Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Lucie Hornikova
Ještě před Benediktovým pohřbem zaznívaly hlasité požadavky Benediktova brzkého svatořečení (“Santo subito”), čímž by se opakovalo to, co nastalo po smrti Jana Pavla II. (1978-2005) a skončilo jeho svatořečením spolu s Janem XXIII. (1958-1963) v dubnu 2014. Bylo by to déjà vu. Pohled na širší historický kontext nám pomůže význam tohoto tématu pochopit.
Ale nejdřív bychom si měli připomenout, že svatořečení mužů, které kardinálské konkláve volí do funkce římského biskupa, je současně staré i nové. Z prvních 48 papežů, kteří zemřeli před rokem 500, jich bylo svatořečeno 47; polovina z nich byli mučedníci. Svatořečení papežů, kteří seděli na Petrově stolci v následujících patnácti staletích, je vzácné, avšak v posledních desetiletích narostlo závratnou rychlostí.
Vlastní změna nastala v 19. století tím, co historikové označují jako “romanizaci” či “papalizaci” katolicismu, a zvlášť s I. Vatikánským koncilem (1869-1870) a jeho vyhlášením papežského primátu a neomylnosti. To vedlo k vedení církve silně orientovanému na papežství, ale i k novým formám papežské úcty.
Jan Pavel II. a kanonizace
Tendence ke svatořečení papežů se zvýšila za Jana Pavla II., který kanonizoval enormní počet svatých (mezi nimi mnoho laiků, žen a lidí žijících v manželství). Zkrátil také čekací dobu, po jejímž uplynutí kanonizační proces může začít, z padesáti na pět let. Pro Matku Terezu z Kalkutty rezignoval dokonce i na tuto zkrácenou lhůtu. Když v dubnu 2005 zemřel, rovněž Benedikt XVI. zrušil čekací dobu pro svého předchůdce.
V letech 2000-2022 byli blahořečeni a svatořečeni už tři papežové, kteří byli v úřadě po II. Vatikánském koncilu. (Jan XXIII., Pavel VI. a Jan Pavel II.) Jana Pavla I., který byl papežem jen 33 dní, blahořečil František 4. září 2022; proces jeho svatořečení už běží. V minulém století, počínaje Piem X., mimo Benedikta XVI. a Františka, bylo osm papežů: polovina z nich už jsou svatí. Poslední tři papežové byli svatořečeni téměř popořadě.
Dnes už je téměř automatické, že papežové bývají svatořečeni krátce po své smrti. Zvlášť u Jana Pavla II. se tak stalo velmi rychle a totéž by se mohlo stát u Benedikta XVI. Tento trend zahájený ve 20. století by však podle mého názoru měl být zastaven, a to ze tří důvodů. Jedním důvodem je to, že svatořečení papežů dnes znamená svatořečení papežství papežem ve Vatikánu. Naproti tomu dřív byly procesy svatořečení (protože technicky vzato se jedná o soudní proces) ze strany Vatikánu kontrolovány méně. Teprve za protireformace v 17. století připoutávala římská kurie tento proces stále víc k sobě. Tehdy bylo svatořečení papežů ještě výjimkou. Dnes se papežství kanonizuje samo, aniž by se konala široká církevní a časově rozprostřená fáze rozlišování o moudrosti takového rozhodnutí. Můžeme v tom vidět způsob, jak papežství uchránit před morálními a historickými soudy; takříkajíc jako posílení nároků, které na papežství klade I. Vatikánský koncil. Současně se zdá, že svatořečení konkrétní osoby papeže odpovídá logice, která je víc mediální než církevní: potřeba mediální podpory a otevřenosti současného papežství.
Druhým důvodem je církevní politika, která za rozhodnutím o svatořečení nebo ne-svatořečení papeže stojí. Doba po II. Vatikánském koncilu je poučná. Návrh koncilu kanonizovat Jana XXIII., jenž zemřel 3. června 1963 v jeho průběhu, ještě na koncilu a skrze koncil, (což je starý způsob, jak svatořečení vyhlásit), vyvolal u konzervativních katolíků řadu protiopatření. Vůči tomu byla vytvořena řada protivah: bylo třeba najít někoho, koho bylo možné spojit s “progresivním” Janem XXIII. jak pro jeho blahořečení (Jan Pavel II. beatifikoval Pia IX. v roce 2000), tak svatořečení (Jan Pavel II. společně s Janem XXIII. v roce 2014). Povýšení papežů k primátu a neomylnosti bylo v 19. století politickým aktem - zčásti proti sekulární moderně, zčásti přivlastněním si mechanismů typických pro politickou modernu a moderní stát. Rozdíl mezi současností a 19. stoletím spočívá v tom, že svatořečení papežů papeži se dnes stalo součástí katolické vnitřní politiky a jednotě církve to neprospívá.
