Seznamka
ICLic. Mgr. Miloš Szabo, Th.D.
Autor: Wikipedia / Creative commons
„Hle, jak se milují, jeden za druhého je připravený zemřít!“ To je notoricky známý Tertuliánův výrok z jeho rozsáhlé apologie křesťanství. Nutno podotknout, že tato věta zaznívá v době, kdy je struktura církve teprve v počátcích (konec 2. století) a pojem ekklésia byl ještě vnímán v jeho původní podobě nikoli jako pevná organizační jednotka s právními předpisy a nařízeními, ale jako shromáždění svobodných osob, kteří se řídí stejnými principy a podle vzoru Atéňanů pravidelně se scházejících na obětních shromážděních.
V češtině významově značně zúžený překlad spojení „učedníci Kristovi“ ve Skutcích apoštolských na pouhé „křesťané“ nevystihuje právě paralelní propojení s významem ekklésia, k němuž byli tito učedníci Kristovi spojováni. Princip, jenž toto nové - do té doby a zejména v té době nevídané - společenství charakterizoval, popsal zmíněný Tertulián. Z jiných pramenů rovněž víme, že v kontextu tehdejších různých protikřesťanských legislativních norem nepochopitelně rychle se zvětšující počet členů této ekklésia nesl s sebou také vznik mnoha bludů a schismat. Ve stejné době a za stejných podmínek se však i na čelných místech místních ekklesiálních společenství objevují lidé, zdaleka nesplňující současný ideál čistých a v žádném ohledu nekontroverzních mužů.
Nebezpečí, že se z ekklésia stane pouhá organizace s pevnými normami, které toto společenství mohou nejen udržovat, ale i rozbíjet, si její Zakladatel velmi dobře uvědomoval. Proč jinak by dopředu a jednoznačně varoval budoucí nositele moci v církvi, že mezi nimi to nesmí být tak jako ve světě a že ten, který bude mít v rukou moc ze svého úřadu, nesmí rozhodovat jako světský vladař.
Moc v církevních (rozuměj ekklesiálních) komunitách a organizacích má několik rozměrů. Ta jurisdikční je nejvážnější právě proto, že svazuje a rozvazuje nejen ve světském, ale i v duchovním prostoru, proto její použití musí být velmi obezřetné, přičemž v pochybnosti má u nositele této moci nedispenzovatelně zvítězit Kristův model: raději sám zemřít i za nepřítele (natož za souvěrce s jinými názory), než způsobit jeho smrt (v jakékoli podobě). Něco, co opravdu nikde jinde a v žádné jiné náboženské komunitě nenajdeme. Něco, co charakterizovalo křesťany tak jednoznačně, že několik století nebylo potřeba křížů, kostelů, dokonce ani církvi (rozuměj Kristově ekklésia) nakloněné legislativy, aby se naplňovalo hlavní poslání Ježíšových učedníků: šířit jeho nauku svými životy až na kraj světa…
Budova KTF v Thákurově ulici
Autor: Wikipedia.org / Creative commnons
Nejen česká církev (nebo přesněji řečeno katolická církev v Česku), ale obecně minimálně evropská církev (opět rozuměj katolická církev v Evropě) stojí poslední desetiletí na důležité křižovatce, zda se bude dál ubírat cestou upevňování organizační struktury a vědomě ze svých řad (ať už dočasně, nebo natrvalo) odstraňovat všechny, kdo nenaplňují jasnou představu (podtrhuji slovo představu) nositelů moci v církvi o správné Ježíšově nauce, anebo se vydá riskantní cestou samotného Krista: aniž by musela uhnout od věroučného obsahu v osobách nositelů moci jakéhokoli druhu (biskupové, generální vikáři, ale i děkani teologických fakult nebo ředitelé církevních škol či charit) půjde vzorem lásky objímající nejen ty, kteří v církvi vyčnívají, kladou otázky, pochybují, ale ano i ty, kteří církev nenávidí. Láska k nepřátelům není pro věřící (a jejich představené zvlášť) fakultativní disciplína, je to přímo Boží přikázání, tedy nejvyšší církevní legislativa.
