Dříve byli nemocní a umírající součástí široké komunity, věděla o nich celá obec. Někdo z rodiny se mohl uvolnit k péči o tyto nemocné, zatímco ostatní členové dál zajišťovali prostředky k obživě. Existují důkazy, že přítomnost zázemí snižuje intenzitu fyzické bolesti.

Mnozí konstatují, že problémy a potřeby umírajících nebo nemocných lze přece snadno řešit. Kéž by to byla pravda. Toto tvrzení bohužel platí jen ve všeobecné, filozofické a teoretické rovině. Jakmile se podíváme na příběhy konkrétních jednotlivců, nejen trpících, ale i pečujících a pomáhajících, často pozorujeme bezmoc, bezradnost a bezvýchodnost na všech stranách.

Existují sice hospice, ty však zajišťují péči pouze terminálně nemocným a jejich kapacita nestačí. O úrovni a dostupnosti paliativní léčby ví své každý, kdo zažil opravdu intenzívní fyzickou bolest. Teoreticky je sice dispozici mnoho účinných prostředků, denně čteme a slyšíme, jak v tom medicína pokročila - až na to, že se tyto vymoženosti v praxi příliš nepoužívají. Mně stačilo několik záchvatů ledvinové koliky prožitých nejdřív doma a pak v nemocnici, abych si udělala názor.

Mnoho nemocných zůstane opuštěno, izolováno od společnosti, církve a farnosti, ponecháno napospas fyzickému a duševnímu strádání. Farnosti stojí víc na pracovních aktivitách než na křesťanském společenství nebo bratrských vztazích. Současný farní systém příliš nepočítá s těmi, kdo se dostali do těžké životní situace, ať už v důsledku nemoci nebo jiné nouze. Církev sice nabízí široké spektrum hnutí, společenství a spiritualit, ale v momentu vážné nemoci s hnutím, spiritualitou a společenstvím končíte. Nebo přesněji řečeno: hnutí, spiritualita a společenství končí s vámi.

Zůstává jen u všeobecných proklamací, povrchního moralizování a filozofických úvah, často odtržených od skutečné reality. Všichni věřící jistě vědí, že život je posvátný dar od Boha a nevěřící to aspoň podvědomě tuší. Avšak nabídka pomocné ruky nebo aspoň povzbudivého slova v obtížné situaci a návrh konkrétních řešení pořád nějak chybí.

Není divu, že problematiku nemocných postupně převzala sekulární společnost, která navrhuje řešení křesťanskému duchu vzdálená a bez domýšlení důsledků. Z historie víme, že některé společnosti (např. starověká Sparta, Vikingové) svoje nemocné, slabší a zestárlé členy fyzicky likvidovaly, ať už v úmyslu zkrátit jejich utrpení nebo protože v nich viděli přítěž. Dneska se nad tím pohoršujeme, označujeme to jako nelidské a bezcitné - přitom pácháme totéž, ne-li něco ještě horšího. Nemocné, trpící a umírající prostě odsouváme na okraj, abychom je neměli na očích, necháváme je trpět a umírat v izolaci a zdůvodňujeme to posvátností a důstojností života. Takový postoj mi připadá mnohem nelidštější, navíc hluboce farizejský.

Místo nicneřešících diskuzí a nekonečného překřikování, jestli euthanásie ano nebo ne, vidím cestu v tom vytvářet nemocným lidské, přátelské a bratrské prostředí, komunikovat s nimi, hledat alternativy a nabízet řešení složitých situací.

Autorka vystudovala farmacii a katolickou teologii, učí na Vyšší odborné zdravotnické škole.