Kajícná pouť papeže Františka do Kanady

Papež František
Autor: Mazur/catholicnews.org.uk

Papež dnes začíná návštěvu Kanady, která potrvá až do 30. července. Program jeho cesty je zveřejněn na stránkách Vatikánu. Tato návštěva navazuje na předchozí setkání se skupinou příslušníků Prvních národů (First Nations – termín označuje původní obyvatele Severní Ameriky a jejich potomky), s kterými se papež setkal dne 31. března 2022 při soukromé audienci v knihovně Apoštolského paláce. Společně s nimi se schůzky účastnilo také několik kanadských biskupů.

Nynější pouť označuje papež František jako kající. Při jejím ohlášení zdůraznil smutek a blízkost původním obyvatelům Kanady. Svoji cestu komentoval jako: „Kajícnou pouť, při níž je třeba sklonit hlavu a poprosit o odpuštění, ale také vztáhnout ruce a obejmout původní obyvatelstvo, které se v minulosti stalo obětí asimilační politiky, jež způsobila škody i náboženským institucím.“

Naléhavé prosby na vykonání pouti na usmíření se ozývají z Kanady již delší dobu. Kanadský premiér Justin Trudeau v roce 2017 při návštěvě Vatikánu vybídl papeže Františka k omluvě za zlé zacházení s dětmi v katolických školách a pozval ho na návštěvu. Jak je u papeže obvyklé, nejdříve se důkladné seznamoval se všemi skutečnostmi a konzultoval záležitost i s kanadskými biskupy. Nereagoval proto bezprostředně. 

V roce 2021 byly ohlášeny nálezy neoznačených hrobů poblíž internátních škol. Tyto objevy vyvolaly novou vlnu rozhořčení a obviňování papeže z nečinnosti. Papež však neztratil ze zřetele bolestivou problematiku. Svůj zármutek nad osudem dětí vyjádřil po nálezu dětských hrobů stejně jako vůli setkat se zástupci Prvních národů, ke kterému nakonec došlo po odkladu kvůli covidu až letos.

Papež touží po smíření a uzdravení ran způsobených násilnou asimilací, která vážně narušila život původních obyvatel a poškodila jejich rodinné vazby. Osud domorodých dětí zůstává smutnou připomínkou původně dobře míněné snahy poskytnout domorodým dětem kvalitnější vzdělání. Kanadská vláda zřídila tyto školy v polovině 19. století. Většinově byly provozovány církvemi (katolickou, anglikánskou, presbyteriány, moravskými bratry), ale také Grenfellovou asociací. Řada faktorů, mezi nimi na prvním místě nedostatek finančních prostředků, kvůli němuž byly školy provozovány v mizerných budovách, s chybějícími učebními pomůckami a nekvalifikovaným personálem, vedly k selhání celého systému. 

Kromě absence materiálního zázemí představovalo další destruktivní zásah zničení rodinných vazeb. Děti byly násilně odebírány z rodin a nesměly mluvit domorodým jazykem, a to ani při návštěvě v rodinách. Sourozenci byli rovněž separováni podle věku. Po absolvování těchto škol si absolventi do dalšího života odnášeli traumata a přenášeli je na další generace. Poslední z těchto škol byly zavřeny až v roce 1996. Stále tudíž žijí pamětníci tohoto systému vzdělání. V Kanadě se označují jako přeživší, čím vyjadřují utrpění, kterému čelili. 

Papež se s příběhy přeživších seznámil a hluboce jej zasáhly. Oslovilo jej, že původní národy Kanady se považují za větve stromu, který má hluboké kořeny a jehož plodem je „péče o půdu, chápané nikoli jako zboží určené k vykořisťování, ale jako dar z nebe, který uchovává památku předků, kteří v něm odpočívají, a je životně důležitým prostorem, v němž lze uchopit vztahy s živými druhy a se společným domovem, který obýváme.“ Odsoudil také ideu uskutečňování pokroku prostřednictvím ideologické kolonizace. Což se děje i nyní na různých úrovních.

Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné

Papežova reflexe není prvním vyjádřením ze strany katolické církve. První národy ji od něj vyžadují, protože reprezentuje katolickou církev v jejím celku. Konkrétně v Kanadě provozovali školy Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné. Ti vyjádřili svoji lítost v listu vydaném již v roce 1991 u příležitosti 500. výročí připlutí Evropanů ke břehům amerického kontinentu. Omluvili za svoji často klíčovou roli v implementaci politiky asimilace. Odkazují na svoji naivitu, která způsobila, že od samého začátku byla ohrožena kultura, jazyk a náboženské tradice původních obyvatel. Uvědomují si, že mnoho problémů, které nyní trápí domorodé komunity, jako je nezaměstnanost, domácí násilí, alkoholismus, rozpad rodin, vysoký počet sebevražd, je výsledkem tohoto imperialismu. Sociální problémy trápí lidi, kteří byli zbaveni svých tradic a hrdosti. 

Obláti prosí za prominutí nejen kvůli fyzickému a psychickému zneužívání, ke kterému ve školách docházelo a za které se rovněž hluboce omlouvají, ale kvůli tomu, že pomohli vytvořit systém těchto škol, protože kvůli nim byly zpřetrhány základní rodinné vazby. Domorodé děti byly vytrženy ze svého domácího prostředí a byl jim vnucen evropský jazyk, tradice a náboženský život. Je jim líto, že hráli tak důležitou roli v tomto neblahém procesu asimilace. 

