Manželství?

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Brooke Cagle

V křesťanských církvích horlivě diskutujeme o tom, kdo by měl nebo neměl vstupovat do manželství. V pozadí při tom zůstává otázka, co vůbec manželství je. Celou debatu tak provází podivuhodné ticho a řada zarážejících zámlk.

Mlčíme o přirozenosti

Jedním z největších paradoxů probíhající diskuze je používání pojmu „přirozenost“. Často se připomíná, a asi vcelku oprávněně, že bychom určitý typ manželství – v tomto případě manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy – neměli označovat za „přirozený“. Kritici, z jejichž úst tento argument zaznívá, ale přitom sami bez větších skrupulí běžně pracují s tím, že určitý typ manželství – nejčastěji chápaný jako svazek založený na osobním vztahu dvou osob – „přirozený“ je a měl by se stát součástí našeho právního řádu. Pokud chceme pojem „přirozenosti“ z diskuze vyloučit, a patrně by to pro jeho mlhavost ve spojitosti s manželstvím bylo vhodné, neměli bychom nekriticky předpokládat, že je nějaký typ svazku přirozený, nebo že je dokonce univerzálním lidským právem. 

Užitečným pomocníkem pro poznání rozmanitosti různých podob manželství a rodiny je studium příbuzenství v kulturní a sociální antropologii.[1] Jedním z nejmarkantnějších jevů, na nějž již při letmém procházení antropologické literatury narazíme, je exotičnost a nesamozřejmost evropského modelu manželství. Výstředním dojmem působí nejenom důraz na monogamii a nukleární rodinu, ale především z nich vyplývající chápání manželství primárně jako svazku dvou autonomních jedinců. „V mnoha, pravděpodobně ve většině typů společností, je manželství chápáno jako aliance mezi dvěma skupinami osob […].“[2] Doklady o tom, že smyslem manželství je udržení integrity společenských skupin, ostatně nacházíme i na stránkách Starého zákona – praotci Izraele Izák a Jákob se oženili s dcerami svých strýců z otcovy strany a jak lakonicky poznamenává autor knihy Tobiáš: „Když Tobijáš uslyšel slova Refáelova, že je Sára jeho sestrou z potomstva jeho otcovského domu, velmi si ji zamiloval a přilnul k ní celým srdcem.“ (Tób 6,19). 

Moderní globalizovaná kultura může vytvářet zkreslující dojem univerzality a „přirozenosti“ západního modelu manželství. Možná je ale přínosnější se ptát po jeho konkrétních historických kořenech a dalším možném vývoji, než jej jednoduše považovat za jednou provždy daný. Ani pro manželství patrně neplatí teze o současné západní civilizaci jako konci dějin.

Jedním ze zasvěcených a spolehlivých průvodců po historii manželství v Evropě a západním světě je kniha americké historičky Stephanie Coontz Marriage, a History: From Obedience to Intimacy or how Love Conquered Marriage (Viking, 2005). U tak komplexního společenského jevu, jakým je manželství, je samozřejmě velmi obtížné jednoznačně identifikovat hlavní vývojové linie vedoucí k jeho současné podobě. Aniž by zplošťovala složitost vývoje západního manželství, upozorňuje Coontz na dva až tří zásadní momenty, které zformovaly naši současnou představu o tom, čím manželství je a čím by mělo být.

