Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Nikdo a nic nebrání lidem, aby se k Toufarovi obraceli o pomoc už teď

Rozhovor s historikem, knězem a postulátorem kauzy blahořečení Josefa Toufara Tomášem Petráčkem

Portréty a rozhovory / Vít Luštinec, Lucie Luštincová / 16. října 2013
Nikdo a nic nebrání lidem, aby se k Toufarovi obraceli o pomoc už teď

Katolický teolog, kněz a církevní historik Tomáš Petráček
Autor: Dominikánská 8

Historik a kněz Tomáš Petráček byl začátkem srpna jmenován postulátorem kauzy blahořečení Josefa Toufara. I když varoval, že se tím celý proces možná zdrží, nenašel odvahu tuto nabídku odmítnout. Věří totiž, že Toufarův příběh je nadčasový a neztratí svou přitažlivost a sílu natrvalo.

Úkolem postulátora je především shromáždit všechny potřebné podklady pro blahořečení. Ty se po završení procesu v diecézi posílají do Říma.

Kniha Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli o komunisty umučeném knězi Josefu Toufarovi se stala knihou roku 2012. Zároveň jsou u nás nereformovaní komunisté podle předvolebních průzkumů téměř druhým nejsilnějším politickým hnutím. Není to trochu paradox?

Zdánlivě. Naopak to může být v dialektické jednotě. Právě proto, že se komunisté propracovávají k pozici druhé nejsilnější strany českého stranického systému, probouzí obavy. V mnoha směrech celá ta situace u nás připomíná roky 1945 až 1948 v slabosti demokratických občanských stran, neschopnosti jejich vůdců čelit nástupu populistických hnutí a zároveň v neodůvodněném přesvědčení občanské společnosti, že se přece nemůže nic strašného stát, že to nemůže dojít do určitých konců. Opravdu hodně to připomíná léta 1945 až 1948. A to asi intuitivně vedlo lidi, aby si knížku četli a měli o ní zájem. Což dokazují čtyři dotisky a na tento typ literatury takový neuvěřitelný náklad.

 

Myslíte tedy, že kdyby tu nebyla tato situace, tak se jeho příběh tolik nepřipomíná?

To asi ano, protože ten příběh a osud je nesmírně silný sám o sobě. Život Josefa Toufara je příběhem slušného, poctivého člověka, který toužil žít svůj angažovaný život ve službě církvi a společnosti, místní komunitě a který byl převálcován nelidským režimem, jenž ho cynicky a bezohledně použil pro své záměry. Josef Toufar patřil k těm, kteří jsou biblicky řečeno solí země, skutečná elita národa. Ten příběh je velmi nadčasový, neztratí svou přitažlivost a sílu natrvalo. Zároveň v dnešní době získává nečekanou aktuálnost, protože po roce 1989 jsme měli pocit, že skončily dějiny, že některé věci jsou jasné a jisté. Dnes se však ukazuje, že probíhá například zápas, jak interpretovat dobu komunistického režimu, jak k ní přistoupit. To, že můžeme prožít svůj život a realizovat své životní plány a ambice v povolání, v osobním životě, aniž by do toho nějak násilně vstoupil stát, nebo nějaký režim, není nějaké automatické právo nebo nárok, ale že si tuto míru svobody musíme žárlivě střežit a pečlivě opatrovávat.

 

Pohyb křížku v Číhošti posloužil jako záminka rozpoutání masivního pronásledování katolické církve. Toufar byl jeho zřejmě první obětí. Byla to náhoda, nebo by se obětí režimu stal i později?

Těch obětí komunistického teroru byla celá řada, byly před Toufarem i po něm. Beatifikační proces probíhá například i s faráři Janem Bulou a Václavem Drbolou v brněnské diecézi, kde bylo několik kněží zadrženo a popraveno v rámci tzv. Babického procesu. Byla to snaha zlomit církev jako jediného ideového protivníka komunistického režimu, který mohl působit, byť omezeně, ale v rámci legálních struktur státu. Proto bylo cílem ji zastrašit a na Vysočině speciálně rozbít pevné pouto s venkovským obyvatelstvem, hlavně soukromě hospodařícími sedláky. Biskupové byli většinou internováni, elity církve byly zavřeny. Je velmi pravděpodobné, že Toufar, který se dostal do konfliktu s režimem už na svém původním působišti, by byl komunistickým režimem perzekuován a odstraněn.

 

Znamená to, že chce–li někdo žít podle evangelia, musí zákonitě ve společnosti potom narazit?

To si nemyslím. To záleží, jak definujeme to, že ve společnosti narazí. Ale jde o to, k čemu nás Toufarův příběh vyzývá a zavazuje. Abychom neignorovali politický rozměr křesťanství a usilovali o budování Božího království už v této době. Celá řada katolíků zaujímá k tomu politickému rozměru života pohled jednoho katolického intelektuála, který řekl, že politika není ani o pravdě, ani o kráse, tak jak by se jí mohl slušný muž zabývat. To zní sice bezvadně, ale je to nesmysl. Pokud budeme ten politický rozměr existence ignorovat, může se nám pak velmi drsně připomenout.

