Seznamka
Jan Kofroň
Autor: www.pribehynasichsousedu.cz
Jan Kofroň (1944) je tajně vysvěcený kněz (1988), který se 17 let po revoluci rozhodl nechat podmínečně „přesvětit" přesto, že to dlouho šlo proti jeho svědomí. Dnes působí jako kaplan v psychiatrické léčebně v Praze Bohnicích, a jak říká „moji bohničtí mi rozumějí.“ Vzpomíná také na své mládí, cestu k manželství i ke kněžství a přimlouvá se za zdobrovolnění celibátu. Rád vzpomíná i na práci sekretáře biskupa Malého nebo na vyprávění pohádek vlastním dětem.
Z jaké pocházíte rodiny? Byli v ní všichni věřící?
Ano, pocházím z věřící rodiny. Tatínek byl z velmi nuzných poměrů, kdy babička prodala chaloupku, aby její kluk mohl studovat. Přestěhovali se právě sem, do Bohnic. Dědeček tady chytil „kariéru“ polního hlídače. Tatínek se každé ráno přeplavoval přes Vltavu a mířil do školy na gymnázium v Truhlářské ulici. Dnes nese gymnázium název jeho profesora „Gutha Jarkovského“.
Moje maminka chodila do kostela, to ano, ale bylo to z jisté kázně, protože měla v paměti zranění, že její maminka byla donucena k přestupu na katolickou víru, aby se mohla vdát. Neslyšel jsem ale od ní na adresu církve rozhodně nic negativního, měla k víře úctu a modlila se se mnou. Zažil jsem u ní více „svědectví skutkem“ než slovem. Maminka byla prostě tichá a láskyplná.
Poněkud jinou barvu mělo svědectví víry mého tatínka, který toho mnoho prožil – za Němců, kdy spáchal sabotáž nejhrubšího zrna na ministerstvu spravedlnosti, pak za revoluce a zejména za komunistů. Prožíval jsem jako kluk jeho víru a modlitbu, když se můj bratr musel podrobit velmi obtížné, šestihodinové operaci mozku.
Prožil jste padesátá i šedesátá léta ve škole. Jak se i přes útlak z vnějšku stalo, že jste chtěl být knězem?
Do první třídy jsem vešel 1. září 1950. Na stěně viseli soudruh Stalin a Gottwald. Škola nestála za mnoho, jakkoli se mezi kantory našly osobnosti (bratr Jana Čepa Václav a jiní). Zažil jsem asi to nejhorší možné školství za ministra Nejedlého, které pobouralo, co se dalo. Tedy jsem absolvoval osmiletku a posléze jsem pokračoval na jedenáctileté střední škole, později přejmenované na dvanáctiletku.
Velký význam pro mne mělo, že do naší rodiny přistoupil sochař a restaurátor Karel Stádník, který si vzal mou sestru Vlastu. Velice mě nadchnul svou opravdovou vírou. Když mi bylo asi třináct, čtrnáct let, zavedl mě do Týnského chrámu ministrovat. Tam působil skvělý páter Jiří Reinsberg, který na mne velice zapůsobil – svou zdravou a svěží spiritualitou, humorem a vzdělaností. V Týně a u sv. Havla se pěstovala výborná liturgická hudba. Lidé jako Petr Eben, Jan Klusák či Jarmil Burghauser upravovali věci od Michny, Bacha aj. Byl jsem velice citově založený a záhy jsem se velmi a velice modlil za to, abych se stal knězem. Bylo to ovšem spíše chlapecké nadšení nežli podložený zájem. Pamatuji, že jsem se modlil až tři růžence denně.
Čemu jste se věnoval ve studiu, než jste se stal knězem?
Ještě na jedenáctiletce jsem měl velký zájem o paleontologii a věnoval jsem se jí. Docházel jsem do mikropaleontologické laboratoře Akademie věd.