Devatenácté století si většinou v oblasti manželského života spojujeme s dobou stability a tradičních vzorců společenského chování. Přesto Coontz tvrdí, že právě v této době, v éře, kterou z anglosaské perspektivy označuje jako viktoriánskou, došlo k nejradikálnější kritice manželství v dosavadních dějinách a k dalekosáhlé sexuální revoluci. Je to právě druhá polovina devatenáctého století, kterou identifikuje jako dobu, v níž začíná v evropských představách o manželství převládat koncepce manželství založeného na romantické lásce. Tento posun přinesl výraznou proměnu představ o tom, jak by měly vypadat manželské vztahy. Zatímco v sedmnáctém a osmnáctém století převládalo mínění, že láska se má rozvinout až poté, co si člověk vybere odpovídajícího partnera, a má mít podobu vzájemné přátelské podpory, v devatenáctém století převažuje mínění, že láska je citem, jemuž se není možné ubránit a který rozhoduje o všem. Pro sekularizující se společnost bylo také typické, že prožitek intenzivní zamilovanosti nahradil, spolu s emocionálně prožívanou příslušností k národu, náboženský sentiment. Tento „radikální sociální experiment“ ale nemůžeme chápat jednoduše jako cestu k emancipaci, ale spíše jako počátek komplexní proměny manželství. To, co bylo původně zamýšleno jako podpora a posílení manželství, nakonec vedlo k jeho oslabení. (s. 177–179)

„Ustavení manželství založeného na lásce, s mužem jako hlavním živitelem rodiny, trvalo 150 let. Jeho odstranění zabralo méně než 25 let.“ (s. 247) Vedle rozšíření kultury romantické lásky v druhé polovině devatenáctého století představuje třicet slavných poválečných let asi nejdůležitější období na cestě k současným představám o manželství. Početná generace mladých lidí narozených po konci války se začala v šedesátých letech rozcházet s kulturními vzorci a životními ideály svých rodičů. Transformaci manželství ale možná ještě výrazněji podnítil mohutný ekonomický rozvoj a vznik konzumní společnosti. Dopad masivního rozšíření technologických inovací na životní styl běžné rodiny nedokážeme patrně plně docenit. 

Společenské, kulturní i ekonomické změny vedly podle Coontz ke dvěma důsledkům. Oba můžeme považovat za uzlové body našeho chápání rodiny, a je proto zajímavé, že jim není v současné diskuzi věnována větší pozornost. Za prvé, manželství přestalo být považováno za „spojení dvou odlišných a specializovaných rolí“ a stalo se „společenstvím dvou rovných jednotlivců.“ (s. 255) Pokud bychom na tuto skutečnost nahlíželi jen povrchní perspektivou genderových stereotypů, mohli bychom ji přivítat jako osvobození jedince z předem daných společenských rolí. Vnímáme-li ale tuto změnu v celé šíři historického kontextu, vidíme, že je spojená s přeměnou manželství a rodiny z místa, v němž se spojuje lidská vztahovost nejen s předáváním života, ale i s ekonomickou aktivitou, prací a celou mnohovrstevnatostí sdílených a na sebe vzájemně odkázaných osudů, v místo, v němž prioritu získává „sebenaplnění, intimita, férovost a emocionální uspokojení“. (s. 258)

Druhá změna úzce souvisí s první a zároveň ukazuje, jak zcela zásadní roli v celém dění sehrál nástup moderních technologií. Vedle spotřebního zboží byla klíčovou technologií, bez níž by všechny dnešní diskuze o manželství byly v podstatě nepředstavitelné, antikoncepce: „(…) narůstající počet bezdětných manželství oslabil vazbu mezi manželstvím a rodičovstvím, a tím narušil tradiční argument ve prospěch vyvýšení manželství nad všechny ostatní typy vztahů a jeho omezení jen na heterosexuální páry“. (s. 255)

Nastíněný vývoj tak do jisté míry naplňuje intuici filozofky Hannah Arendtové, jež ve svém díle The Human Condition hovoří o tom, jak byla tradiční polarita veřejného/soukromého nahrazena v moderní společnosti novou polaritou společenského/intimního.[3] Současné vzorce manželského života chápou manželství především jako sféru intimního života dvou jednotlivců, jež je moderován moderními technologiemi a který přesouvá velkou část toho, co původně náleželo do soukromé oblasti, na společnost. Zůstává samozřejmě otázkou, zda tento výsledek můžeme jednoduše označit za vrcholný projev lidské přirozenosti.

