Postaveny navzdory

Oltářní obraz M. Medka v kostele v Jedovnicích
Autor: Wikipedia.org / Jindřich Nosek / Creative Commons

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) ve spolupráci s nakladatelstvím CDK vydal koncem roku 2022 obsáhlou monografii historika a teologa Michala Sklenáře pod názvem Postaveny navzdory. Publikace se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 až 1989. To je alespoň její název. Kniha, která má téměř 500 stran, je však daleko obsáhlejší a přináší i poněkud kontroverzní polemiku o pokoncilním vývoji v liturgii i architektuře.

Nejedná se jen o „katalog“ 29 nalezených realizací, z nichž většina jsou kaple (17) a 8 postavených kostelů římskokatolické církve v dobách komunistického režimu. Jde o obsáhlou studii, zasazenou do širších souvislostí a „prošpikovanou“ řadou exkurzů.

   Je zřetelné, že publikace, na níž autor pracoval několik let, vznikla především jako badatelský projekt ÚSTR, nikoliv jako populárně naučná publikace. Také její váha je úctyhodná, není to knížka pro čtení před spaním. Přesto by podle mého mínění měla patřit do každé odborné knihovny nebo farnosti, kde mají sakrální novostavbu nebo o její stavbě teprve uvažují. Její autor za svůj badatelský počin loni v říjnu získal cenu Josefa Pekaře, kterou uděluje od roku 2002 Sdružení historiků České republiky spolu s Pekařovou společností Českého ráje. Cílem je podpora vědecké práce mladých badatelů (do 35 let) v oboru českých dějin od raného středověku do současnosti. Porota se při rozhodování řídí originalitou práce, šíří její pramenné základny, metodickou náročností, stylistickou úrovní a významem monografie pro poznání českých dějin a pro rozvoj oboru historiografie.

   Tuto originalitu a šíři je třeba ocenit. Autorovi se podařilo shromáždit ucelený soubor realizovaných staveb v těžkých dobách komunistického režimu a zasadit jej do širokého historického a liturgického kontextu. Kontext je někdy až tak široký, že název „Postaveny navzdory“ s podtitulem „Vznik nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v letech 1948–1989“ je trochu zavádějící. Obsahu knihy by slušel mnohem obecnější a širší název, protože vlastnímu popisu realizovaných staveb je věnována jen necelá polovina knihy.

   Prvních dvě stě stran zaujímají kapitoly uvádějící problematiku v širokém kontextu, počínaje představením metodických postupů a historie církve v jejím rozsáhlém společenském záběru. Najdeme zde rovněž zahraniční exkurzy, které srovnávají pronásledování církve v dalších zemích bývalého východního bloku. Důležitý je též popis Druhého vatikánského koncilu a jeho vlivu na vzniklé novostavby kostelů a kaplí. Široký kontext můžeme badateli odpustit, není přece třeba publikaci přečíst jedním dechem. K jednotlivým kapitolám se čtenář může kdykoliv vrátit, když má potřebu si připomenout konkrétní souvislosti dobových okolností realizace sakrální stavby, která ho ve Sklenářově katalogu zaujme. Nebyl bych proto v tomto bodu hodnocení tak kritický jako jiný recenzent, historik umění Jan Klípa.

   Z architektonického hlediska vyčnívají z realizovaných kostelů dvě nejzajímavější, které zdůraznili i autoři krátkého videa o knize. Jedná se o Kolkův chrám v lecorbusierovském stylu v Senetářově a o jedinou novostavbu kostela realizovanou v Čechách v severočeském Mostě od architekta Michaela Sborwitze. Za zmínku stojí také betonová skořepina kaple v Olomouci, která je dnes součástí Fakultní nemocnice v Olomouci a slouží již jen jako posluchárna. Opomenout bychom neměli ani Šlapetovu „pyramidu“ v Tiché. Méně pozitivní zjištění při prohlídce shromážděných realizací je hodnocení interiérů, které ukazují, že věřící a zadavatelé sakrálních staveb upřednostňují archetyp barokního mobiliáře. Většina realizovaných kostelů i kaplí bohužel zůstává u tohoto otřelého lidového schématu, v němž je interiér tak často pseudo-barokní, a to i přesto, že vnější vzhled staveb odpovídá moderní architektuře. To většinou platí i u staveb realizovaných po roce 1989, které již nejsou hodnocené v recenzované knize. Výjimkou je snad jen „kosmický“ interiér kostela v Senetářově nebo zdařilá adaptace mobiliáře a celého interiéru barokního kostela v Jedovnicích s díly výtvarníků Medka a Koblasy a architekta Kolka. Bohužel se i dnes stává, že zcela zdevastovaný interiér barokního kostela, třeba v pohraničí, je často nákladně opraven a vybaven barokním mobiliářem z různých skladů a muzeí, než aby se církev pokusila o modernizaci stavby pro současné liturgické potřeby s využitím prostších či abstraktních prvků mobiliáře a moderního umění. Jedovnice by měly být pro studenty bohosloví, faráře v činné službě a zodpovědné laiky povinným studijním příkladem.