O prázdninách jsem jezdil s paleontology na brigády do terénu. Velmi mě to nadchlo. Když jsem si však přinesl domů přihlášku na vysokou školu, tatínek mi jednoduše lakonicky řekl: “Ty máš jedinou šanci, a to je ta škola, kde berou všechny. Protože zemědělství je v krizi, přihlásíš se na vysokou zemědělskou. S tvým kádrovým pozadím se nedostaneš nikam.“ Tatínek totiž byl původně vyšší státní úředník na ministerstvu spravedlnosti pod ministrem Drtinou. Jako takový byl vyhozen z místa. Hned druhý den po komunistickém puči v únoru 1948 rádio hlásilo, že Dr. Kofroň už nemusí do práce chodit. To tedy tvořilo můj personální či kádrový background. Tak se stalo, že jsem byl na Vysokou školu zemědělskou přijat. Nebyla to marná léta. Řada disciplín mne zaujala.
A co to kněžství?
Paralelně s paleontologií se v mém myšlení stále táhla touha po kněžství. I do doby studia na vysoké to přetrvalo. Nicméně zralé to ještě rozhodně nebylo. Takže přihlášku do semináře jsem stále nepodával, jen jsem o tom mluvil. Tatínek byl toho náhledu, že se „na kněze nehodím“, ale k ničemu mě nenutil. Dnes vidím, že jednal moudře. V roce 1970 jsem se seznámil se salesiány, zejména s páterem Václavem Komárkem, se kterým jsem nadšeně spolupracoval. Byl zavalen prací s mládeží. Takže já jsem ze zaměstnání chodíval rovnou do jeho bytu. To byl byteček, který měl 16 metrů čtverečních. Vyřizoval jsem mu korespondenci, připravoval odpovědi, připravoval liturgii. Mnoho jsme spolu hovořili o duchovních věcech. Václav se začal zabývat především dělnickou mládeží, a protože měl s němčinou a s jazyky trochu potíž, tak jsem stál jako korespondent a tlumočník vedle něho. Jezdili jsme do tehdejšího NDR, kde jsme navázali díky knězi Bohumilu Kolářovi kontakt s CAJ, (Christliche Arbeiterjugend). Po světě to bylo svého času rozšířené hnutí – založené Josefem Cardijnem. O prázdninách jsme se se skupinkou mladých účastnili na jejich polo tajných táborech. Vše ale nicméně bylo přerušeno tím, že jsem se jednoduše zamiloval. To by stálo za jiné vyprávění. Řečeno zkráceně – celibát nebyl „pro mne“.
Jak došlo k setkání s vaší manželkou, kdy jste založil rodinu? Jak to ovlivnilo váš život?
Budoucí manželka chodila do Týnského chrámu, potažmo ke sv. Havlu k P. Jiřímu Reinsbergovi stejně jako já. Jednoho dne jsem ji oslovil, to šlo jakoby samo od sebe. Zamiloval jsem se a prostě jsem si ji v roce 1972 vzal. Tím jsem zklamal Václava Komárka, protože očekával, že to už se mnou půjde hladce. Docházel jsem tehdy už na podzemní kurs teologie u salesiánů. Přednášel tam například Josef Šplíchal, Josef Kopecký a jiní.
Jan Kofroň při oddávání snoubenců
Autor: archiv. J. Kofroně
Prostě jsem vše zabalil a oženil se. Samozřejmě, že ten někdejší tah směrem ke kněžství ještě někde v hloubi byl u mě ukryt. Po šesti sedmi letech mého manželství mě zavolal Václav Komárek a povídá mi: „Poslyš, otevírá se možnost pro ženaté k cestě ke kněžství. Vzal bys to?“ Já jsem řekl, že to proberu s manželkou, probral jsem to tedy a kývl na to. Stali jsme se s manželkou členy malého společenství, kde bylo několik podobných párů. Na začátku to bylo spíše společenství, které teprve hledalo cesty. Vytvářelo se společenství modlitby, teologického studia a lidské vzájemnosti a sdílení. Začali jsme studovat teologii. Prvním přednášejícím byl Josef Zvěřina a potom přibývali další – Oto Mádr, Miloslav Máša, Antonín Liška, Miloslav Vlk... Rozebírat vše, co zabralo více než 15 let, už by přesahovalo rámec našeho rozhovoru.
