Seznamka
Pošťáci, fotograf floridského deníku, sekretářky Washington Post i amerického senátu, 7 letý chlapec, uzavření amerického parlamentu i senátu, kde byly dvě místnosti zamořené bacilem, zatím celkem 9 případů postižených. A čeká se na první případ nákazy černých neštovic. Taková je situace v první linii bakteriologické války.
|
Foto: Corbis |
Střetl jsem se debatě s jedním z nich nad textem 16. kapitoly, hrůz sedmi nádob: „První anděl šel a vylil svou nádobu na zem a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem...“ ale i pátý anděl:... „lidé si bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů“. Jen mi s pokrokářskou nadřazeností poukázal na úspěchy lékařské vědy, která „brzo dokáže odstranit všechny nemoci“, tvrdil mi, aniž by hnul brvou. To ještě neřádil mor 20. století, AIDS. Ukončil jsem klání poznámkou, že bych mu přál, aby se nedožil toho, co předpovídá Apokalypsa. Jak se asi ti tehdejší marxisté cítí dnes?
Kanatjan Alibekov, do roku 1992 ředitel hlavního sovětského střediska pro výrobu bakteriologických zbraní s 32.000 tisíci vědci a laboranty, napsal po svém útěku do USA knihu „Biohazard“ (biologický hazard). Kajícně doznává, že je vynálezcem dopisů „s Alibekov anthrax“, velmi virulentního bacilu, který měl být namontován do hlavic sovětských raket namířených na města NATO.
„Ztratil jsem čich a mám více alergií než kdokoliv jiný. Nemohu jíst máslo, sýr, vejce, majonézu, uzenky, čokoládu, a sladkosti. Každé ráno si musím namazat obličej, hrdlo i ruce masti, aby kůže dostala přirozené mazivo, které ztratila. Dostal jsem nesčetné očkování proti uhlákům, moru a tularemii, která oslabila mou rezistenci vůči nemocem a zkrátila můj život,“ říká v interwiev Alibekov.
Ve své knize uvádí, že velení Rudé armády rozhodlo už 1921 přeměnit epidemii tyfu ve válečnou zbraň. V roce 1928 tajným vládním dekrétem byl zahájen vojenský bakteriologický program pod kontorlou GPU, jež předcházela pověstnou KGB. Hlavními středisky byly vojenská akademie v Leningradě a ostrovy Solovky v Bílém moři, kde vězni byli používáni jako pokusná zvířátka.
V roce 1973 jeden student vojenské lékařské akademie v Tomsku dostal za úkol prozkoumat epidemii tularemie na frontě v roce 1942, krátce před bitvou o Stalingrad. Student objevil, že prvními obětmi byli německá vojska, takže ofensiva v létě 1942 se musela odložit. Alibekov uzavírá, že nemoc nemohla mít přirozený původ. (10.000 případů v 1941, 100.000 v roce 1942, a 10.000 v roce 1943). Rusové rozšířili virus v německých liních a pak asi změnou větru, jím byli sami zasaženi. Nadřízený plukovník tomu studentovi pak radil : „ Nikdy se o tom nezmiňuj...nikdy, a nikomu, cos mi říkal. Věř mi, jen ti to prospěje“.
Po letech vypravoval Alibekovi jeden starý plukovník, který pracoval v tajném bakteriologickém středisku v Kirově, že v roce 1941 se tam vyvijela zbra na základě viru tularemie. A naznačil mi, že ta zbraň byla jistě použita proti Němcům.
Tento program pokračoval i za Chruščova pod výsměšným názvem „Ekologie“. V roce 1973, rok potom co Moskva podepsala mezinárodní smlouvy o zákazu biologických a bakteriologických zbraní, Brežněv vytváří „Biopreparat“, jeho vedoucím se Alibekov stane v roce 1988; rozvine program patogenních činitelů geneticky modifikovaných, kříré jsou odolní na antibiotika a očkování: tularemie, černý mor, uhlák, vozhřivka, černé neštovice, marburg.
Zásluhou Gorbačova byl bakteriologický program nesmírně zvětšen. Gorbačov podepsal „pětiletý plán na rozvoj biologických zbraní“ a tak se stal SSSR jedinou „biologickou velmocí na světě Kreml uvolňoval každý rok stovky milionů dolarů až do miliardy v roce 1990. Alibekov vypráví, že v roce 1988 po jedné tajné poradě, během níž byl vypracován seznam amerických měst, cílů raket plných virů, účastníci pak mezi sebou žertovali o „tajemstvích perestrojky“.
Úděsná je historie Nikolaie Ustinova, vědce v komplexu „Vector“, nedaleko Novosibirsku, který se věnoval vývoji smrtících virů. V dubnu 1988 se Ustinov v laboratoři během experimentu na myších píchl do prstu injekční jehlou s virem marburg (úzce příbuzný Eboly). Hned to oznámil nadřízeným, isolován na zvláštním oddělení podobným ponorce.
Ustinov začal psát deník od čtvrtého dne, kdy pocítil velké bolesti hlavy, jeho oči zčervenaly kvůli malým vnitřním krvácením. Alibekov sledoval agonii Ustinova každý den. Ale protilék přišel příliš pozdě. Poslední stránky deníku Ustinova byly plny krvavých skvrn a v posledních dnech agonie potil krev. Ustinov zemřel 30. 4.1988.
Sovětští vědci vyňali jeho vitální orgány a krev z mrtvoly, vše zmrazili a rozmnožili virus v laboratoři. Je nazýván „varianta U“ podle nebohého Ustinova. Je to absolutní biologická zbraň. Stačilo od jedné do pěti mikroskopických častic nového virového kmene v plicích opice, aby ji to zabilo, zatímco k dosažení téhož výsledku bylo zapotřebí asi 8.000 spor (výtrusů) uhláku.
Alibekov zastává názor, že tisíce jeho kolegů se přestěhovalo do Iranu, Iraku, Syrie, Libie a Číny nebo se dali do služeb terioristických sítí jako je al-Qaida Osama bín Ladina. A mnoho z nich nemělo žádné potíže vzít sebou vzorky „Varianty U“. A když je k dispozici původní kmen, zdá se, že je poměrně snadné rozmnožit ho v laboratoři.
Alibekov končí narážkou na současnou situaci. „Američané přestali s vojenským bakteriologickým výzkumem v roce 1969 z příkazu presidenta Nixona, takže jsou 25-30 let pozadu ve vývoji očkovacích sér proti biologickým zbraním. Po tom všem Američané měli jen dva specialisty na „bacillus antrax“. My jsme jich měli dva tisíce“.
Hrnou se otázky: Co asi říkají ti marxističtí studenti z 60 let dnes? Ještě věří, že věda spasí svět? Nebo že to bude komunismus? Či „socialismus s lidskou tváří“, jak starostlivě upřesňovali, když jsem argumentoval zločineckým charakterem komunismu a desítky milionů obětí a nezměrného utrpení celých národů i světadílů? Nebo se jejich tehdejší bohorovná jistota změnila v panický strach a úzkost?
Autor je ředitelem české redakce Vatikánského rozhlasu
