Zastánci očisty katolické církve od všech morálních poklesků jejích představitelů argumentují tím, že se tak má obnovit důvěra pro nové generace. Proto je potřeba poznat pravdu, učinit pokání a dosáhnout smíření. S tím nelze než souhlasit. Ovšem za předpokladu, že pojem očista nebudeme donekonečna redukovat pouze na pochybné konstrukce obsažené v dokumentech a spisech vytvořených pracovníky StB za minulého režimu. Fakt morální očisty a získání důvěry nemůžeme spojovat jen s minulostí či s dobou komunismu. A jsme u jádra věci: Pokud skutečně jde o to, aby církev byla důvěryhodná pro společnost, musí konat pokání dnes a denně všichni ti, kteří ji tvoří. Samozřejmě větší zodpovědnost leží na těch, kteří v ní plní zvláštní služby a zastávají důležité pozice.

V současné diskusi se vždy vynoří nějaký přiléhavý biblický citát, který se aplikuje na situaci lidí, kteří jednou do něčeho spadli a ostatní na to nepřestávají horlivě poukazovat. Nejčastěji je to známé: „Kdo z vás je bez viny, první ať hodí kamenem.“ Jakoby však dnes v řadách církve platilo, že když všichni jsou tak či onak vinní, jde o to, kdo se lepší kamenem do druhého trefí. A obávat se odvety není třeba, protože samozřejmě jakožto křesťané se řídíme zásadou: kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem… Asi na to narážel na lidoveckém sjezdu jeden z politiků, který řekl, že v této straně (stejně jako v ostatních a i v celé společnosti) není člověk člověku bratrem, ale vlkem.

Možná by skutečně církev byla nejvíce důvěryhodná, kdyby si křesťané byli navzájem bratry jako kdysi na úsvitu křesťanství. Jenomže tehdy se do církve nevstupovalo s cílem dosáhnout vědecké kariéry či hmotného zisku, ale bylo to jasné rozhodnutí k následování Krista po cestě oběti. Sv. Ignác charakterizoval naprosto přesně tři hlavní pokušení těch, kdo se vydají na cestu duchovního života: pýcha, bohatství a světská čest.

Lidové noviny popisují příběh člověka, který získával výhody a kariéru výměnou za tajnou spolupráci v Římě. Ten člověk ale pokání učinil a vstoupil do kajícího řádu. Jsou však lidé, kteří jednali naopak: vstoupili například do řádu, získali za to řadu výhod, už jen tím, že zadarmo a pohodlně vystudovali různé papežské univerzity a cestovali po světě, aby pak na konci studií obešli všechny úřady a pečlivě posbírali všechna „potvrzení a razítka“, načež sbalili kufry a prohlásili, že vlastně nemají duchovní povolání a že „v civilu“ jim bude lépe. A úspěšně se vrhnou na vědeckou a pedagogickou kariéru. Nejsou právě takoví lidé příčinou nedůvěryhodnosti církve pro jiné, kteří se s nimi setkali? A jsou pak i věřící laici, kteří horlivě poukazují na osoby, které spolupracovaly a získávaly výhody, a přitom sami získávají výhody a osobní prospěch v církevních institucích. A jsou další, kteří zastávají určité postavení a když je někdo prosí o pomoc v existenčně těžké situaci, ani mu neodpoví. A jsou další, kteří protěžují své příbuzné a spřízněné osoby… Tři pokušení jsou příliš silná a snadno zlomí hřbet i nejlepšího katolíka. Pro světská média to ale není zajímavé, je to přece věc vnitřních církevních struktur. Kdyby tak stěny některých konventů, seminářů a církevních úřadů mohly mluvit, to už by po agenturních svazcích StB ani pes neštěkl… Budiž nám útěchou, že „nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno…“ Povolání apoštola je být poslán jako ovce mezi vlky, proto mají být „opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16). A sv.Jan Zlatoústý k tomu dodává: „Když jsme ovce, vítězíme, když jsme vlci, podléháme: v tomto případě nám schází pomoc Pastýře, protože on pase ovce, ne vlky.“ A tak nakonec úvahu skončeme zcela aktuálně a správně „pri betlémskom salaši“ a nekažme si Vánoce, jak konstatoval jeden kněz, když se ho věřící ptali, proč u nich v novém kostele není půlnoční mše svatá… Nedivme se však, když se navenek může zdát, že si jako stádo stačíme sami a Pastýře už ani nějak nepotřebujeme.

Autor je nezávislý novinář a překladatel