Kněz – člověkem všech aneb malé předvolební zpytování svědomí

ilustrační foto
Autor: international.la-croix.com

Od římskokatolického kněze se očekává, že bude nejen žít v celibátu, modlit se breviář, oblékat se určitým způsobem při bohoslužbě, působit na základě rozhodnutí biskupa na určitém místě, zachovávat jasný životní styl, ale je také přesně vymezen jeho vztah k politické činnosti. „Aby totiž se kněz stal člověkem všech, má se zříci působení v aktivní politice, aby každý věřící mohl k němu přicházet bez pocitu nepatřičnosti z jakéhokoliv důvodu. Kněz má mít na paměti, že není věcí církevních pastýřů zasahovat přímo do politických záležitostí a do uspořádání politického života.“ (Direktář pro službu a život kněží) V této instrukci se odráží nejen více jak dvoutisíciletá zkušenost církve, nýbrž - jak se dovídáme z Nového zákona - i samotná činnost a působení Ježíše z Nazareta, který byl naším spasitelem a vykupitelem, kazatelem, učitelem, léčitelem, ale v žádném případě politikem či sociálním agitátorem, neboť jeho království, které ohlašoval, nebylo a není z toho světa  viz Jan 18,36. 

Přesně v tomto duchu napsal nový pražský arcibiskup a primas český Mons. Jan Graubner, předseda ČBK, své vyjádření k volbám  a pronesl v neděli 22. ledna velmi hodnotnou homilii v katedrále sv. Víta za účasti prezidenta republiky a obou prezidentských kandidátů. Lze konstatovat, že stejným způsobem reagovala drtivá většina římskokatolických duchovních v Čechách i na Moravě. Vyskytli se však jednotlivci z řad některých kněží a biskupů, kteří sdělovali pomocí sociálních sítí, jakého kandidáta budou v prezidentských volbách preferovat. Nedovedu si představit, že by např. v Itálii se před volbami mohlo něco podobného stát. Ale v zemi, kde nic není hanba, jak výstižně napsal Max Kašparů, se zdá, že je možné všechno. Jsem přesvědčen, že někteří duchovní taková přímá i nepřímá prohlášení a vymezení učinili ve víře v dobrou věc, další z neznalosti církevních předpisů, jiní, aby se mediálně zviditelnili anebo si již dopředu vytvářeli výhody, které jim jednou jejich preferovaný kandidát poskytne. Někteří odůvodňovali svoji veřejnou politickou preferenci tím, že se jich na to věřící sami ptali.  Nevím, do jaké míry si uvědomují, že překročili církevní předpisy. Aby nebylo pochyb, chci publikovat celý § 44, z „Direktáře pro službu a život kněží“ kongregace pro klérus, který vydal sekretariát ČBK, Praha 2016:  

„Politická a společenská angažovanost

44. Kněz jako služebník církve, která se pro svou všeobecnost a katolicitu nemůže vázat na dějinné okolnosti, má stát nad jakoukoliv politickou stranou. Nemůže vystupovat jako aktivní člen politických stran nebo se zapojovat do vedení odborových sdružení s výjimkou situací, kde si to žádá obrana práv církve a prosazování společného dobra (180). Politické a odborové aktivity jsou samy o sobě dobré, avšak neodpovídají stavu kleriků, neboť mohou představovat vážné nebezpečí narušující církevní společenství (181).

Kněz, stejně jako Ježíš (srov. Jan 6,15nn.), „se má zříci působení v aktivní politice, zejména pokud je jednostranná, jak se takřka nevyhnutelně stává, aby vzhledem k duchovnímu bratrství mohl zůstat člověkem všech“ (182). Každý věřící proto musí mít možnost přicházet ke knězi bez pocitu nepatřičnosti z jakéhokoliv důvodu.

Kněz má mít na paměti, že „není věcí církevních pastýřů zasahovat přímo do politických záležitostí a do uspořádání společenského života. Tento úkol patří k povolání věřících laiků, kteří jednají z vlastního podnětu spolu se všemi svými spoluobčany.“ (183) Kněz by však měl v souladu s pokyny církevního Učitelského úřadu „vyvíjet úsilí, aby správně utvářel svědomí věřících laiků“ (184). Má zvláštní zodpovědnost vysvětlovat, šířit a v případě potřeby také bránit – vždy v souladu se zásadami práva a Učitelského úřadu církve – náboženské a morální pravdy, a to i před veřejným míněním, a dokonce, je-li k tomu zvláštním způsobem vybaven, na širokém poli působnosti veřejných sdělovacích prostředků. Ve stále sekularizovanější kultuře, kde se na náboženství často zapomíná a ve společenském dialogu je považováno za irelevantní či nelegitimní nebo se dokonce odsouvá do vnitřní sféry svědomí, je kněz povolán, aby obhajoval veřejný a komunitní význam křesťanské víry, předával ji při každé příležitosti jasně a přesvědčivě, vhod či nevhod (srov. 2 Tim 4,2), a uvědomoval si, jak znamenitým dědictvím je sociální učení církve. Účinným nástrojem, který knězi pomůže vykládat sociální otázky a v současném kulturním kontextu odhalovat jejich bohatství, je Kompendium sociálního učení církve.

Omezovat poslání kněze na časné ryze společenské či politické záležitosti nebo na věci jakkoliv cizí jeho identitě by nebylo pro evangelijní plodnost celé církve ziskem, nýbrž nesmírně těžkou ztrátou.“ 

Výsledky prvního a budoucího druhého kola voleb, které jsou jakýmsi lakmusovým papírkem stavu naší společnosti, přinášejí nejen pro kněze mnoho otázek. Jak je možné, že po 34 letech od pádu předešlého režimu největšího počtu hlasů dosáhli lidé, kteří nejsou praktikující věřící a neoplývají zrovna morálními ctnostmi? Co bychom měli dělat jinak pro mravní ozdravění? Patrně začít sami od sebe, jak podtrhl ve své homilii Mons. Jan Graubner: “začít myslet jinak“, a tedy i konat jinak.

Hojnost pokoj v naší zemí, Kyrie eleison! 

Autor článku je psycholog-psychoterapeut, duchovní plzeňské diecéze, t.č. mimo aktivní službu.