Jak se vám působilo za sametové revoluce? Co všechno jste zažil?
Pracoval jsem v té době na generálním ředitelství šlechtitelských a semenářských podniků OSEVA. To byl obrovský socialistický podnik (20 tisíc zaměstnanců, sto tisíc hektarů půdy). Tehdy, když to takříkajíc bouchlo, onoho pátku 17. listopadu 1989 jsem se vracel z kurzu odborné angličtiny, ničeho jsem se tedy v ulicích nezúčastnil. Až večer jsme poslouchali rádio, Hlas Ameriky, a slyšeli jsme, co se děje. Nebyl jsem žádný „revolucionář“, nicméně to generální ředitelství byla sbírka lidí, kteří nějakým způsobem byli odštěpení od ministerstva zemědělství, kde to bylo hodně „do ruda“. Docela spontánně se stalo, že kancelář, kde jsem pracoval s tajně vysvěceným knězem Františkem Pichem, se stala centrem jakési „podnikové revoluce“. Dávali jsme dohromady materiály na místní nástěnku, organizovali setkání… František byl skvělý, vzdělaný a pokorný člověk (bývalý učitel) a pro mě zdroj inspirace a dalšího vzdělávání. Po čase se ale František se mnou rozloučil, dal výpověď a šel oficiálně pracovat jako kněz do Týna nad Vltavou. Byl to ovšem celibátník. I já jsem ovšem nahlédl, že v tomto podniku dále být nemohu, a přijal jsem místo do zahraničního oddělení rektorátu Univerzity Karlovy.
Jaké máte vzpomínky na práci pro biskupa Václava Malého? Čemu jste se hlavně věnoval jako jeho sekretář?
To bylo skvělých patnáct let mého života. Snažil jsem se mu co možná nejlépe vytvářet jakési alter ego. Veškerá pošta s výjimkou té „do vlastních rukou“ šla přes můj stůl a tam jsem tedy připravoval odpovědi. Přicházely různé strany, které jsem napřed vyslechl sám, a posoudil, co je třeba dělat, čeho si věc žádá, a podle toho jsem to „posouval“ dále. Mám na to spoustu zajímavých vzpomínek.
Jste za dobrovolnost celibátu pro kněží katolické církve? Bylo to tak provozováno do 11. století...
Dokonce se to v některých zemích posunovalo až do definitivního rozhodnutí Tridentského koncilu. Pak se to ale tvrdě formulovalo. Dnes se o celibátu ve světové církvi mnoho diskutuje. Přimlouval bych se za jeho zdobrovolnění. Církev si přitom asi trochu vydechne. Pokud je mi známo, celé biskupské konference, např. ve Švýcarsku, Kanadě a podobně se významným hlasem hlásí ke zdobrovolnění. Obecně si nesmírně vážím celibátu, je-li to Boží dar na pravém místě. To bych chtěl třikrát podtrhnout. Věděl jsem třeba o knězi, později zavražděném páteru Ladislavu Kubíčkovi, původně doktoru-gynekologovi, který měl na dveřích napsáno: „úřední hodiny od 00:00 do 24:00“. To já, jako ženatý, s rodinou a malými dětmi, jsem nemohl mít. Na straně druhé mám zkušenost, co obnáší manželství. Co zabere času výchova dětí. Máme čtyři děti a jedenáct vnoučat. Stává se tedy, že mi jako knězi někdo řekne: „Honzo, ty mi budeš rozumět.“ Proto, málo platné, mezi určitým teoretickým příkladem a praktickým prožitkem je nepřekonatelná propast. Jakkoli velmi empatičtí kněží zde jsou a zaplať Pán Bůh za ně.