Je ale západní model manželství pouze výsledkem víceméně nahodilého historického vývoje? Jde jen o rozšíření romantické kultury a moderních technologií? Jak spojit představu arbitrárnosti historických faktů s lidskou touhou po svobodě?

Mgr. Petr Macek, Ph.D.
Autor: Transkulturnikomunikace.cz

Zde se dostáváme k otázce, jež je patrně čistě historickým, antropologickým nebo sociologickým pohledem nezodpověditelná. Historickým bádáním můžeme zachytit a analyzovat jednotlivé vlivy, které na vývoj manželství působily. Ale jen těžko můžeme některý z nich označit za univerzální, za jakousi podstatu, která by manželství nesla a rozvíjela. 

Přesto v pozadí zůstává historický zlom, mnohdy historiky opomíjený a přehlížený, který ale nicméně podnítil směřování západních představ o manželství k důrazu na individuální prožívání vzájemné vztahovosti. Křesťanství zbořilo antickou koncepci manželství založeného na odpovědnosti vůči rodině, předkům a obci a nahradilo ji manželstvím ukotveným ve vztahu lidské osoby k Bohu.[4] Nemůžeme se samozřejmě naivně domnívat, že by došlo k jednoduché, černobílé záměně tradičního a archaického modelu za model křesťanský. Nicméně kulturní, ale i právní změny proběhlé na konci starověku přinesly hluboké vnitřní přehodnocení toho, jak manželství rozumět. Nejmarkantnějším zásahem byl právní zákaz starověkého „sexuálního průmyslu“ založeného na masivní exploataci otroků a odmítání stejnopohlavních styků ve všech podobách. Poprvé v dějinách mohl být muž svým otrokem obviněn ze sexuálního zločinu. Patrně bychom nenašli výmluvnější znamení „totálního zhroucení starověkého sexuálního řádu“.[5]

Ukazuje se teprve v křesťanství skutečná „přirozenost“ manželství? Autor tohoto textu se samozřejmě domnívá, že ano. Jde ale o přesvědčení, jež je sice možné doložit historickými argumenty, které ale jimi nebude nikdy v plné míře „dokazatelné“. Je přesto důležité si uvědomit, že každý kulturní model, který máme tendenci vnímat jako přirozený, se vždy rozvíjí v určitém „nadpřirozeném“, absolutním horizontu. Teprve „velké vyprávění“, do něhož zasadíme jednotlivosti získané naší životní zkušeností, nám pomůže porozumět přirozenosti, jež se za těmito jednotlivostmi skrývá. 

V křesťanském prostředí máme tendenci rozlišovat mezi přirozeným a svátostným manželstvím a přitom se domníváme, že přirozené manželství je něčím, co svátostnému manželství předchází, případně něčím, co může existovat samostatně, odděleně od manželství svátostného. Myslím, že pohled do historie ukazuje, že je tomu právě naopak: Teprve ze svátostného manželství vyrůstá naše představa o tom, co je pro manželství přirozené. A opuštění svátostné roviny manželství vede i k zásadní transformaci roviny přirozené.

Jak trefně poznamenal německý teolog Romano Guardini: „Ve skutečnosti jsou však tyto hodnoty a postoje spjaty se zjevením. Zjevení totiž má specifický vztah vůči všem skutečnostem, které jsou člověku vlastní. Přichází ze svobody Boží, vtahuje však do svých souvislostí lidské skutečnosti, a dává tak vzniknout křesťanským životním strukturám. Uvolňuje tím v člověku síly, které sice samy o sobě jsou „přirozené“, které by se však jinak nerozvinuly. Člověk si tak uvědomuje hodnoty, které jsou sice evidentní samy o sobě, avšak zjevnými se stávají teprve ve světle zjevení. Názor, že tyto hodnoty a postoje jsou jednoduše součástí vyvíjející se lidské přirozenosti, neodpovídá skutečnosti a dokonce vede – dovolte, abych to řekl přímo – k určité neserióznosti, v níž bedlivější pozorovatel objeví jeden z příznačných projevů novověku.“[6]