Papež Jan Pavel II.
Autor: Flickr.com / Dennis Jarvis / Creative Commons
Třetí důvod souvisí s krizí ohledně klerikálního sexuálního zneužívání. Způsob, jakým se papežství k sexuálnímu zneužívání postavilo, je dnes v církvi kontroverzním tématem a v budoucnu jím i zůstane. Chce-li katolická církev růst v rozlišování duchů, jak to papež František v reakci na krizi ohledně zneužívání požaduje, musí tato instituce zastavit svatořečení papežů.
Moratorium pro papežská svatořečení
Moratorium na svatořečení papežů je důležité pro “osvěžení paměti”. Typické pro nedávné fáze dějin zneužívání v katolické církvi je to, že se pozornost soustředila na úlohu římské kurie, a tím na úlohu papežů při posuzování jednotlivých případů i celé problematiky. Když papež prohlásí své předchůdce za svaté, vypadá to, jako by institucionální církev byla současně obžalovaným, soudcem i porotou.
Tyto časy už dávno minuly. Pověst Jana Pavla II. (jak biskupa, tak papeže) pro jeho přístup k případům zneužívání silně utrpěla. V poslední době zazněly požadavky prohlásit Jana Pavla II. pro jeho přístup ke kněžským pachatelům zneužívání, pro jeho teologii ženy a teologii sexuality za nesvatého. Ačkoliv jsem o moudrosti rozhodnutí svatořečit Jana Pavla II. nikdy nebyl přesvědčen, jsem i proti myšlence jej dekanonizovat (pokud by takové rozhodnutí nebo jednání vůbec bylo možné). Co se týká papežů překotně svatořečených v posledních desetiletích, bylo by rozhodnutí dekanonizovat Jana Pavla II. právě tak politické, jako rozhodnutí svatořečit ho bezprostředně po jeho smrti.
Tyto tři faktory hrály určitou roli už před smrtí Benedikta XVI. Teď jsou tu však dva zřetelně nové prvky, které je třeba vzít v úvahu, protože vytvářejí odlišnou situaci, než jaká byla v roce 2005.
Prvním je, že v roce 2005 vycházelo volání “Santo subito” z hnutí Fokolare. Připravili si plakáty, které vyvěsili na Svatopetrském náměstí a pod nimiž v závěru kázání kardinála Ratzingera a na konci pohřební mše provolávali “Santo subito” (“Svatý hned!”) doprovázené výkřiky “Santo, Santo!”. Toto propuknutí úcty k zesnulému papeži bylo možno nahlížet jako výraz “vox populi” - byť skrze hnutí velmi dobře integrované v řadách instituce. Volání po rychlém svatořečení později s oblibou přejímala jiná hnutí a institucionální hlasy, zvlášť kardinálové, ale nejvíc ze všech jeho nástupce papež Benedikt XVI.
I tentokrát zní na Svatopetrském náměstí během pohřbu volání “Santo Subito”, i když ve výrazně umírněnější formě než v roce 2005. Ale už před pohřbem zazněly institucionální hlasy požadující svatořečení - konkrétně hlas Benediktova sekretáře arcibiskupa Georga Gänsweina, který svým mediálním útokem vyvolal v prvních hodinách po smrti emeritního římského biskupa svéráznou a neobvyklou náladu.
Bylo by poučné a bylo by pramenem moudrosti, kdybychom vzali v úvahu srovnání například s diskrétností a rozvážností monsignora Lorise Francesca Capovilly (sekretáře Jana XXIII.) od roku 1963 až do blahořečení, resp. svatořečení papeže, který II. Vatikánský koncil svolal. Je to důležité natolik, že volání po svatořečení Benedikta XVI. zní ve stejné době, kdy tentýž hlas podporuje zvláštní agendu doktrinální politiky (ohledně liturgické reformy II. Vatikánského koncilu a teologie koncilu celkově), což církevně-politický význam překotného svatořečení ještě posiluje. Na tomto místě je třeba zmínit, že nářky nad liturgickou reformou II. Vatikánského koncilu učinily Motu proprio “Traditionis custodes” a tím i papeže Františka polemickým terčem zvlášť zahořklé a kontroverzní polemiky (zejména v USA, kde žiji, pracuji a chodím na mši). Tyto vnitrocírkevní šarvátky nebyly, když na Svatopetrském náměstí 8. května 2005 při pohřbu Jana Pavla II. propuklo volání “Santo Subito”.