Pro některé věřící bude tato úvaha pohoršením, pro některé bláznovstvím. Kategorie, do nichž se tím zařadí, si čtenář najde v Bibli bezesporu sám.
Argumenty tzv. ochrany církve před bludy, resp. bludaři, a to nejlépe ještě v zárodku, než se vůbec bludařem někdo může stát, jimž někdo odůvodňuje udělování trestů (ať už ve významu právním anebo morálním, což není totéž, ale obojí adresáta postihuje a zraňuje), jsou většinou liché. Tendence čistit pšeničné pole od koukolu už v pozemském světě byly mezi Ježíšovými učedníky od začátku. A Ježíš to přísně a zásadně nedovoluje dokonce ani apoštolům (jimž udělí nejvyšší jurisdikční moc), tudíž ani jejich nástupcům, jakkoli to pozdější kanonické právo ve zcela výjimečných situacích umožní. Tím více mě překvapuje, kolik laiků poslední dobou přesně a neomylně ví, co je a co není katolické, kdo je a kdo není správný křesťan a jaké jsou, nebo naopak nejsou křesťanské či dokonce katolické hodnoty. A kdo církvi vlastně škodí.
Postihování různými formami trestů, kterými se v české katolické církvi poslední dobou nešetří, bohužel spíše než Kristovu osobu připomínají farizeje. Tedy ty, kteří se snaží ochránit čistou a pravou víru svých předků, založenou na Písmu: my máme Zákon - a podle Zákona musí zemřít.
Podle Zákona byl vydán na smrt Ježíš, podle tehdejších církevních předpisů byla odsouzena i Johanka z Arku a stovky dalších. A podle zákonů či jakýchkoli níže postavených církevních norem mohou být i dnes odsuzováni další. Napomenutím, exkomunikací, zbavením církevního úřadu, vyloučením z kapituly anebo i propuštěním z výuky na katolické teologické fakultě.
Každý, kdo působil anebo studoval na KTF UK v posledních 10 letech a nezavíral si oči před realitou, ví, jaká atmosféra tam už dlouho vládne a kdo stál od počátku v jejím pozadí. Jen slepec nemůže nevidět, kolik akademiků opustilo dobrovolně anebo nedobrovolně katedru, přičemž nejednou to byli bývalí nejbližší spolupracovníci stávajícího děkana, tedy ti, které si on sám vybral. Selhali oni všichni? Anebo on, když si je vybíral? Děkan musí být dobrým manažerem, jinak svou fakultu (a to klidně i s dobrým úmyslem, dokonce se svatým přesvědčením, že zachraňuje katolickou církev) vede k záhubě. Fakulta zanikne, církev jako ekklésia nikoli. Ale pouze jako ekklésia tam, kde se bude držet původních norem svého Učitele. Tam, kde se opět svět kolem nás bude udivovat nikoli nad tím, zda správně vykládáme nějakou věroučnou poučku, ale jaké jsou naše vztahy. Z Božího rozhodnutí se totiž noví lidé mají rodit z lásky. Jsem si jistý, že pouze z lásky budou opět nová kněžská povolání i noví studenti katolické teologie.
Pozn.: Záměrně nezmiňuji v textu žádné příjmení, protože problémem není pouze Novotný a Petráček. Stejně tak by se tam někde mohl najít Brož, Bravená, Vopřada, Mohelník, Opatrná, Oulíková, Čechura a bohužel nyní už desítky dalších. Je tady pouze jeden jediný spasitel? Ten, který čistí humno od plevelu? Modlím se nejen za pražskou KTF, ale i za Velkého kancléře, protože na něm je nejen respektovat zákonná pravidla, ale i vidět a rozlišit to, zda za všemi rozhodnutími stojí opravdu Kristův model zacházení s řídící mocí.
Autor je katolický kněz a právník, v letech 2015–2018 vyučující na KTF UK.
