Seznamka
Logo shromáždění synodální cesty v Praze
Autor: cirkev.cz
Rozhovor s účastníky pražského kontinentálního setkání k Synodu o synodalitě Stefanem Luntem, generálním sekretářem papežské rady Justitia et Pax Europe, a generálním vikářem plzeňské diecéze Petrem Hruškou, který se zúčastnil setkání on-line.
Evropského setkání se zúčastnily tři stovky zástupců ze všech 39 evropských biskupských konferencí. Cílem bylo vyjádřit, jak církve v jednotlivých státech vnímají výzvy současné doby; hledat, jaká prožíváme napětí a jaké otázky potřebujeme řešit; a nakonec navrhnout, čím by se měla z evropského pohledu zabývat celosvětová biskupská synoda, která se sejde na podzim v Římě.
Jaké byly vaše dojmy po skončení kontinentálního setkání v Praze?
Stefan Lunte: Kontinentální shromáždění bylo první v dějinách církve. Byl to experiment bez skutečného základu v kanonickém právu a bez skutečné rozhodovací pravomoci. Delegáti byli vyzváni, aby vypracovali priority pro synodu, která se bude konat v říjnu příštího roku. Pro mne to byla silná zkušenost s mohutným bohatstvím a fascinující rozmanitostí katolické církve v Evropě a jsem nesmírně vděčný, že jsem se ho mohl zúčastnit se svým kolegou Danielem Darmaninem jako pozvaný host ze sítě Iustitia et pax v Evropě.
Petra Hruška: Upřímně? Úleva, že je to už za námi. Bylo to časově i co se týče pozornosti velmi náročné být připojen online čtyři dny po sobě, přibližně po osmi hodinách. Ke konci jsem měl už hlavu jako škopek. Ale naštěstí byly prezentace a pracovní skupiny prokládány přestávkami a navíc i periodicky přerušovány krátkými momenty k tiché modlitbě, takže si vše postupně sedalo a z toho víru podnětů krok za krokem krystalizovalo něco, co ve mně vyvolávalo sice zdrženlivou, ale přesto poměrně jasnou radost a naději.
Radost ze společného naslouchání, kdy kardinálové i ostatní biskupové naslouchali ostatním členům Božího lidu se stejnou pozorností, jakou běžně očekávají od ostatních, když kážou. A naději, že takováto atmosféra vzájemného respektu a naslouchání v atmosféře modlitby se bude v církvi stávat stále běžnější.
Jak byste popsali pracovní proces jednání? Co v něm bylo klíčové?
Stefan Lunte: Dny začínaly (resp. končily) eucharistií a během všech zasedání jsme se modlili. V plenárním formátu jsme vyslechli zprávy biskupských konferencí a prezentace hostů a v mnohem menších jazykových skupinách jsme mohli velmi volně diskutovat o našich intuicích, napětí, které nám vadí, a prioritách, které bychom si stanovili do budoucna. To poslední bylo opravdu velmi působivé, alespoň v případě mé skupiny.
V závěru nicméně nebylo úplně jasné, jak se vyvíjela struktura závěrečné zprávy. Jakých pět hlavních priorit si kontinentální shromáždění stanovilo pro nadcházející synodu. Myslím, že na tuto otázku není nikdo schopen odpovědět a někoho by to mohlo mrzet.
Petra Hruška: Celé jednání bylo strukturováno podle základní dynamiky tzv. „duchovní konverzace“, která synodu doprovází od samého počátku práce v synodních skupinkách ve farnostech. Během jednání v plénu bylo představeno 39 národních zpráv k otázkám z Dokumentu pro kontinentální etapu „Rozšiř prostor svého stanu“. Svobodná a zároveň pestrá konfrontace často velmi protichůdných názorů a rozdílných zkušeností pokračovala v malých pracovních skupinách (13 skupin na místě, 12 dalších online), které se postupně v tom, co zaznělo na plénu, snažily odkrýt „intuice, které rezonují, napětí a rozdíly, které se objevují, a priority a výzvy k praktickému jednání, které je třeba sdílet s ostatními církvemi“. Do prezentace na plénu i během práce malých skupin byly pravidelně vkládány chvilky pro tichou modlitbu, ve kterých se mohli účastníci opakovaně propojit v hlubším naslouchání. Třetím krokem pak bylo referování o výsledcích sdílení v těchto skupinách zpět na plénu.