Myslím, že z této úvahy vyplývají pro porozumění přirozenosti manželství dva důležité poznatky: Za prvé musíme uznat, že ani antický, ani moderní model manželství nejdou zcela proti lidské přirozenosti. V jisté - pokaždé jiné podobě - odrážejí, co je člověku přirozené. Je to ale teprve nadpřirozený horizont Zjevení, který vede k osvobození přirozenosti a jenž nám ji umožňuje plně pochopit. A za druhé možná nejvíce přehlíženým bodem celé diskuze o manželství je singularita a jedinečnost Zjevení, které formovalo naše představy o uspořádání mezilidských vztahů. Pokud tuto skutečnost z našich úvah vynecháme, budeme stále v pokušení uvažovat o manželství jako o formálně univerzální struktuře a nebudeme schopni nahlédnout konkrétní hodnotové kořeny, z nichž vyrůstá.

Zdá se tedy, že v současné diskuzi o manželství nejde v prvé řadě o otázku přirozenosti, která je v této oblasti lidského života velmi obtížně uchopitelná, ani o osvobození, která má přinášet překonání genderových stereotypů. Protože je pro nás návrat do světa antické tradiční rodiny již v podstatě nemožný, zůstávají pouze dvě možnosti, o nichž má smysl hovořit: na jedné straně osvobození člověka skrze náboženskou víru a jí formované podoby života a na druhé straně osvobození nabízené technologickým pokrokem. Jinými slovy, buď přijetí nadpřirozeného horizontu Boží milosti, nebo založení existence na absolutizaci lidské potence manipulovat se svým životním prostorem. 

Mlčíme o smyslu

Šiboletem, který ukazuje na pozici, již člověk v aktuální debatě zastává, je vztah k teorii sociální konstrukce reality. Nechtěl bych se zde pouštět do diskuze o jejím významu a platnosti. Spíše bych rád upozornil na jeden aspekt, který minimálně v základním textu této teorie, knize Sociální konstrukce reality, zaznívá překvapivě silně.[7] Sociální konstrukce reality si bere za svůj základ „realitu každodenního života“. Složitější hodnotové a duchovní systémy, tedy ta sféra skutečnosti, kterou jsme výše označili jako nadpřirozený horizont života a již autoři knihy označují jako symbolické světy, vznikají druhotně, z potřeby životní praxi vysvětlovat a udělit jí hlubší význam. Symbolické světy sice zpětně životní realitu ovlivňují, ale je to stále „praktický život“, jenž tvoří pevnou a jistou základnu a jemuž se v konečném důsledku musí hodnoty a symboly přizpůsobovat. Nadpřirozený horizont skutečnosti zde tedy není tím, co by realitu v pravém slova smyslu zakládalo, ale pouze tím, co je na ní zvnějšku přilepeno.

Tato „tyranie každodennosti a praxe“ se výrazně promítá i do naší diskuze o manželství. Debata se nevede o vnitřním smyslu, který by manželství zakládal a ustanovoval; ten má být nejspíše patrný z každodenního života. Většina argumentů ve prospěch proměny manželství směřuje k co nejefektivnějšímu uspořádání praktických náležitostí. Možná, že se v tom ukazuje vnitřní podstata sekulárního státu, jež se z principu nemůže ptát po původu svých základních hodnot, ale musí zajišťovat rovnou a spravedlivou distribuci jednotlivých práv. Připomíná tím situaci, v níž bychom za hlavní a základní smysl slavení Vánoc považovali efektivní a co možná nejrovnější distribuci vánoční dárků. 