Dostal jste výjimku od papeže Benedikta XVI. a mohl zůstat ženatý a být přitom zároveň knězem katolické církve. Co to pro vás znamená?
To zní trošku nadneseně. Šlo o uznání mého podzemního svěcení. Normy, které brzy po revoluci z Říma do Československa přišly, požadovaly k uznání svěcení podmíněnou reordinaci. To byla totiž věc, která šla proti mému svědomí. Celá léta jsem se angažoval v tom, že je to cosi vysoce nepatřičného, aby se ordinace opakovala. Hodně se o tom debatovalo – u nás i v zahraničí. Jeden prelát české národnosti, který žil v Německu, když u nás bylo pronásledování, mluvil o „biologische Methode“ – nechat „podzemáky“ prostě vymřít.,. Jaképak biologické řešení! Není to trošku tvrdé? Byly tu ovšem i hlasy, které se za nás, tajně vysvěcené a ženaté, postavily. Nebylo to jednoduché. Když nastoupil papež Benedikt XVI., dal jsem při jednom setkání s našim zakládajícím biskupem Janem Blahou podnět, aby biskupové „mlčící církve“ napsali papeži, že se stavíme znovu do služby. Navrhl jsem to proto, že nový papež, tehdy už nebyl, jak se psalo na rakouském Kathpressu „hlídací pes“ církve, ale pastýřem (papež Benedikt XVI. byl ještě jako kardinál Josef Ratzinger prefektem Kongregace pro nauku víry (dříve Svatého Oficia), historicky navazující na inkvizici - pozn.red.).
Jan Kofroň s kardinálem Dukou v kostele sv. Václava v Bohnicích
Autor: archiv. J. Kofroně
Jak to dopadlo?
Ten prvotní dokument, který měl řešit otázku tzv. normy, byl dost zvláštní v tom, že nebyl na římském hlavičkovém papíru a nemělo to podpis, sigillum, razítko a tak. Vypadalo to až podezřele, když nám diecézní biskupové z něho předčítali, jaké jsou podmínky proto, abychom vstoupili do služeb nově nastoupivší veřejné církve. Z Říma tehdy přišla odpověď, která v podstatě opakovala znění těch prvních norem, až na to, že tam tentokrát sigillum a podpis byly. Čas ale běžel a já jsem začal vnímat vznikající polaritu mezi římskou kurií a mezi námi, kteří jsme tady za komunismu nesli tíhu dne a případné riziko, že bychom mohli jít minimálně na dva roky do kriminálu. Mně se to nelíbilo, protože jsem si říkal, že církev je jedna a my nemůžeme dále žít rozděleni na dva póly. Zdálo se, že ani po deseti létech od revoluce není šance na to, aby naše „podzemní svěcení“ bylo uznáno. Tak jsem se v roce 2006 ohlásil u tehdejšího arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka a překvapil jsem ho tím, že jsem nakonec řekl „ano, já se opakovanému svěcení podrobím“.
Jak se vám pracovalo a pracuje jako kaplanovi v Psychiatrické nemocnici Bohnice? Dnes už jste hlavně rektorem kostela sv. Václava tamtéž...
Pracuje se mi tam dobře. Parafrázoval bych Mozarta a řekl: „moji bohničtí mi rozumějí“. Práce s pacienty mě těší. Je obohacující. Pacienti jsou nesmírně citliví a odhadnou, s jakými úmysly a vnitřním nastavením před nimi stojím. Jednou se mi stalo, že pacientka (já už byl úplně unavený) mi řekla: „pane Kofroni, Vám se chce jít domů, tak to běžte“ a měla prostě pravdu. Ale jinak je to pro mě nádhera, jsou to krásné duše. Např. můj Jindříšek, který už tam sice není, je mimo, ale volá mi denně. Tři útěšné věty mu zpravidla stačí….
Co si myslíte o současné psychiatrické péči?