K tomu přistupovaly příspěvky hostí či delegátů jednotlivých biskupských konferencí volně reagujících na tyto shrnující výstupy. Redakční rada si všechno pečlivě zapisovala, překládala z pěti jednacích jazyků, dostávala na stůl příspěvky i v písemné podobě. Redakční skupina nakonec přes noc ze středy na čtvrtek vytvořila pracovní návrh závěrečného dokumentu, který byl na plénu celý přečten a v následující diskusi i později zaslaných písemných relacích připomínkován.
V posledních dvou dnech se pak sešli již jen předsedové biskupských konferencí, společně reflektovali prožitou zkušenost i pracovní text závěrečného dokumentu a na závěr vydali společné prohlášení, kde se zavazují k podpoře pokračování synodálního procesu ve strukturách i v životě svých diecézí. Za klíčové považuji, že byla vytvořena jasná, i když dle potřeby pružná a podpůrná struktura jednání, která umožňovala jak velkou svobodu vyjadřování, tak potřebnou atmosféru pro vzájemné naslouchání.
Účastníci byli z různých zemí, z různých oblastí/pozic v církvi... Mohli byste říci více o původu účastníků? Reprezentují skutečně evropskou církev?
Petra Hruška: Jistě zde nelze mluvit o jakémsi „reprezentativním vzorku“ v sociologickém smyslu slova. Již účastníci farních synodních skupinek se scházeli (alespoň u nás a něco podobného lze tušit i v jiných evropských zemích) v necelé polovině farností a v každé z těchto farností tvořili zpravidla jen velmi malou část všech farníků. A tato malá část byla navíc samozřejmě tvořena spíše těmi, kteří touží po nějakých změnách v církvi a chápou církev jako komunitu věřících se společným posláním, nejen jako jakýsi náboženský servis. S tím je třeba počítat jak při pročítání diecézních a národních synodních syntéz či poslechu samotných šestiminutových národních příspěvků v Praze, tak při pohledu na složení čtyřčlenných (resp. čtrnáctičlenných – včetně online účastníků) delegací jednotlivých biskupských konferencí.
Podobně i zmíněný Dokument pro kontinentální etapu byl v tomto smyslu hodně otevřený a inspirující a mohli jsme nad ním v Praze velmi dobře společně rozlišovat, „co Duch říká církvím“ v této době. Na druhou stranu v Praze také zaznívaly i hlasy vyjadřující obavy z příliš širokého rozkročení synody, varující před rozmělněním tradiční nauky církve či volající po řešeních spíše spirituálních než strukturálních. V závěrečném dokumentu byla tato velká různorodost hlasů pečlivě zmapována, částečně reflektována jako vyjádření tvůrčího napětí (např. mezi „pravdou a milosrdenstvím“, mezi „věrností tradici a nutností aggiornamenta“, mezi „institucí a charismatem“ apod.) a předložena k dalšímu rozlišování v rozhovoru s hlasy z jiných kontinentů, nyní již na úrovni univerzální církve.
Stefan Lunte: Položme si otázku: Jaká by měla být skutečná reprezentace? Těžko se shodneme na parametrech. Řeholní společenství a řády byly zastoupeny prostřednictvím některých členů národních delegací, ale jako takové vlastně zastoupeny nebyly. Ano, mnišská tradice nebyla skutečně přítomna, a to je mi líto. Nebyla přítomna ani mládežnická hnutí. Rád bych například slyšel hlas katolického skautského hnutí, které je v mnoha zemích poměrně silné. Ale jinak na mě udělala dojem pestrost přítomných. Samozřejmě tam bylo mnoho biskupů a kněží, poměrně hodně teologů a byli tam i angažovaní laici, kteří se věnují nějaké farnosti.
Kdo z účastníků vás inspiroval svým projevem, svým příběhem, kdo ve vás probudil naději, že synodalita je správný směr?
Stefan Lunte: Silných vystoupení zaznělo samozřejmě mnoho, ale jako jedno z nejautentičtějších bych vyzdvihl francouzský referát. Promluvila mladá matka tří dětí. Zmínila se o skandálech zneužívání ve francouzské církvi a projevila skutečný soucit s oběťmi. Vyjádřila naději, že bude žít v církvi, kde se všichni budou cítit vítáni a v bezpečí. Boží slovo by mělo mít v našem církevním životě prioritu a ona velmi litovala silného napětí ve francouzské církvi ohledně liturgie a symbolů, které používáme. Líbilo se mi také portugalské prohlášení, které snad jako jediné zdůraznilo potřebu lepšího propojení života církve se současnou kulturou.