Kostel sv. Josefa v Senetářově, oceňovaná stavba architekta Ludvíka Kolka
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

  Za Sklenářův badatelský objev, který není ani tak zajímavý z architektonického hlediska, ale z toho liturgického, považuji popis kaple teologického semináře v Litoměřicích, která od konce šedesátých let až do porevolučního přesunu semináře z Litoměřic do Prahy fungovala jako centrální prostor s oltářem a ambonem uprostřed mezi chóry lavic bohoslovců po obou stranách jednoduché kaple. Zcela podobně uspořádaný prostor jsem měl možnost přes 15 lety rok využívat při svých studiích sakrální architektury a liturgiky na teologické fakultě sv. Patrika v irském Maynooth. Sklenář ve své knize cituje tehdejšího bohoslovce a františkána M. F. Pometla, který tento jednoduchý prostor vyzdvihuje jako dobře řešený a na vhodném místě, kde se připravují ke své službě budoucí kněží, kteří tak budou moci tyto nové liturgické myšlenky vnášet do svých farností. Je smutné, že toto uspořádání vzalo paradoxně za své až v dobách svobody, kdy se prostor změnil na klasický podélný, známý z většiny kostelů, a ztratil tak experimentální charakter. Bylo by proto zajímavé zjistit, jak jsou uspořádány kaple teologických fakult dnes a jakou stopu jejich „tvář“ zanechá ve vzdělávání budoucích kněží a studentů teologie pro jejich duchovní život a službu společenství církve.

   Za největší slabinu knihy i odklon od badatelské práce lze považovat autorovu recepci hodnocení reforem Druhého vatikánského koncilu, které v monografii předkládá. Nelze se zbavit dojmu, že v této oblasti nepíše jako zcela nestranný historik, ale jako příznivec či sympatizant hnutí, které změny přijaté v sakrální architektuře a pochopení liturgického prostoru po Druhém vatikánském koncilu nepřijaly nebo se k ní staví velmi rezervovaně. V některých závěrech si také protiřečí, například když uvádí, že reformy Druhého vatikánského koncilu se na realizaci staveb v českém prostředí mohly uplatnit jen velmi omezeně, vzhledem k existenci železné opony, na rozdíl od zemí na západ od nás. Na druhou stranu píše, že zásadní změny byly ve velké části českého katolického prostředí přijaty a realizovány již v 60. letech 20. století rychle a nadšeně. Jako příklad těchto z jeho pohledu zřejmě rychlých změn uvádí argumentaci kněze proti úpravám kaple v Hoješíně, které iniciovala tamní představená řádových sester, jež byla naopak pro koncilní reformu zapálená. Jednalo se však o rekonstrukci liturgického prostoru, která, jako i mnoho jiných v uzavřeném Československu, znamenala jen malé úpravy mobiliáře. Ty se často omezily pouze na instalaci nového „pokoncilního“ oltáře čelem k lidu.

ilustrační foto: kostel sv. Václava v Mostě
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

   Nové chrámy byly u nás z důvodu perzekuce realizovány jen velmi omezeně, a to převážně s tradiční frontální dispozicí. Zcela nové centrální, komuniálně uspořádané kostely, kde principy pokoncilní liturgické obnovy byly uplatněny mnohem radikálněji a důsledněji, byly realizovány zejména na Západě. Autor se jako nestranný badatel dopouští hodnocení, kdy současné sakrální stavby hodnotí jako příliš antropocentrické a s chybějícím teocentrickým náhledem. Nepředkládá ale kritéria, která by vysvětlila, co si pod chybějícím teocentrickým principem při návrhu moderní sakrální stavby představuje. Je to tradiční barokní oltář a interiér s buclatým andělíčky? Doufejme, že ne a že snad za teocentrické považuje i některé abstraktní umění ve chrámech, které popisuje. Vždyť obrázek netradičního zastavení křížové cesty v Hoješíně se objevuje hned na začátku knihy jako vybraná ilustrace. Na jiném místě přitakává negativnímu hodnocení současné úpravy chrámu sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, které Sklenářem citovaný historik umění označuje jako „protestantizaci“ prostoru. Toto srovnání je ale zcela mimo pochopení, co znamená protestantizace. Naopak, jasné oddělení presbytáře a umístění biskupské katedry ve velké vzdálenosti od lidu se od obecného chápání civilního protestantského chrámu dost odlišuje. Navíc pojem protestantský prostor je tak široký, že ho nelze jednoduše paušalizovat. Nalezneme zde i luterské chrámy, které neovlivnila katolická koncilní reforma a kde se i dnes slouží u oltáře zády k lidu. Do knihy, která dle názvu popisuje realizace mezi lety 1945–1989, by se navíc hodnocení realizace z 21. století nemělo ani dostat.

   Jako málo vyvážený lze na závěr hodnotit též autorův protiklad konceptu liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu, která je prezentovaná jako příliš zbrklá a nepromyšlená v kontextu tradice a tzv. konceptu hermeneutiky kontinuity Benedikta XVI. Jako pozitivní příklad je bráno povolení slavit liturgii v tridentském ritu ze strany německého papeže. Tento koncept by se dle autora knihy měl jako rovnocenný postavit cestě modernizace po Druhém vatikánském koncilu. Nepřeceňuje ale Sklenář dosah a zájem o takové slavení, zjednodušeně prezentované jako „zády k lidu“, a jeho vliv na návrh současného chrámu? Není zájem o tuto formu slavení přece jen záležitostí jasné minority?  Sakrální architektura má jistě své tradice a archetypální vzory. Teocentrický může být i chrám s jasným zájmem o člověka a jeho současné chápání spirituality. Některé realizované chrámy mezi lety 1945–1989 popisované v recenzované knize jsou toho důkazem.

   V závěru autor ještě jednou shrnuje obsah jednotlivých kapitol a metodiku, kterou při své náročné práci použil. Popisuje zasazení studie o sakrálních stavbách do širšího kontextu příspěvků a doprovází je četnými exkurzy. Nechybí bohatý seznam použitých pramenů a literatury, jmenný i místní rejstřík a resumé v angličtině. Kniha Postaveny navzdory tak patří mezi nejucelenější studie problematiky sakrálních staveb v českém prostředí, a navazuje tak na podobné práce a encyklopedie v oboru.