Nikdo a nic nebrání lidem, aby se k Toufarovi obraceli o pomoc už teď

Portrét Josefa Toufara
Autor: Archiv Miloše Doležala / Jako bychom dnes zemřít měli

 

Proč by měl být blahořečen právě Toufar? Těch případů, jak jste již zmínil, existuje víc.

To sice ano, ale u Toufara je markantní ta skutečnost jeho osobní integrity, zároveň určité prostoty, neambicióznosti, v konfrontaci s bezskrupulózní mocí. Je tam důležitý ten kontrast. Toufar je naprosto nevinný člověk. Je to exemplární případ. Nemůžeme říct justiční vraždy, neboť nedošlo k žádnému soudu, ale vraždy nevinného člověka. Jednou z tragédií českých dějin 20. století jsou opakované likvidace českých elit. Toufar v každém prostředí, v němž působil, byl integrující postavou. Člověkem, který vnášel hodnoty, jistotu, stabilitu, byl člověkem, na něhož je možné se spolehnout. Byl přesně tím typem člověka, jehož ten nový režim nepotřeboval. Tyto lidi naopak potřeboval zlomit nebo úplně zničit.

 

K blahořečení je potřeba alespoň jeden doložený zázrak, to ale u Toufara neplatí.

U mučedníků to neplatí. V životě se dá spoustu věcí omluvit a “okecat”, ale svědectví mučedníků je ultimátní. Církev k němu měla vždy obrovský respekt a úctu. Proto jsou i ta pravidla pro mučedníky jiná než pro “normální světce”.

 

Co je tedy ještě potřeba prozkoumat a doložit v Toufarově případě, když jeho život poměrně přesně mapuje právě kniha Miloše Doležala?

To jistě, ale proces samotný není jenom historiografický, ale spíš právní, kdy si církev zajišťuje, aby nedošlo k nějakému opomenutí. Aby to bylo po všech stránkách bez poskvrny, a proto to trvá určitou dobu a je k tomu třeba zřídit několik komisí a nechat to uzrát. U světce dále nestačí vybrat někoho, o kom nějaká skupina osob usoudí, že by si to zasloužil. Ten proces má prapůvodně za smysl potvrdit, že lidová úcta, která se k té osobě vztahuje, je z hlediska církve v pořádku. Církev pak může garantovat, že ta lidová úcta je autentická a nic nestojí v cestě, aby se lidé obraceli k tomu světci o přímluvu. Proto nestačí ta historická část, ale musí tam být teologické zdůvodnění, proč zrovna tento člověk, v čem spočívá význam jeho života a mučednické smrti. Musí se také doložit, že existuje kult. Že se k němu lidé spontánně obracejí, byť jako ne k oficiálně uznanému blahoslavenému nebo světci, že už působí jako přímluvce.

 

Jsou jisté sporné otázky jeho postoje ke Katolické akci nebo k nepřečtení pastýřského listu Hlas biskupů, může to být problémem?

Už jsem zmiňoval, že on přišel do konfliktu s režimem na svém předchozím působišti. Následkem toho odešel do menší farnosti Číhoště. Právě toto musí být otázkou dalšího zkoumání a prohloubení. Všechny tyto záležitosti se musí také v tom spisu objevit. Kniha Miloše Doležala je skvělá, ale ten vlastní spis musí tyto otázky projednat do detailu, nabídnout jejich interpretaci, která nebude nijak bránit beatifikaci. Ale už dopředu se dá říct, že toto nejsou věci, které by představovaly nějaký zásadní problém. Světec, zvlášť mučedník, nemusí být nějaký celoživotní Mirek Dušín bez zápasů či vnitřních konfliktů. Teď nemám na mysli jen Toufara, ale platí to obecně.

 

Jak dlouho ten proces potrvá?

To lze jen těžko odhadnout. Osobně se domnívám, že ta česká fáze by mohla být hotova během pěti, až sedmi let. Zřejmě to zní pesimisticky. Ale vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo, než byl proces zahájen, mi to připadá reálné. Je totiž potřeba postupovat pomalu, zevrubně. Je to z velké části právní záležitost. Po předání do Říma začne další část, která je také neodhadnutelná. Existuje řada procesů, které byly zahájeny před 20 i 30 lety a které jsou stále ještě v běhu.

 

Proč tak dlouho trvalo, než se proces započal?

