Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Josh Applegate
Četba samotného dokumentu Fiducia supplicans (český překlad zde), stejně jako komentáře k němu vedou především k jednomu závěru: není požehnání jako požehnání.
V různých situacích se udělují různá požehnání. Existuje vzestupné a sestupné požehnání; existuje požehnání liturgické i neliturgické, tj. pastorační; existuje požehnání určené jednotlivcům a existuje požehnání určené široké veřejnosti. Umění rozlišovat je zde nutné proto, abychom dobře pochopili, jaký je záměr dokumentu, a tak porozuměli tomu, zda, kdy a které požehnání lze někomu udělit.
Bez ohledu na podmínky
Je zřejmé, že při některých požehnáních se ptáme na morální stav (dispozice) osob, kterým jsou určena. Obracejí se totiž k jednotlivcům, jsou nedílnou součástí svátostí nebo svátostin, udílejí se při liturgických obřadech a přinášejí požehnání označované jako vzestupné. Tak je tomu při svátosti manželství, benedikci opata či abatyše, řeholním zasvěcení, požehnání při obláčce nebo při ustanovení služeb. Obsahově jsou spojena s okolnostmi, za nichž jsou udělována.
Jiná požehnání jsou určena pro celek, zahrnují všechny přítomné a nejsou ničím podmíněna, jako je tomu například při požehnání na konci mše svaté, při pohřbu nebo požehnání Nejsvětější svátostí na konci adorace. Nikdo se při tom nikoho neptá ani na víru, ani na mravy, a přesto pak dochází k jakémusi posvěcení (v sestupnému směru) – bez ohledu na to, v jakém stavu se nacházejí lidé, kteří jsou příjemci tohoto požehnání.
„Kéž požehnání sestoupí na všechny...,“ říká kněz na konci nejednoho obřadu, a týká se to všech bez výjimky a bez ohledu na jejich svátostný stav. Při pastoraci lidí žijící v nesvátostných vztazích se takové požehnání uděluje s vědomím situace jeho příjemců. Vždyť se zde nescházejí jen „bílá manželství“ (manželské páry žijící spolu bez sexu), ale také ti, kteří se nezřekli společného soužití, a proto – podle učení církve – objektivně žijí ve stavu hříchu.
„Požehnej mi, Otče, neboť jsem zhřešil“
Řekl bych, že nejkontroverznější mohou být ta pastorační požehnání (sestupný směr), která podle dokumentu nejsou v žádném případě analogická těm oficiálním (vzestupným) a nevytvářejí nový status (jako je tomu u svátostí a svátostin), a tudíž by je neměla v žádném případě napodobovat v gestech, oděvu ani obřadech.
Ta se udělují bez ohledu na stav či rozpoložení člověka, jako například při koledě nebo když někdo (obvykle anonymně) přistoupí ke knězi a požádá o požehnání (například před cestou). O takové požehnání může požádat kdokoli a zdá se, že je nelze odmítnout. Dokument v tomto případě hovoří o prostém požehnání a úkonu zbožnosti, odlišném od toho liturgického.
My kněží jsme se vždy učili, že když někomu nelze dát rozhřešení, je možné a má se mu dát požehnání. Je také zajímavé, že zpověď dříve začínala slovy: „Požehnej mi, otče, neboť jsem zhřešil.“ Myslím si tedy, že jde o požehnání k obrácení jako pomoc a podpora. Důležitou otázkou však zůstává, zda je takto vnímán „komunikační“ obsah takového požehnání, jestli totiž nebude důvodem zhoršení situace, protože okolím i samotnými příjemci může být vnímáno jako (oficiální?) přijetí stavu těch, kteří o toto požehnání žádají, ze strany církve.
Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Mauro Shared Pictures
Když o požehnání žádá jen jedna osoba – muž nebo žena –, nikdo se pravděpodobně nebude ptát, jakou má tato osoba sexuální orientaci. Když před knězem stojí muž a žena a on je nezná nebo se nezeptá, předpokládá se, že jsou manželé. Když zde stojí dva lidé stejného pohlaví, okamžitě se předpokládá, že tvoří partnerský svazek. Myslím, že pro mnohé může být právě toto „poselství“ obsažené v požehnání nečitelné nebo může být vykládáno v rozporu s úmysly, které církev tomuto znamení podle vatikánského dokumentu přisuzuje.
Jak tomu rozumím, jde o požehnání osob, případně páru, a ne o požehnání jejich vztahu nebo životního stavu – na rozdíl od manželství, kde kněz jasně říká: „Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste vyjádřili před církví, a naplní vás svým požehnáním.“ V případě požehnání pastoračního významu se tato „slavnost katolické církve“ nevyvolává, protože se nejedná o úřední církevní nebo oficiální akt a nejde o požehnání stavu osob, které o něj žádají.