Massimo Faggioli
Autor: Stthomas.edu
Druhým prvkem, který v roce 2005 neexistoval, je nová vlna krize v souvislosti se zneužíváním v katolické církvi. Během Milostivého léta roku 2000 papež prosil o odpuštění za chyby církve. Neprosil o odpuštění za sexuální delikty kleriků, ale toho si nikdo nevšiml. První skandál propukl v roce 2002 s pátráním amerických novinářů v The Boston Globe. V okamžiku smrti Jana Pavla II. ovšem nebyl žádný tlak na informace o církevním nebo světském vyšetřování a o tom, jak papež v konkrétních případech jednal. Při jeho blahořečení tomu bylo jinak, tehdy už tváří v tvář krizi v souvislosti se zneužíváním zněly hlasy, které jeho svatost zpochybňovaly.
Mnichovská zpráva o zneužívání
Od té doby se na papežství snesl stín krize zvané zneužívání. Institucionální snahy Vatikánu o větší transparentnost začaly teprve nedávno. Měli bychom si připomenout, že zpráva o případu bývalého kardinála Theodora McCarricka byla zveřejněná teprve v listopadu 2020. Až do pontifikátu Benedikta XVI. se na žádného papeže (žijícího nebo zesnulého) neupřela světla reflektorů. To se v posledních letech drasticky změnilo. Je to spíš část dějin jeho pontifikátu (především od r. 2010) a jeho života po tomto pontifikátu. (Zpráva o přístupu k případům zneužívání v německé arcidiecézi München-Freising, jejímž byl v letech 1977-1981 arcibiskupem, byla zveřejněná v lednu 2022.)
Benedikt zavedením přísnějších pravidel a nových zákonů pozvedl boj proti zneužívání v církvi na novou rovinu. Byl prvním papežem, který se s přeživšími setkal a zavedl opatření proti pachatelům. Jenže předtím, než byl zvolen papežem, byl také arcibiskupem a víc než dvacet let kardinálem prefektem Kongregace pro nauku víry. Byla to také velmi těžká doba pro katolické teology, které tato kongregace vyšetřovala a v mnoha případech umlčela, a stejně tak i pro řeholnice.
Toto všechno nabádá k nejvyšší obezřetnosti v otázce svatořečení papežů, včetně těch, kteří odkaz a vzpomínku na Benedikta XVI. nepoškozují a nemají vyvolávat dojem přikrašlování. Říkám to také jako někdo, kdo v roce 2008 vydal italskou verzi sbírky esejů Benedikta XVI. a kdo vede teologické kurzy, k nimž Ratzingerovy texty patří jako povinná četba. To není soud o svatosti Benedikta XVI., nýbrž otázka příležitosti a nutnosti porozumět tématu svatořečení papežů (nejen Benedikta XVI.) v dnešní situaci církve.
V závěrečném shrnutí bychom měli ocenit a ctít tradici církve v její zdrženlivosti při kanonizačních procesech. Před téměř čtyřmi sty lety, mezi roky 1628 a 1634, rozhodl papež Urban VIII., že od smrti kandidáta musí uplynout 50 let, než může být svatořečen. Urban tím reagoval na dobu, v níž se objevovalo stále nové uctívání nových svatých. Je nutné znovuobjevit moudrost této staré normy, zvlášť jde-li o beatifikaci a kanonizaci papežů. Je to také nutné k tomu, abychom v dnešním katolicismu potlačili mystiku papežství. A konečně je to nutné proto, že církev potřebuje dlouhý proces vyjasnění role papežství a římské kurie v krizi zvané sexuální zneužívání, která je největším skandálem moderních církevních dějin a nejhlubší krizí od dob protestantské reformace.
Massimo Faggioli je profesorem katedry teologie a religionistiky na Univerzitě Villanova ve Filadelfii.
Z německého textu s přihlédnutím k anglickému originálu přeložila Pavla Holíková