Má ale každodenní život a životní praxe v sobě dostatečnou sílu pro udržení reality našeho světa? Není tato představa světa pouhou iluzí, jež se domnívá, že se může obejít bez svých metafyzických základů, a přitom je tak bolestně vyžaduje? Neimploduje nakonec tento model manželství pod tlakem okolní prázdnoty jako ponorka na cestě k vraku Titaniku?

Mlčíme o formě

Reflexe manželství se nejčastěji stáčí k otázce vztahů. Nejspíše i díky vlivu personalistické filozofie se vztahy staly ústředním tématem křesťanského přemýšlení o manželství. Je to jistě pozitivní fenomén, jemuž můžeme jen kladně přitakat. Zároveň bychom ale neměli zapomínat, že vztahy nikdy neexistují sami o sobě, v čisté podobě bez ohledu na kontext, do nějž jsou zasazeny. 

V tento moment se začíná jako zvláště naléhavá ukazovat otázka formy dávající tvar manželskému životu. Domnívám se, že právě forma manželství je tím, co v současné diskuzi až příliš často přecházíme mlčením. V posledku nejde ani tak o to, kolik lidí a jakého pohlaví mají do manželského svazku vstupovat. Jádrem sporu je něco mnohem obtížnější zachytitelného a pojmenovatelného – celková forma manželství. 

Co mám na mysli, pokud hovořím o formě manželství? Považoval bych za ni základní tvar, který uspořádává a sjednocuje všechny roviny skutečnosti, jichž se manželský život dotýká. Patří do něj jistě i výše zmiňované otázky praktického života nebo vztahovost člověka. Realita manželství je ale mnohem širší a komplexnější. Jistě zahrnuje náš koncept času a prostoru, materiálního světa a biologického uspořádání života, kulturních zvyklostí a vzorců včetně jazyka, jímž o manželství hovoříme, i obtížněji zachytitelný symbolický a hodnotový rámec završený svátostným rozměrem manželství.

Teolog, jenž se v moderní době nejintenzivněji zabýval problematikou formy v křesťanství, byl švýcarský autor Hans Urs von Balthasar. Ocitujme dva krátké úryvky z jeho díla, které snad napomohou osvětlit výše nastíněnou úvahu:

„Nerozlučitelnost formy musí vždy být naším prvním principem a druhým skutečnost, že tato forma je určována mnoha předcházejícími podmínkami. Pokud se forma kvůli lepšímu vysvětlení rozloží na dílčí části, je to naneštěstí znakem toho, že jsme si skutečnou formu nebyli schopni vůbec uvědomit. Čím je člověk ve své celistvosti, nemůžeme vysvětlit skrze proces, jímž se stal tím, čím je. Je v podstatě jedno, zda za výchozí bod našeho vysvětlování vezmeme evoluční pre-historii ve sféře rostlin a zvířecí existence nebo dědictví historie našich předků nebo formující síly kosmu nebo konečně náš vlastní životní příběh – naše podvědomí a celé spektrum otřesů, traumat a instinktivních motivů. Všechny tyto dimenze poskytují materiál, který je posléze začleněný do formy člověka. […] Opravdu by nemělo cenu být člověkem, pokud bychom byli pouze amalgámem takovéhoto materiálu, pokud by to jediné nezbytné, nenahraditelná perla nebyla skutečností, pro kterou bychom prodali všechno ostatní“. [8]

„Co může být silnější než manželství, co utváří partikulární životní formu hlouběji než právě manželství? Manželství je pravdivé vůči sobě pouze tehdy, jestliže je jistým druhém závorky, která zároveň překračuje i zahrnuje touhu vymanit se z našich vazeb a potvrdit sebe sama. Manželství je tou nerozlučitelnou skutečnosti, která stojí pevně tváří v tvář všem tendencím k dezintegraci a jež nutí ochabující osobu k růstu nad sebe sama do skutečné lásky tím, že utváří její život podle nařízené formy. Manželé, ve chvíli, kdy skládají manželský slib, nespoléhají na sebe – proměnlivé písně vlastní svobody – ale spíše na formu, která si je vybrala, protože oni si vybrali ji, formu, jíž se jako osoby zavázaly. Manželé se, jako osoby, nezavazují pouze milovanému „ty“ toho druhého a biologickým zákonům plodnosti a rodiny; zavazují se především formě, s kterou se mohou, i v nejhlubších vrstvách své osobnosti, zcela identifikovat, protože tato forma zasahuje do všech vrstev života – od jeho biologických kořenů až po výšku milosti a života v Duchu svatém.“[9]

