Bohoslužby podle předkoncilního řádu jsem nezažila. Dlouho mi nebylo jasné, o co vlastně jde ve sporu „Trident“ versus NOM (Nový mešní obřad", který se slaví po II.vatikánském koncilu). A ani jsem se o to moc nezajímala, nezdálo se mi to důležité. Pak jsem se ovšem musela s předkoncilním mešním řádem aspoň teoreticky seznámit na varhanickém kurzu, abych mohla porozumět dějinám liturgické hudby a jejím různým formám. Bylo to zajímavé a znamenalo to pro mě i podnět k zamyšlení nad liturgií samotnou a jejím vývojem.

V dětství jsem v církvi nebyla „doma“, k jejímu učení jsem se dostávala až v dospívání, krok za krokem, mnohdy metodou pokus – omyl a zdaleka ne vždy za pochopení svého okolí. Jedna z nejčastějších otázek zněla: Prosím tě, na co jsou ty obřady? Na hranici dětství a dospělosti jsem odpovídala docela prostě: mám Pána Boha moc ráda a chci mu to dát najevo. Spíš instinktivně jsem si uvědomovala, že liturgie (to slovo se mi tehdy lámalo na jazyku) není něco, co by bylo prudce odděleno od našeho „pozemského“ života. Ale až mnohem později jsem si dala dohromady, že na věčnosti je liturgie „normální“ a neustálá skutečnost. A protože věčnost má kořeny v naší časnosti, je to nejen „nebeská“, ale i naše skutečnost – každým liturgickým slavením se připojujeme k věčné liturgii. Žijeme ovšem v reálném světě a čase, a tak spolu s obětními dary přinášíme před Pána i svoje prožívání, práci, starosti, poznání, plány, radosti i lásky.

Bohoslužba je komunikace s Bohem a má vždy určitý řád. Je dobře si uvědomit, že řecké slovo liturgie původně znamenalo „něco dobrého pro lid“ – už z toho je zřejmé, že je slavností celého shromáždění, že nejde o záležitost kněze, odděleného od „lidu obecného“ mřížkou presbytáře. Kněz není šaman komunikující s posvátnem a tajemnem za uctivého přihlížení „obyčejných“ lidí. Předkoncilní liturgii jsem nepoznala, ale ještě jsem se setkala s jejími ohlasy – a ty na mě neudělaly zrovna příznivý dojem. Byly to staré ženy, které se během mše přímo sveřepě probíraly růžencem, kněz z nich byl nešťastný a ony z něho také, neboť byly zvyklé „mši svatou zbožně slyšeti“ a pokoncilové liturgické společenství je vysloveně rušilo. A pak to byl varhaník – ten zase nemohl skousnout, že NOM dává méně prostoru pro hudbu; najednou nemohl předvádět své brilantní improvizace a zlobil se kvůli tomu na celou církev.

O liturgii jsem moc neuvažovala, zato jsem ji přijímala s otevřeným srdcem. Formovaly mě určité okolnosti, moje cesta nebyla snadná, a tak jsem byla šťastná, že všemu rozumím. O latinu by mi nešlo, díky klasicky vzdělaným rodičům mi nikdy nebyla cizí (i když na konjunktivech bych pohořela), ale kněz kdesi v hloubi presbytáře by mi určitě byl vzdálený. Shromáždění před obětním stolem jsem vnímala jako něco samozřejmého. Měla jsem velmi dobrý vztah ke knězi, který mě připravil k přijetí svátostí a radostně jsem prožívala, že mohu spolu s ním slavit mši svatou. Že se liturgie nějak vyvíjela, o tom jsem tehdy nepřemýšlela. Znala jsem ale to podstatné – slova Pána Ježíše: Já jsem s vámi po všechny dny. Postupně mi docházelo, že tohle je to nejúžasnější, co pro nás Bůh mohl udělat, něco, co tady nikdy předtím nebylo, hluboké tajemství. Eucharistická hostina má hluboce mystický charakter. Možná, že starý mešní řád výstižněji vyjadřuje právě tento mystický obsah mše svaté a její obětní smysl. Ale ne každému je dána schopnost právě tohle prožívat. Mohu mluvit jen za sebe, ale myslím, že ani zdaleka nejsem sama: nejsem žádný mystik, ale Pána Ježíše mám z celého srdce ráda a chci mu být nablízku. Proto jsem vděčná za obětní stůl a srozumitelný obřad. Vím a respektuji, že NOM není jediným ritem, vždyť „v domě mého Otce je mnoho příbytků“ a svůj vztah k Bohu můžeme vyjadřovat různými způsoby. Vždyť existuje vlastně jen jediná liturgie, kterou vede Pán Ježíš, velekněz.

Proto mě moc překvapuje, proč je tolik rozruchu kolem Motu proprio papeže Benedikta XVI. Indult vítám jako projev tolerance a vstřícnosti vůči těm, komu lépe vyhovuje tridentská mše. Vždyť existují i jiné starobylé rity a nevím o tom, že například ambroziánská liturgie v Miláně by někdy byla nějakým problémem. A pokud je mi nějaký ritus cizí, jako třeba východní obřad, respektuji ho. Proto i tridentský ritus měl být už dávno povolen jako plnohodnotný a paralelní k NOM, aby ho mohli používat všichni, kterým je blízký a lépe vyjadřuje jejich prožívání víry.

Co mě ovšem velice zaráží, je nesnášenlivý a nedůtklivý postoj tak řečených „tridenťáků“. Asi jsem se zbytečně zapletla do zdejších diskusí, zdá se mi, že (bohužel!) nejsou příliš nakloněni dialogu. Je možné, že příznivcům staré liturgie křivdím, ale pár ukřičených jedinců jim určitě dobrou reklamu nedělá. Jde o strach před ekumenismem, o zálibu v barokních obrazech pekla, rigidní morálku a především antijudaismus. Po cestě do Svaté země jsem si více než kdy jindy uvědomila, že duchovně jsme Semité – jak to vyjádřil Jan Pavel II. Naše bohoslužba slova vznikla ze židovské synagogální bohoslužby a bohoslužba oběti má své kořeny v židovské rodinné bohoslužbě. Klečela jsem na Golgotě před otvorem Kříže a byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků. Kříž je vertikála a horizontála. Vím, že Pán Ježíš nás všechny táhne vzhůru a že jeho náruč je rozevřená pro všechny lidi dobré vůle, i pro ty, kdo ho nepoznali.

Jeden můj postřeh: kdybych měla stručně charakterizovat Druhý vatikánský koncil, vzpomněla bych si na jeden okamžik pontifikátu Jana XXIII.: Když ho jeho příbuzní ze Sotto il Monte rozpačitě oslovovali Svatý Otče, rychle to uvedl na pravou míru: pro své sourozence zůstal Angelo a pro synovce a neteře zio Angelo. A tím je řečeno vše.

Autorka je lékařka