„K hříchu“, anebo „k obrácení“?
Je však takové rozlišení zřejmé? Zvykli jsme si říkat, že církev odsuzuje hřích, ale ne člověka. V případě požehnání by tato formulace měla znít: církev žehná člověku, ne jeho hříchu. V konkrétním případě to však tak zřejmé není. Dá se žehnat pouze člověku, a ne jeho životu?
Jeden kněz se mě ptal, zda by měl dát požehnání dvěma mladým lidem, když za ním přijdou s prosbou o požehnání jejich nesezdaného soužití. Není pochyb o tom, že situace trvalého občanského svazku mezi lidmi, kteří nemohou uzavřít svátostné manželství – i když jsou obě strany přesvědčeny, že jejich první svazky jsou neplatné – a vychovávají spolu potomky, je zcela odlišná od situace dvou mladých lidí „bez překážek“, kteří plánují společné bydlení. Kdy a zda vůbec by měl farář takové požehnání odmítnout, protože by bylo vnímáno jako požehnání „k hříchu“, a nikoli „k obrácení“? Možná právě v tom spočívá jádro problému: v obavě z projevu falešného milosrdenství, které ale nevyzývá k obrácení.
Jedno je ale jisté. Mám dojem, že éra univerzální normy, normativní etiky, na niž lze „napasovat“ každý jednotlivý případ, končí. Zdá se, že František je toho názoru, že je třeba mnohem více individualizovat posuzování jednotlivých činů a že v každé morální situaci by církev měla hledat možnost nějakého prostředku spásy. Tato myšlenka se objevuje již v Amoris laetitia.
Na tomto místě stojí za připomenutí, co napsal Jan Pavel II. – s ohledem na osoby žijící v nesvátostných svazcích – v exhortaci Familiaris consortio: „Církev, zřízená k tomu, aby vedla všechny lidi, a zejména pokřtěné, ke spáse, nemůže jen tak opustit ty, kdo si vyhledali nový svazek, i když už byli s jedním partnerem spojeni svátostnou manželskou smlouvou. Proto bude neúnavně a usilovně nabízet takovým lidem spásonosné prostředky.“ (FC 84).
Pokud z určitých důvodů nemůže být tento prostředek svátostí, může být odepřeno i spásné minimum, jež představuje požehnání? Ano, vždy lze říci, že všichni, kdo žijí v neregulérních situacích, se sami připravili o svátostnou milost. Ale může se církev skutečně omezit na takové tvrzení? V roce 1958 napsal Joseph Ratzinger, že vzhledem k tomu, že svátost je místem, „kde se církev uzavírá“, je tu ještě slovo. Dodejme: slovo obrácení a slovo požehnání.
Situacionismus nebo odpovědné rozlišování
Dokumentem Dikasteria pro nauku víry zaznívá výzva k odvaze a zároveň k pastorační obezřetnosti. V prohlášení se říká, že je v něm dostatek vodítek pro pastoraci, aby se v každém jednotlivém případě správně rozhodla. Jedno zobecněné řešení neplatí pro všechny situace, které se na první pohled zdají být analogické. Lze to nazvat situační etikou, ale také odpovědným rozlišováním.
Ryszard Przybylski v úvodu své knihy o pouštních otcích píše, že nikdy „nepodlehli pokušení“ normativní etiky, podle níž „člověk už má všechno vyřešené. Musí pouze použít správný paragraf.“ Jejich etická optika byla zcela jiná: „Vždy zohledňovali okolnosti jedinečné a konkrétní situace člověka. Jejich rozhodnutí se týkala vždy jen jednoho případu a nebyla univerzální. To, co bylo neměnné, byla láska. Soucit byl neměnný. Milosrdenství bylo neměnné. Pravidla chování však byla proměnlivá a závisela na konkrétní situaci.“ (R. Przybylski, Pustelnicy i demony. Kraków 1994, s. 14)
Možná je na čase vrátit se k etice, která je založena nejen na morálním kodexu, ale také na odpovědnosti všech: těch, jejichž jednání je posuzováno, i těch, kteří toto jednání posuzují. Domnívám se, že navzdory všemu zdání je to etika mnohem náročnější.
Andrzej Draguła (1966) je polský teolog a kněz, profesor Štětínské univerzity, předseda Rady institutu teologických věd této univerzity a člen řady dalších odborných společností. Je stálým spolupracovníkem teologického časopisu Więź a autorem mnoha oceňovaných knih.
Za polského originálu přeložil Martin Bedřich.
