Další úžasně nudná a neskutečně pomalu se vlečící hodina dějepisu. Fakt, že historia magistra vitae, naprosto ignoruji. Mé schopnosti soustředit se jsou na nule. Avšak má pozornost je náhle upoutána patetickým výstupem profesorky, byť sídlím až v poslední lavici. Zvedám své unavené oči a vnímám učení o přítomnosti Krista ve svátosti.

Překvapivě rychle otevírám sešit, kde jako vždy nic není, chytám ještě sešit pečlivé sousedky a začíná mi svítat. My totiž probíráme Mistra Jana Husa. Aha, takže teď se místo všeobecně tradovaného faktu, že církev nikdy nekonala nic dobrého a všem kladným hrdinům třídního boje škodila, začneme vrtat v otázkách ryze teologických. Svoboda vkročila i do českého školství.

Dovídám se, že Kristus chvíli v té oplatce je a pak není. Otázku kam mizí, raději nevznáším. Tohle bude ještě zajímavé. Teď ruka profesorčina, jak ruka Boží v babylónském zajetí, píše kouzelné slovo transsubstanciace. Moji drazí spolužáci nasazují výraz naprostých prosťáčků, já také, leč z trochu jiné příčiny. Nedokážu pochopit důvod, proč se my, studenti státního gymnázia na malém městě, učíme pro náš život jistě tak podstatnou a zásadní věc, jako je přítomnost mystického těla Kristova v bílém oplatku z mouky a vody. Když v kostele se moji spolužáci objeví jen jednou za uherský rok, a to ještě čirou náhodou za vhodné konstelace hvězd.

Sama si potichu odpovídám a kreslím malého králíčka do sešitu. Profesorčin výklad pokračuje dál a já se opět vracím do svého klidu a naprostého nezájmu o okolí. Jak to s přítomnosti Krista vlastně je, mi vysvětlil už stařičký pan farář před prvním svatým přijímáním. Základ se mi snad podařilo pochopit. Mým vrstevníkům se tohoto poučení nedostalo, tak jim znalosti nalijeme do hlavy jinak. Co nezvládne církev u svých oveček, nahradí elegantně stát. Skupina adolescentů si do sešitu zapsala několik nesrozumitelných definic, v hlavě jim proběhla další úšklebná myšlenka nad církví a profesorka znaveně usedá. Chybí jen pár minut do zvonění.

Ještě posledních několik poznámek o tom, že klérus rovná se církev. Jsem sice znuděna, ale hlásím se a sděluji již naprosto zdrcené profesorce, že máme všeobecné kněžství lidu a že církev se nerovná kléru. Odpovědí je mi opovržlivý výraz oné dámy a výkřik, že tady nejsme na teologické fakultě. Tak jak? Na jedné straně zkoumáme přítomnost Krista ve svátosti, což ve vší skromnosti považuji za otázku vhodnou k bádání teologů, ale fakt, že církev nejsou jen duchovní, už není bodem výuky. Škoda.

Ale na druhé straně bychom měli být té profesorce vděční, třeba pochopíme o čem je nová encyklika Ecclesia de Eucharistia. Že to mí spolužáci nepotřebují? No, nepotřebují, ale co kdyby.