Když jsem začátkem roku 2002 dostal nabídku pracovat v režijní skupince připravující Celostátní setkání mládeže ve Žďáru, dlouho jsme váhal s tím, zda to přijmu. Předsudků k těmto setkáním i lidem, kteří na ně jezdí jsem měl více než dost.

Hned ale první sraz této skupinky mě příjemně překvapil. Poznal jsem několik skvělých lidí, kteří ubírají mnoho hodin ze svého volného času, aby udělali zajímavý program. Takový, který mladé lidi nejen pobaví, ale i přivede k zamyšlení.

Tehdy na setkání u Ostravy ani na těch dalších jsem nenašel žádné „bludné ovce“ kývající na všechny návrhy těch schopnějších, ale doopravdy kreativní osobnosti. Možná se někdo zeptá, zda doopravdy všichni jsou tak „skvělí“? To určitě ne.

Každý dává do setkání tolik energie, kolik je v jeho silách a kolik chce tomu obětovat. Ale i to je ve světě kolem nás běžné, ne?

Padla i má představa: „dlouhé šaty, bledá líčka, tak se pozná katolička.“ Ano, i takové lidi jsem během svého putování po zemích českých potkal, ale o tom to přece je. Pokud jim to vyhovuje takový být, tak je to jejich identita a já jim mohu pouze závidět, že osobně žádnou takovou nemám.

Prostě katolíci jsou lidé jako všichni ostatní. Svět není černobílí, ale pestrý. A najdeš v něm mnoho překvapení.

Celostátní setkání mládeže ve Žďáru paradoxně není připravováno jen pro katolíky, ale je velmi otevřené. Budou tam totiž černí, žlutí, bílí, budhisté, evangelíci, možná i jehovisté, homosexuálové a heteresexuálové. Prostě mnoho zajímavých osobností a každého z nich určitě osloví něco jiného.

Chápu i všechny kritiky setkání, kteří nikam nepojedou a nikdy by nikam nejeli. I já jsem byl takový a možná ještě horší. Ale proč to někdy nezměnit? Dobrá kritika přece potřebuje skvělé argumenty.

Proto pokud se mě ptáte, zda to bude trapas, masovka či akce roku, tak krčím rameny a říkám: Je to na každém z nás, co si odvezeme. Máme možnost svobodného rozhodnutí. Nebo ne?