Právě v tomto tajemství formy objevuje člověk tajemství své svobody a plnosti života. Konkrétní a partikulární forma odhaluje něco z univerzálního tajemství lidského života a cesty člověka ke spáse. Tento moment bude nejspíše v celé diskuzi jedním z nejproblematičtějších. Instinktivně bychom toužili po tom, aby přístup k těm nejzákladnějším, univerzálním skutečnostem života byl jednoduše přístupný všem buď na základě rozumové úvahy, nebo sdílené životní zkušenosti. Myslím ale, že duchovní dějiny lidstva ukazují, že to jednoduše není možné. Do univerzálního rozměru lidské existence nemůžeme vstoupit jinak než skrze osvojení konkrétní životní formy. A co je pro nás možná ještě obtížněji přijatelné – každá konkrétní forma nás nakonec přivádí k odlišnému pochopení nebo minimálně nasvícení toho, co považujeme za univerzální.

Jinými slovy – podstatu křesťanství nepoznáváme jinak než skrze konkrétní křesťanské životní formy. Křesťanství není jen jedním z projevů absolutního ducha, jenž se postupně odhaluje v dějinách, ale místem jedinečného setkání partikulárního a univerzálního. Setkání, jež je jinak neopakovatelné.

Můžeme být v pokušení stavět základní hodnoty našeho života na zdánlivě univerzálních principech, ať už je označujeme jako přirozený zákon nebo univerzální lidská práva. Přirozenost člověka a lidská práva jistě existují a jsou důležitá. Nevznikají ale z čistě abstraktní a formální spekulace. Přestože je v podobě semen slova nacházíme v celém stvoření, jsou primárně odrazem partikulárních křesťanských forem - týdne začínajícího nedělí, prostoru našich kostelů, tradice našich institucí, univerzit, nemocnic, charity. A přesto, jak bolestivá tato skutečnost může být, i manželství muže a ženy. 

Svoboda dává člověku možnost konstruovat své životní formy v podstatě neomezeným množstvím způsobů. Budou tyto formy i nadále křesťanské?

Autor na pražské Katolické teologické fakultě UK vystudoval církevní dějiny. V současné době vyučuje na Katedře kulturních a náboženských studií PdF Univerzity Hradec Králové.

[1] V češtině nabízí nejsouvislejší přehled kniha Jaroslava Skupnika Antropologie příbuzenství (SLON, 2010).
[2] John Monaghan, Peter Just, Social and Cultural Anthropology (Oxford University Press, 2000), s. 77.
[3] Hannah Arendt, Human Condition (The University of Chicago Press, 1998), s. 22-78. V češtině vyšlo pod názvem Vita activa.
[4] Kyle Harper, From Shame to Sin (Harvard University Press, 2013).
[5] Harper, From Shame to Sin, s. 15.
[6] Romano Guardini, Konec novověku (Vyšehrad, 1992), s. 80.
[7] Peter L. Berger, Thomas Luckmann, Sociální konstrukce reality (CDK, 1999).
[8] Přeloženo z anglického překladu německého originálu knihy Schau der Gestalt, prvního dílu první části (Herrlichkeit) Balthasarovy trilogie. Hans Urs von Balthasar, The Glory of the Lord, Seeing the Form (TandT Clark, 1989), s. 26.
[9] Balthasar, The Glory of the Lord, Seeing the From, s. 27.