Když někdo neplatí církevní daň, lze mu odepřít církevní služby, třeba svátosti nebo pohřeb? To je otázka zajímavá zatím jen pro Němce, ne pro nás, protože u nás církve platí stát a žijí z dobrovolných příspěvků. Nikdo ale neví, co všechno ještě může nastat. Základní téma je, jestli se má za církevní služby platit.

Jisté je především to, že za ně někdo určitě platit bude. Elektrický proud a opravu střechy musí někdo financovat. Pokud chtějí mít věřící k dispozici duchovního celý den, musí mu dát někdo peníze, protože chleby si zázračně nerozmnoží.

Představa povinné církevní daně má v sobě ale cosi podivného. Členem církve se jedinec stává (zvláště v případě katolíků a ortodoxních) velmi často křtem v dětství. Nepřijal spolu se křtem dobrovolně žádné ekonomické podmínky členství a těžko si představit argumenty, že by měl ty stávající bez všech výhrad respektovat. Upřímně řečeno, nic mu po tom není. Jedna církevní reprezentace si to vymyslí tak, jiná zase jinak. A pak se dohodnou se státem. Jednou tak, jednou jinak. Ale co je nám po tom? Když nás křtili, nic o nějakých poplatcích jsme nepodepisovali.
Církve v německy mluvících zemích inkasují poměrně dost peněz a zcela jistě je investují do služeb, o kterých se nám tady mohlo v minulých letech jen zdát. Servis bude jistě na úrovni. Jen se vyskytuje otázka, zda skutečně musí být tak nákladný, jak to u církví na Západě bývá.

Značnou položku církevního provozu tvoří platy duchovních. Do značné míry ale není nutné celou řadu duchovních platit, nebo je platit tolik. V mnoha případech by bylo možné spojit působení v církvi s běžným povoláním. Vznikají tam časové problémy, ale ty by se daly zřejmě docela snadno vyřešit tím, že by duchovních bylo víc. Navíc by bylo třeba přistoupit na to, že někteří duchovní budou mít rodiny. Určitě se objeví zastánci celibátu, kteří řeknou, že pak se kněz nebo jáhen nebude věnovat své službě "zcela". Je to poměrně umělá námitka. Lékaři, hasiči, psychologové, policisté a řidiči tramvají se své práci také věnují "zcela". Co do počtu hodin a výdaje energie toho neodpracují více, než odpracuje běžný duchovní. Každý farář vám potvrdí, že v prosinci po čtyřech (ilegálně i pěti) nedělních mších ho bolí tělo a cítí se jako vymačkaný hadr. To bolí, znával jsem to. Ale co má být? Řidiče autobusu taky všechno bolí a ještě ho doma čekají děti. Mnoho povyku pro nic.

Naše situace je taková, že z hlediska historické spravedlnosti je správné trvat na vrácení aspoň části ukradeného církevního majetku. Drzost zlodějů byla a pořád je příliš velká. Ani jednotlivci, ani institucím nedělá dobře, když nevědí, z čeho budou žít. Kromě toho by ale měl existovat i plán B, totiž jak změnit styl práce.

Nejvíc ze všech se asi týká římských katolíků, kde se z "farářství" stala placená profese. To je legitimní, ale je dost nepochopitelné, proč se nechává stranou potenciál lidí, kteří by mohli do služby nastoupit také, vykonávat ji vedle svého běžného povolání a nic za to nechtít. Duchovní, který nechce být placen za duchovno, to by mohla být pro církev výhra. Pak by nebylo nutné nechat si platit za křty a pohřby, ale hlavně by se do církve vnesla zkušenost normálního života. Ne všechno se dá vyřešit pokropením svěcenou vodou.

Nejde o to, nahnat faráře "do výroby". Spíše by bylo užitečné světit lidi, kteří "ve výrobě" už jsou. Systém po tridentském koncilu sice zavedl do církve kázeň, takže se duchovní nepotulují všude možně jako psi po předměstí a nehledají si nějaký oltář, kde si za peníze odslouží mši, jenže zase ustanovil kastu domněle kvalifikovaných lidí s přísně stanovenými životními podmínkami, jejíž příslušníky je dnes už velmi obtížné doplňovat. Prostě by bylo dobré nechat zase duchovní trochu se potulovat.

Wilhelm Hünermann ve své knize Farář světa, což je životopis papeže Jana XXIII., líčí scénu, jak se papež dozví o potížích dělnických kněží ve Francii. Jsou unavení, ani breviář se nepomodlí, a tak experiment ukončí. Je to pochopitelné, ale tak to v životě chodí. Mnich v nějakém kontemplativním řádu vstává v noci k modlitbám. Matka vstává k miminu několikrát za noc a navíc ne podle předem daného řádu, neví, kdy bude další křik.

V čem je ten problém? Ať svou službu někteří duchovní dělají "na plný úvazek", někteří, které by to stálo dost práce navíc, "za něco málo". A ostatní ať to dělají zadarmo. Lidé už si sami poznají, kdo z nich je jim nejbližší. Tohle všechno se ví už dávno. Proč se to nedělá? Protože nikdo nechce přiznat, že se při vedení církve dlouhodobě mýlil. A také že už sám prožil celý život způsobem, jakým vlastně nechtěl.

Jan Jandourek, sociolog, redaktor MF DNES a duchovní starokatolické církve