To záleží z velké části na existenci lidové úcty, na postoji místních církevních autorit a také na tlaku, který vytvoří věřící společenství, aby se ta věc začala projednávat. Záleží často individuálně na tom, jestli ten světec si “najde” lidi, kteří jeho kauzu sunou dopředu a tlačí na biskupy, aby se s tím něco dělalo, nebo zda má své asertivní ctitele, kteří říkají, že mají času dost. Koneckonců samotný Toufarův proces jemu samému nic na svatosti nepřidá ani to není tak, že by v nebi poskočil o nějakou příčku nahoru. Pro něj, z hlediska věčnosti, ten proces nic neznamená. Proces se dělá pro putující církev a nikdo a nic nebrání lidem, aby se k Toufarovi obraceli o pomoc už teď. Ten proces by se neměl přeceňovat. Je to záležitost, která probíhá a může pak podpořit další úctu a třeba i stavbu nových kaplí. Toufar se může stát například patronem politických vězňů nebo lidí pronásledovaných pro víru. Může rozšířit české nebe a být významným moderním světcem. To však na právním procesu beatifikace nezáleží. Je spíše otázkou různých literárních zpracování, nových obrazů, soch, filmů, poutní praxe. Tak se mohou procesy doplňovat a povzbuzovat, ale je zbytečné se na to upínat.

Nikdo a nic nebrání lidem, aby se k Toufarovi obraceli o pomoc už teď

Číhošťský kostel Nanebevzetí Panny Marie
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

 

Jaký je tedy největší význam jeho blahořečení?

Největším významem je vyslání signálu do obecné církve a do společnosti, jaké hodnoty církev pokládá za důležité. Pro věřící je to potvrzení, že k této osobě se člověk může obracet s jistotou, že jeho modlitby budou doručeny.

 

Kdy jste se o Toufarově příběhu dozvěděl poprvé a co Vás na něm nejvíce oslovuje?

S tím příběhem už jsem se setkal velmi záhy, asi v 80. letech, kdy to mělo ještě takový nádech věci, o níž se nesmí mluvit. Myslím, že jsem tenkrát viděl část dokumentárního filmu o něm. Ten příběh jsem znal, ale vzhledem k tomu, že pocházím z jiné části královéhradecké diecéze, dostal jsem se do Číhoště poměrně pozdě. Avšak vždycky jsem se cítil Josefem Toufarem osloven. Právě proto jsem nakonec akceptoval, že se tím procesem budu zabývat, ačkoli jsem varoval všechny autority i Toufarovy příznivce, že se to tím zdrží, protože musím nejprve dotáhnout jiné rozdělané věci. Nenašel jsem ale dost argumentů ani odvahy říct, že se tím zabývat nebudu. Jestli z těch českých beatifikačních kauz něco má hluboký smysl a přesah, tak jsem si jist právě Josefem Toufarem. Stojí za to i překonávání obrovského administrativního břímě s beatifikací spojeného. 

 

Myslíte, že se dočká i kanonizace?

Tam si naopak myslím, že to může jít velmi rychle. Ve chvíli, kdy se podaří proces posunout dopředu, předat do Říma, a tam dosáhnout beatifikace, pak nebrání nic ani kanonizaci. Není pak důvod ani moc čekat, i když to záleží na dalších faktorech, ale základním kritériem v případě mučedníka je fáze beatifikace.

 

Říká se, že jsme se jako národ nevyrovnali se svou komunistickou minulostí. Je to vůbec možné? A jak by takové vyrovnání mělo vypadat?

Samozřejmě, že vyrovnání s komunistickou minulostí neproběhlo. Už na začátku 90. let došlo k té absurditě, že nebyla zakázaná komunistická strana a nebyl zkonfiskován kompletně její majetek. Ona by se jistě nějak přeformátovala a působila by dál, ale už by se alepoň nemohla jmenovat Komunistická strana. To je totální výsměch politickým vězňům a všem lidem, kteří byli perzekuováni, že tu komunisté jsou a že jsou zváni do televize a smějí se svým obětem do tváře. Že bývalí estébáci a prokurátoři mají násobné důchody oproti politickým vězňům a bývalý generální tajemník Jakeš si užívá své vily a chalupy na Šumavě. Zatímco u politických vězňů bych se ani nedivil, kdyby měli strach, co s nimi za současné doby bude. Ani se nedivím bratrům Mašínovým, že se sem nechtěli vrátit. Protože tady nedošlo k vyrovnání s komunismem ani v základních parametrech.

 

A jak by to vyrovnání mělo tedy vypadat, co se dá dělat?

Teď už se obávám, že na zákonné úrovni lze těžko něco dělat. I když si stále myslím, že zákaz komunistické strany by byl zcela namístě. Minimálně ji donutit přejmenovat. Její existence by měla být motivací pro občanskou společnost, aby byla ve střehu, abychom nedopustili relativizaci komunistické doby, jako se dnes děje. Je absurdní, že v televizi běží Žena za pultem a Major Zeman bez jakýchkoli komentářů, vysvětlivek. Nedokážu si představit, že by v Německu běžely filmy z nacistické éry, které oslavují Gestapo, SS a wehrmacht a jejich válečné úsilí v normálním vysílacím čase, jako by se nechumelilo. Ten dvojí metr by se měl odstranit, s tím že by na komunismus měly platit striktní předpisy jako na propagaci nacismu.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?