Petr Hruška: Velmi se mi líbilo vystoupení našich delegátů s jejich šestiminutovým příspěvkem, který dle mého velmi dobře a srozumitelně zrcadlil situaci církve, synodálního procesu a dialogu se širší společností u nás a zároveň se pokusil nastínit i některé velmi konkrétní strukturální kroky vedoucí k prohloubení synodality v církvi. Velmi souzním s jejich konstatováním, že „klíčovou prioritou je nastolení správného vztahu mezi všeobecným kněžstvím věřících a mezi služebným kněžstvím“, což prý „znamená mimo jiné zbavit hierarchické pojetí církve nezdravých klerikálních představ o tom, co znamená ‚moc‘ a ‚autorita‘“, z čehož pak plyne, že „je nutné znovu promyslet odůvodněnost existence všech církevních struktur a procesů a zdůraznit jejich poslání ke službě všem, nikoliv k panování“. To pak, spolu s promýšlením možnosti svěcení ženatých mužů a ustanovením „nových forem vedení farních společenství skrze svátostné i nesvátostné služby, včetně zapojení žen do těchto služeb“, „může vést k uzdravení církevních struktur a k novému pojetí ‚autority‘ – zbavené striktně maskulinních a mocenských prvků – která vychází z potřeb konkrétního společenství (diecéze, farnosti)“.
Osobně mě pak hluboce zasáhly dva další příspěvky. První z nich byl přednesen delegací z Irska, vyjadřující hlubokou bolest způsobenou sexuálním zneužíváním, zneužíváním moci a krytím tohoto zneužívání ze strany představitelů církve, která je v irské církvi dodnes velmi živá a doslova vyzývá k pláči s plačícími, k naslouchání zraněným srdcím a k iniciování hluboké reformy struktur, které by v církvi vytvářely léčivý a bezpečný prostor pro všechny. Druhý pak přednesla delegace z Ukrajiny, která ve svých slovech vyjádřila jak nesmírnou bolest z rány nepřátelské agrese od bratrského ruského národa, tak také kristovskou důvěru a naději, že právě ochota žít synodální církev může přispět k budoucímu uzdravení ran touto agresí zasazených hluboko do srdce ukrajinského národa.
A nakonec mě potěšil kardinál Mario Grech, generální sekretář biskupské synody, který prý v jednom neformálním rozhovoru u stolu povzbuzoval, aby lidé měli trpělivost a nesnažili se do dnešních „otevřených dveří“ jednání synody vpašovat svá vlastní témata, kterými se synoda nyní nemůže do hloubky zabývat. Na poznámku, že mnozí ta témata protlačují, protože se obávají, že ty „otevřené dveře“ se záhy zase zavřou, prý lapidárně odvětil: „Nezavřou.“
Mohli byste popsat rozdíly mezi východoevropskou a západoevropskou perspektivou?
Petr Hruška: Tyto rozdíly v důrazech jsou často interpretovány ve smyslu rozdílu mezi důrazem na tradici, autoritu a osobní konverzi (Východ) vs. důrazem na změnu, komunitu a strukturální reformu (Západ). Jen na základě těch příspěvků, které na pražském setkání zazněly či které jsem tam slyšel, toto ale nejsem schopný takto paušálně potvrdit. Při naslouchání příspěvkům se mi spíše zdálo, že toto – dle mého nutné a tvůrčí – napětí prochází spíše našimi vlastními srdci, všemi našimi komunitami, diecézemi i farnostmi. A v synodálním procesu vnímám šanci se učit navzájem, že bez toho našeho „protipólu“ nepřežijeme a nebudeme moci ani plodně sloužit jako svědkové naděje uprostřed dnešní společnosti. A že se proto můžeme učit vzájemně si s respektem a porozuměním naslouchat, i když v něčem třeba i zásadně nesouhlasíme. To, co by nás mohlo rozdělovat (a bohužel často rozděluje), nejsou napětí mezi různými důrazy, ale odsouzení druhých z pozice z řetězu utržené vlastní „pravdy“, tedy bludu.
Stefan Lunte: Především bych řekl, že tam nebyl jeden východní a jeden západní pól. Ano, požadavky týkající se začlenění lidí bez ohledu na jejich sexuální orientaci nebo přístupu žen ke svátosti svěcení zaznívaly od lidí, kteří většinou pocházeli ze západní Evropy. A některé poznámky týkající se hříšnosti všech forem mimomanželské sexuality zazněly od lidí, kteří žijí ve východní nebo střední Evropě. Pak ale existovalo celé spektrum názorů a stojí za to skutečně rozeznat různé postoje. A otázka zneužívání moci v církvi zaznívala ze všech stran bez ohledu na geografii.
