hledání věřící ženy, a perspektivou “shora” - pozicí těch, kdo jsou ukotvení ve vlastním profesionálním světě církve a teologie. 

Další část zkušenosti Kateřiny Tučkové se dotýká otázek rovnosti žen v církvi ještě jinak. Autorka popisuje zdánlivě shovívavý nadhled řeholnic “nad chlapy, co se potřebují poměřovat a blýskat”, zatímco si ženy ve svém řádu mohou dělat věci po svém. 

Ženské řeholní řády v průběhu dějin fungovaly jako útočiště před světem jinak zcela ovládaným muži. Je smutnou pravdou, že současná společnost má ke křesťanskému ideálu rovnosti mnohem blíž než dnešní církev, jak konstatuje ve svých textech historik Tomáš Petráček. Autonomie řeholnic v rámci mužského církevního systému dnes nenabízí alternativu pro ženy, které nechrání jejich hábit a komunita. Privilegované postavení zasvěcených žen se někdy používá jako důkaz toho, že v církvi nerovnost žen neexistuje. Postoj řádové sestry, jak jej autorka popisuje, rýsuje výraznou dělící čáru mezi řeholníky (obou pohlaví) a laiky. V tomto případě zůstávají ženy na okraji hned dvojnásobně. Prekérnost situace laiček ve stávajícím systému církve ovládaném muži totiž mnohdy není viditelná ani pro jejich duchovní sestry.  

Osobní zkušenost Kateřiny Tučkové jako hledající ženy je v mnoha ohledech symptomatická. Ve svých prózách se autorka snaží dát hlas těm, kdo ho nemají, ať už jde o Němce odsunuté po druhé světové válce z Brna či o lidové léčitelky ze Žítkové. V době komunistické totality byly v takové situaci právě řeholnice. Svým osobním svědectvím duchovního hledání však Tučková výrazně překračuje hranici literární fikce. Klade církvi řadu nepohodlných otázek. Ptá se, co církev očekává od žen, a ukazuje, jak s nimi jedná. Zviditelňuje interní nepsaná pravidla, která určují, co je třeba akceptovat nebo alespoň neříkat veřejně, jestliže jste jako žena součástí katolické tradice. V neposlední řadě věřící - ženy i muže, kleriky i laiky - vede k zamyšlení, zda skutečně dokážeme vést dialog i tam, kde jsme jako instituce (a také jako společenství) kritizováni třeba proto, že selháváme. 

Zatím se zdá, že je teologická řeč o dialogu spíše monologická (až na čestné výjimky, jakými jsou debaty v Dominikánské 8). Určitou naději na změnu přinášejí kněží jako Zdeněk Jančařík nebo Michael Martinek, a snad i další, kteří ve svých farnostech podporují kulturu rovnosti a dialogu. Můžeme tedy doufat, že v podhoubí české církve roste společenství těch, pro které je skutečně zásadní žít pluralitu a pestrost Božího lidu navzdory limitům současné instituce a její většinové realitě. Společenství, ve kterém budou moci najít duchovní domov i talentované a aktivní ženy jako Kateřina Tučková.