Kdekdo nyní mluví o volbě prezidenta. Dvě neúspěšná kola ukázala, že to, co vypadalo na počátku jako přednost, je spíše na škodu věci. Téměř ze všech táborů se ozývalo, že jde o první skutečnou volbu, neboť není předem jasný favorit, není předem jakž takž domluveno a dohodnuto, že to bude ten a ten. Ano, znělo to téměř sympaticky, tak nějak svobodně vzhledem k nepřebernému množství možností v tajném hlasování. Pryč jsou ty časy, kdy byl jediný kandidát a diskusní příspěvky byly předem přidělovány těm, kdo se s nimi měli přihlásit.

Jenže ouha. Pubertální demokraté svobody využili po svém. Nemíním se připojovat k hlasům, které tvrdí, že nešlo o volbu, ale o frašku. Pachuť z průběhu celé akce však zůstává. Čím to? Myslím, že chyba není v systému a ani v tom, že bylo více kandidátů. Chyba je ve volitelích, kteří jsou v zajetí svých předem daných představ, předsudků a kalkulací. Kdyby šlo o skutečně volnou soutěž, kdyby se poslanci a senátoři nechávali přesvědčit argumenty, nebylo by nic strašného v tom, že ten či onen kandidát neuspěje, či že se volba musí opakovat. Neopakovala se však volba, ale hra. Hra, v níž miliony občanů byly odsouzeny do funkce platících diváků, za jejichž peníze se předvádělo opravdu trapná hra na demokracii. Ale dobře nám tak, co jsme si vyvolili, to máme. Chcete-li důkaz, dodám:

Hovoří kandidátka na prezidenta, paní senátorka Moserová. Úctyhodná dáma, má za sebou velký kus práce, neposkvrněnou minulost, statečnost. Ve své řeči přesvědčuje poslance a senátory, aby ji zvolili, protože vždycky říkala a říká pravdu. Nevím, jestli to byla náhoda, že právě v tu chvíli kameraman televize zabral tváře naslouchajících a nudících se volitelů: hle, toho přece znám jako člověka, který si nikdy s pravdomluvností hlavu nedělal, a tenhle býval agentem StB, a co teprve ten další, ten byl přímo majorem téhle organizace, a tento politik byl několikrát přistižen opilý, když narazil do cizího auta, ale poslanecká imunita mu pomohla, že nemusel ani dýchat do balónku, onen přece neuměl vysvětlit, kde se v jeho trezoru vzaly peníze, kolik jich bylo a zda vůbec byly zdaněným darem, a támhleten je už docela slibný alkoholik, ten vedle jezdí na rekreace do Švýcarska za peníze mezinárodní firmy, pro niž cosi zařídil, a ten další nikdy jako ekonom nic neslyšel o špinavých penězích a kamarád sedící vedle dluží miliardy a státu miliony na daních, no nic. Věděli jsme to a přece jsme je zvolili, aby nás zastupovali. A teď na ně chce jít pravdomluvná senátorka s tím, že ji mají zvolit za prezidenta, a ještě ke všemu je abstinentka! Copak není pravděpodobnější, že volitelé zvolí tak jaksi někoho z nich, někoho, kdo je jim blízký a podobný? Někoho, jehož přítomnost na Hradě nebude výčitkou, že lze jednat bez lhaní a kradení?

A do tahanic kolem voleb se najednou mísí jiný případ: rezignace paní Bohaté, šéfky statistického úřadu. Neukradla sice 40 miliard, ale její podřízení to asi špatně spočítali. Situace je lepší, než uvedli. Chyba je to opravdu nemilá, poslanci mohli ve státním rozpočtu rozhazovat ještě víc, než odhlasovali, kdyby věděli, že na tom nejsme tak zle. Chyba to je a paní šéfka nechť odstoupí, ozývá se ze všech politických táborů. Což nakonec po trapných manévrech učiní, rezignuje na funkci ve chvíli, kdy je jasné, že ji stejně odvolají.

Když před dvěma lety v Portugalsku spadl most i autobus, který na něm byl, za dvě hodiny měl předseda vlády rezignaci ministra dopravy. Který ten most ani nestavěl, ani nehlídal. Jsou zkrátka země, kde vědí, co se sluší. Ale v zemi, kde ministři nic nevědí o dopravních nehodách, které způsobili jejich řidiči, kde si politici kupují pole i domy s výjimečným souhlasem vlastních úřadů, kde přistižení lháři reagují jen nadávkami na zlé novináře, v takové zemi by spíš vláda měla dát paní Bohaté státní vyznamenání, že ji přinutila nechtěně k šetrnosti. Nicméně prezident už není, šéfka statistického úřadu také ne. Snad proto, že u nás je lepší rezignovat na volbu a zvolit rezignaci.