Polskou zprávu přednesl Mgr Gadecki, předseda polské biskupské konference. Velmi se mi líbila otevřenost jeho zprávy. Hovořil o úspěchu synodálního procesu, ale také o kritických hlasech, v nichž se odrážely obavy ze zmatků a jiné priority církve. Zmínil se také o tom, že v polské církvi nepanuje shoda ohledně dokumentu kontinentální církve. Každopádně na mě udělalo dojem, že byl přítomen po celou dobu jednání, a tím se vlastně zřetelně vyjádřil.
Maďarská zpráva mi připadala trochu mimo mísu, vlastně se vůbec nevyjadřovala k tématu synodality a synodálního procesu v Maďarsku. Chceme v katolické církvi posílit synodální cestu vedle cesty hierarchické, nebo ne? Jaké podoby by tato synodální cesta mohla mít na úrovni farností, diecézí, zemí, na kontinentální úrovni?
Česká perspektiva, stejně jako perspektiva Slovenska nebo Slovinska, byly velmi důležité a plodné. Ve všech těchto zemích existuje velmi pozitivní přístup k synodálnímu procesu a jeho základu v královském kněžství všech věřících. Aniž by popírali realitu odlišné mentality ve svých zemích, plně přijali a velmi ocenili například metodu duchovního rozhovoru. Jejich pohledy vnesly do setkání dynamickou svěžest.
Jak ostatní účastníci vnímali postoje a připomínky německého týmu?
Stefan Lunte: Německá delegace byla dobře koordinovaná a velmi aktivní při debatách v plénu. Možná až příliš, možná až příliš často. Slyšel jsem, že si na to stěžovalo mnoho účastníků ze všech částí Evropy. Byli však součástí setkání, velmi se angažují ve znovuobjevení synodality jako pokladu naší církve a myslím, že opravdu stojí za to naslouchat jim a jejich aktuální zkušenosti se „synodální cestou“. Možná by měli přehodnotit svou komunikační strategii.
Petr Hruška: Nevšiml jsem si, že by německý tým při referátech v plénu zaujímal nějaké zvlášť jiné postoje než ostatní, takže ani nemohu referovat o nějakém zvláštním vnímání či nějakých specifických reakcích ze strany ostatních účastníků. Intence, které zaznívaly z úst německých delegátů, zaznívaly stejně silně v příspěvcích mnoha dalších, nejen západoevropských delegací. Naopak se mi líbil výrok jedné z německých delegátek, která řekla něco v tom smyslu, že teprve když tady slyší tak široké spektrum zkušeností, postojů, názorů a doporučení, tak jí začíná docházet, že názory, které jsou v německé církvi většinové, mohou být velmi dobře v jiné zemi v menšině, a že to ale ještě neznamená, že nemůžeme tvořit jednu církev na společné cestě.
Hlavním cílem synodálního setkání nebylo formulování nejpalčivějších otázek, ale hledání způsobu, jak dát prostor k vyjádření všem věřícím, protože každý z nás má co důležitého říci. Přineslo v tomto ohledu setkání nějaké ovoce? Nebo jste slyšeli mnoho dílčích názorů, mnoho extrémních postojů, ale bez nějakého vyústění?
Stefan Lunte: Jednota není uniformita, souhlasný neznamená jednomyslný. Vždy tedy budou existovat extrémní postoje, které se těžko integrují. Mohou pocházet z různých historických a kulturních prostředí a jako takové je třeba je číst. Důležité však je, aby byl střed dostatečně velký. To se na setkání v Praze jednoznačně ukázalo, a proto jsem přesvědčen, že setkání přinese ovoce.
Petr Hruška: Myslím, že tím hlavním vyústěním byla praktická zkušenost s tím, že jsme ušli kus společné cesty, ve které nám dílčí odlišné názory, které vzájemně respektujeme, nemusí bránit. Že se tomuto vzájemnému respektu musíme ještě učit, probleskávalo i v některých konkrétních vystoupeních na plénu a především pak prý v některých malých pracovních skupinách, kde moderátoři měli plné ruce práce, aby vytvořili prostředí takového na vzájemném respektu založeného naslouchání všem. Dokonce byl online účastníkům ke konci shromáždění vypnut chat, díky němuž bylo do té doby možné videopřenosy průběžně komentovat písemnými poznámkami. Protože se tam pak však začaly prý objevovat komentáře vyznívající pro některé účastníky velmi zraňujícím způsobem, pořadatelé se tento chat rozhodli nakonec vypnout.
