V moderní civilizaci byla a je hlavním cílem mírových vyjednavačů, zprostředkovatelů, mediátorů a (s nadsázkou řečeno) všeho pokrokového lidu snaha o smíření, otupení hran, diplomatická řešení sporů, zkrátka dosažení míru (mírů). Otázka, která je, pokud jde o jakoukoliv válku, někdy vědomě, jindy podvědomě, kladena, tak zní: „Kdy nastane konečně její konec? Je mírové řešení sporu v dohledu nebo (zatím) v nedohlednu?“

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl,  leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení… zní to skvěle ne? Jenže… Nyní se představte, že trpíte lehkou inkontinencí, stydíte se za to, špatně slyšíte, prožíváte samotu.

„O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.“ Tahle závěrečná věta z Wittgensteinova Logicko-filosofického pojednání má v sobě cosi biblického. Mlčení, ticho a svět bez hluku slov, která toho v dějinách řekla víc než dost, jsou odedávna snem těch, kteří se ohlížejí po moudrosti a štěstí.

S Miloslavem Vlkem nás pojilo přátelství a spolupráce bezmála půl století, tedy 49 let. Pamatuji si na přesně na naše první setkání  za Pražského jara v březnu 1968. Mezitím, během "normalizační" perzekuce církve, se naše cesty intenzivně prolnuly v "ilegalitě", v riskantních aktivitách "podzemní církve", zejména běhěm osmdesátých let. Naše dlouholeté přátelství dokázalo vždy překonat i některé poněkud různé pohledy na vývoj církve na počátku devadesátých let, ale i tehdy jsem cítil ze strany svého biskupa důvěru, pochopení a podporu.

Inflace kříže v této době je ohromná. Najdeme jej všude. V heraldických figurách, na vlajkách států, v geometrii, matematice, abecedě, v jízdních řádech a dokonce i na dopravních značkách. Kříž táhne i rozrušuje, prodává i slouží.