Nejsem lékař, to opravdu nemohu posuzovat. Vnímám, že je něco kritizováno, ale jako kněz jsem se nesetkal s negativním postojem vůbec. Jednou jsem byl na pavilonu, kde se léčí závislosti, a zdravotní sestra mi na odchodu řekla: „tak co jste mu poradil“? Mohla v tom být asi ironie, mohla si myslet, „vy mu tady během deseti minut něco povídáte, my ho propustíme a on se nám za tři měsíce vrátí nalitej jak slíva.“ Řekl jsem, že jsem mu neporadil nic, ale přinesl jsem mu odpuštění. To tu sestru tak uzemnilo a zarazilo, že si se mnou sedla na lavičku a se zájmem si mnou delší dobu povídala.
Do jaké míry se podle Vás dnes pomáhá destigmatizaci duševně nemocných?
Rozhodně nepoužívám slovo blázen, to v žádném případě. Možná jsem dokonce už víckrát než jednou z kazatelny, resp. od ambonu řekl: „blázni jsou z druhé strany plotu a tady se to léčí.“ To ti venku jsou namnoze blázni, ale nevědí, že potřebují léčbu. To vám, kteří jste přišli na bohoslužbu, je jasné, že se potřebujete léčit. Je docela symbolické, že v léčebně o 65 ha se všechny cesty sbíhají u tamního kostela. Připomíná mi to závěr sovětského filmu z éry Gorbačova, kdy se tam jakási stařena ptá: Vede tato cesta do chrámu? Pokud nevede, pak to není cesta.
Jak může kněz nejlépe pomáhat nemocným? Mezi nimi je i hodně věřících…
Na první dobrou mě napadá německý výraz „das Zusamensein“, být s nemocným. Měl jsem respekt a obavu z toho, že kromě různých kurzů k tomu nemám žádné odborné vzdělání, které by se k tomu hodilo. Ale už jsem stařec, takže mě to míjí. Pacient si vás čte jako noviny. To, jestli svým pohledem, svým přitakáním, doprovázením jste pravdivý, tak to tedy ohromně oceňují. S tím já vyjdu dobře.
Máte čtyři děti, dělají vám radost? Vaší dcerou je i známá vatikánská novinářka Johana Bronková…
Jsem prostě rád, že jsou takoví, jací jsou. Všude je vždycky nějaká starost v rodině apod., ale neprožívám nic dramatického, to tedy ne. Snažím se je nějak doprovázet. Když třeba byly děti malé, vyprávěli jsme si pohádky, které jsem vymýšlel zpravidla, když jsem jel z práce domů v autobusu. Jen jednou se mi stalo, že jsem v něm nevymyslel nic, tak jsem to promýšlel za pochodu, a kupodivu z toho vznikla dlouhá kvazi čínská pohádka. To jsou vzpomínky, o kterých by se dalo hovořit více, třeba jak jsem doprovázel své děti do Kuhnova dětského sboru. Pozoroval jsem taky, jak rostl jejich zájem v těch směrech, které vytvářely podklad k jejich pozdější profesi. Bylo to tak, jak to bylo, určitě jsem se dopouštěl chyb, ale to snad k tomu patří.
Jaký máte názor na současnou synodalitu církve? Líbí se Vám práce současného papeže?
Myšlenka synodality je jistě dobrá. Jako vždycky u každého díla jde o nějakou poctivost, o to, mít po ruce odpověď na otázku “o co ti vlastně jde?“ Zejména ten rozměr sociální, to, jak papež říká, že pastýři měli být svými ovcemi cítit, atd. To všechno nesmírně pozitivně zasahuje církev. Ještě uvidíme, jak bude synod pokračovat, rozhodně je to nějaké sudidlo. V církvi se pak uvidí, kam chceme vlastně jít. Poroučejme ji vedení Ducha svatého, jak tomu ostatně v dějinách bylo vždycky.
Související odkazy:
Katolický kněz, za komunismu tajně vysvěcený v podzemní církvi