Katolická církev čelí po všech těch mnohých případech sexuálního zneužívání vážné krizi smyslu a důvěryhodnosti. Mohl by být synodální proces odpovědí?
Petr Hruška: Ano, myslím, že jedině církev, která ve svém nitru znovu odkryje tuto synodální DNA a nechá jí ovlivnit i svůj způsob komunikace, rozhodování a výkonu autority, může v dnešním světě obstát a doufat, že její důvěryhodnost bude moci být alespoň zčásti obnovena.
Stefan Lunte: Synodální proces sám o sobě nebude stačit jako odpověď na hlubokou krizi, kterou všude procházíme. Žádná země, žádná biskupská konference z ní není vyňata. To se během setkání ukázalo zcela jasně. Obnovení důvěryhodnosti bude muset vždy začít respektem k obětem a jejich svědectvím. Pokud synodální proces pomůže dát obětem hlas, bude to dobře, ale pak bude zapotřebí dalšího pokroku, například ve způsobu, jakým biskupové vykonávají svou službu.
Je třeba změnit styl, jakým je církev vedena? Jak církevní představitelé najdou rovnováhu mezi hierarchickým a synodálním principem?
Stefan Lunte: Určitě je třeba změnit styl. Hodně se mluvilo o negativních aspektech klerikalismu. Synoda v Římě – spolu s papežem – bude muset najít potřebnou rovnováhu a biskupové budou muset být připraveni ji uplatňovat.
Petr Hruška: Ano, bezpochyby. Monarchický způsob vedení církve nejenže není v dnešní společnosti přijatelný, ale ani neodpovídá poselství evangelia o trojičním Bohu, který je v hloubce svého srdce, ve své nejhlubší podstatě vztahem. A jak na to? Jak najít ztracenou rovnováhu mezi hierarchickým a charismatickým principem?
Úmyslně zaměňuji termín „synodální“ za „charismatický“, protože správně chápaný „synodální princip“ nutně zahrnuje hierarchický stejně jako charismatický moment (a není proto vůči principu „hierarchickému“ protipólem, ale zahrnuje jej). Osobně jsem přesvědčený, že cesta k této tvůrčí rovnováze je dvojí: Ze strany hierarchie bude muset jít o další prohloubení pojetí svátosti „ordinace“ jakožto svátosti – služebného znamení – pro to, co je vlastní celému Božímu lidu: poslání a pověření zvěstovat evangelium a být pastýři celého stvoření. Ze strany každého křesťana pak bude muset jít o prohloubení vnímavosti vůči darům, schopnostem, charismatům a povoláním, které jim jsou ze společenství Trojice nabízeny, a o odvážnější uchopení těchto jedinečných darů a o jejich darování službě celku.
A z praktického hlediska očekávám, že skrze reformu možná napřed partikulárního, později i univerzálního práva budou postupně i rozhodovací struktury např. v pastoračních a ekonomických radách farností či diecéze přizpůsobeny této rovnováze (např. skrze precizování, k čemu se musí pastorační rada vyjádřit či musí odsouhlasit, dříve než farář či biskup rozhodne). Učit se společnému rozlišování v atmosféře modlitby, ale i odvážného dialogu s nejnovějšími poznatky vědy, je pak samozřejmým předpokladem.
Jaká jsou hlavní doporučení v závěrečném dokumentu, který účastníci pražské synody vypracovali pro světové synodní shromáždění?
Dočtete se v revue Universum!
Petr Hruška vystudoval teologii v Praze a Dublinu. Je generálním vikářem plzeňské diecéze. Leží mu na srdci diakonický, synodální, ekumenický, ekologický a spirituální rozměr pastorace. Informace k synodě shromažďuje na webové stránce agas.cz/synoda.
Stefan Lunte vystudoval historii, teologii v Münsteru a politické vědy v Paříži. Od roku 2016 pracuje v sekretariátu COMECE a je generálním sekretářem papežské rady Justitia et pax Europe.
Vydáno ve spolupráci s revue Křesťanské akademie Universum. Dokončení rozhovoru naleznete v čísle 1/2023.
Redakční poznámka: Vzhledem k technickým a časovým možnostem rozhovory vznikaly samostatně, a účastníci na sebe tedy nemohli reagovat.