Litují své slepoty a nedostatku respektu. Tehdejší muži a ženy upřímně věřili, že tím, co podnikají, slouží nejlépe Bohu a zájmům domorodého obyvatelstva. Přitom ale trpěli pocitem kulturní, jazykové a náboženské nadřazenosti. Historie jim však vystavila tvrdý rozsudek nad jejich snahou a ukázala jim, jak bylo jejich konání naivní a nerespektující.

Školy provozované obláty přinesly i mnoho dobrého, poskytovaly vzdělání, které by se jim jinak nedostalo, ale cena, kterou musely zaplatit První národy, byla neúnosná, připomínají obláti v listu ze dne 29. března 2014 vydaném jako obnovu a připomenutí omluvy z roku 1991. Omlouvají se znovu každé jednotlivé oběti při vědomí, že nebyli schopni ochránit děti ve svých školách. Zneužívání, ke kterému ve školách došlo, představuje zradu na pravdě a nelze je tolerovat ani nijak omlouvat.

Obláti nezůstali jen u omluvy, ale hledají cestu k nalezení vzájemné důvěry a obnovu vztahů s Prvními národy. Za tím účelem vyčlenili též významnou finanční částku na podporu projektů a programů, které budou odsouhlaseny mezi obláty a Prvními národy a budou sloužit v jejich prospěch.

27 smrtí Tobyho Obeda

Pro pochopení šíře traumatu způsobeného systémem internátních škol slouží výborně reportážní kniha Joanny Gierak-Onozsko s dramatickým názvem 27 smrtí Tobyho Obeda. Polská novinářka zkoumala toto téma během dvouletého pobytu v Kanadě a sestavila precizní nezaujaté svědectví. Titulní příběh Tobyho Obeda ilustruje palčivost celého traumatu způsobeného Prvním národům. Každá jednotlivá smrt je jednou událostí z Tobyho života, kdy na něj těžce dopadla tvrdá ruka nastaveného systému. Jeho vzpomínky jsou spojeny s hvizdem, bitím, komorou, temnotou, hladem. Všichni to věděli, nikdo s tím nic nedělal. Toby byl odebrán rodičům, kteří se o svých pět dětí moc nestarali. Pili. Sourozenci byli od sebe odděleni. Z prostředí, které příliš neprospívalo, se ale dostal do ještě horšího prostředí. Naprosto odcizeného. Toby to komentuje: „Školu jim můžu odpustit, rodiny taky. Nemůžu se smířit s jediným, že mě nikdo nikdy nemiloval.“

Po škole Toby nesehnal pořádnou práci, zato našel zálibu v alkoholu. Nějaký zázrakem přežil třeskutě mrazivou noc v závěji, do které si zmožen alkoholem ustlal. Našli ho ráno policisté a nejdříve se domnívali, že je mrtvý. Běžně lze v takovém prostředí přežít slabou půlhodinu. Toby byl zachráněn, i když o to nestál. Amputovali mu obě nohy, levou ruku od lokte dolů a pár prstů na pravé ruce. Ledviny asi po roce obnovily svoji funkci. To byla 26. smrt. A poslední (symbolická) nastala, když kanadská vláda rozhodla v roce 2008, že její omluva nebude určena dětem z Newfoundlandu a Labradoru, odkud pocházel i Toby.

Systém škol byl totiž vybudován a zaštítěn vládou, která dlouhou dobu nejevila nějaké nadšení ohledně omluv a případného odškodnění obětem. Než dospěla k omluvě a vyrovnání se s oběťmi, proběhla řada právních bitev, jejichž výsledkem mimo jiné bylo i neuznání odpovědnosti za školy v Newfoundlandu a Labradoru, protože tyto regiony se staly formálně součástí Kanady až v roce 1949, přičemž ale internátní školy zde byly založeny dříve. Přeživží se proto měli obrátit na Velkou Británii. V roce 2015 vydal soudce Nejvyššího soudu Newfoundlandu a Labradoru rozsudek potvrzující právo přeživších žalovat Kanadu. Následující rok Kanada uzavřela se zástupci přeživších úmluvu o odškodněných těch, kteří se stali žáky škol po 1. dubna 1949. Poškodilo to sice ty, kteří nastoupili do školy před tímto datem, ale přesto se jednalo o pokrok. Toby se nakonec omluvy dočkal a setkal se i kanadským premiérem Trudeauem.

Autorka se věnuje příběhům řady dalších obětí, a to nejen přímo během školní výuky, ale zabývá se všemi doprovodnými jevy, jako je přenášení násilí v rodinách, kdy rodiče – traumatizované oběti, přenášeli svoji zkušenost na děti. Kniha je pokusem porozumět nejen tomu, co se stalo, ale i co následovalo. Zaměřuje se na mechanismy, které umožňovaly páchání násilí ve školách, stejně jako na současné iniciativy probíhající v Kanadě v rámci smíření s Prvními národy. Proces je náročný pro obě strany, protože vyléčení takovýchto zranění vyžaduje čas a trpělivost. Příslušníci Prvních národů ne vždy dokážou přijmout dobře míněné projevy sounáležitosti a ostře se proto vymezují proti přivlastňování, tedy např. oblékaní jejich oděvů nebo nošení jejich šperkům těmi, kdo k nim nepatří. 

Znovu si musíme palčivě připomínat, že školy byly výsledkem dobrých úmyslů, kterým ale chyběla kontrola, supervize a pokora. Lidé nejsou zlí, ale vytvořili systém, který umožnil kruté zacházení. Opětovně si musíme připomínat, jak důležitá je pokora, respekt a ohled na potřeby a přání druhých a zdrženlivost ve vynucování toho, o čem se domníváme, že je to nejlepší, co můžeme nabídnout. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly.