Během debaty v Emauzském klášteře vystoupili dva farníci z Břevnovského kláštera dob komunismu, kteří se postavili za již zemřelého kněze Františka Jedličku, jenž mimo jiné zaopatřoval pohřeb filosofa Jana Patočky. Tento pro ně svědomitý pastýř byl veden jako spolupracovník Státní bezpečnosti a podílel se například na odhalení skupiny kněze Oty Mádra.
Na jednu stranu zde tedy stáli církevní ex-disidenti, kteří radikálně odsuzovali Jedličkovo chování a obecně požadovali potrestání za každé selhání, přičemž na druhou stranu Jedličku zarputile hájili jeho dva farníci, z nichž jeden byl jeho varhaník. Setkaly se zde tři světy církve za komunismu - církev kolaborující (kněz Jedlička), církev koexistující (dva farníci Břevnova) a církev pronásledovaná (bývalí disidenti).
Lidé disentu a farníci poukazují na vnitřní schizofrenii tohoto kněze a zároveň na jeho bolestné celoživotní drama. Z dokumentů StB jasně vyplývá jeho vina a selhání ve vztahu ke svým spolubratřím ve víře, přičemž z jeho charakteru pastýře je zřejmá i jistá poctivost ve formaci věřících. Lidské srdce není nikdy jen černé nebo bílé, a jeho motivy zná jen Bůh. Sporný kněz je již na věčnosti. Doufejme a modleme se za Boží milosrdenství i pro něho.
Jak se však chovat k lidem žijícím, kteří selhali? Již v prvotní církvi byly známy spory ohledně přijímání lidí, kteří se za dob pronásledování křesťanů nestali mučedníky a ze strachu o život se zřekli víry. V době po konci útlaku pak chtěli zpět do církve, činili pokání, tehdy se jich zastal například budoucí papež Kalisto, který uznával sílu odpuštění a nepřipomínání si více chyb. Důležitý byl tedy vnitřní postoj chybujícího.
Domnívám se, že obdobně je třeba hledět na lidi selhávající v době komunismu, protože chybujícími jsme všichni a nikdo neví, jak by se kdo zachoval ve chvíli krize. Také apoštol Petr byl silně přesvědčen o sobě a o tom, že nikdy nezradí Ježíše, ale ve chvíli jeho zatčení utekl a dokonce třikrát zapřel. Nicméně, když kohout třikrát zakokrhal, uznal vinu, hořce plakal a - na rozdíl od Jidáše - věřil v odpuštění. Tehdy se mohl opět postavit na nohy a dokonce mu po Ježíšově vzkříšení byl svěřen úkol zodpovědnosti za komunitu věřících.
Jestliže tedy chceme dnes mluvit o „hříšné" církvi a o jejích selhávajících údech, není možné nereflektovat i současný postoj těchto lidí. Pokud uznali vinu, požádali o odpuštění a navrátili se, potom není správné neustále ukazovat jejich dřívější selhání. Je důležité jít dál. Ti druzí - bez uznání viny - by neměli mít zodpovědné postavení v církevní hierarchii.
Zbývá však otevřít nejen téma kněží-agentů v církvi, ale i agentů v celé společnosti, mezi vědci, umělci, dělníky, ekonomy i politiky, ale hlavně policistů, kteří byli aktivní v pronásledování, šikanovali, mučili, zabíjeli. Do toho se nám moc nechce, protože mnozí z nich jsou dnes možná dobře zabezpečení jedinci.