Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Pontifikát papeže Pia X. a eskalace konfliktního vztahu církve a moderní společnosti

Šestý díl cyklu předního českého historika o proměnách vztahu římskokatolické církve, státu a evropské společnosti v 19. a 20. století

Historie / Tomáš Petráček / 10. ledna 2014
Pontifikát papeže Pia X. a eskalace konfliktního vztahu církve a moderní společnosti

Pius X., rodným jménem Giuseppe Melchiorre Sarto. Blahořečen byl 3. června 1951 Piem XII., který ho poté 29. května 1954 prohlásil za svatého.
Autor: Wikipedia.org

Článek je pokračováním několikadílné série, pátou část naleznete zde.

Neúspěch politiky ralliement zřejmě přispěl k tomu, že se nástupcem Lva XIII. ne­stal státní sekretář kardinál Mariano Rampolla, nýbrž benátský patriarcha Giuseppe Sarto, který se již volbou jména přihlásil k tradici nekompromisního zápasu s mo­derní dobou. Pius X. se v politické oblasti spolehl na služby nového státního sekre­táře kardinála Rafaela Merry del Val a základním rysem jejich přístupu bylo úsilí o obnovení původní harmonie mezi státem a církví.[42] Pragmaticky však například zrušil tradiční právo veta katolických monarchů, které bylo při konkláve roku 1903 naposledy uplatněno, jako nepřípustný zásah do církevních svobod. Rovněž v ital­ské politice nebránil italským katolíkům zapojit se do politického života, což měli zapovězeno od okupace zbytku církevního státu roku 1870.[43]

S nástupem Pia X. (1903–1914)[44] se dostal na papežský trůn muž s bohatou pas­torační zkušeností, který znal náboženské potřeby kléru a věřícího lidu, ale neměl mnoho pochopení pro politické, intelektuální a sociální problémy své doby. Ve vě­cech, kterým díky svému vzdělání a životní zkušenosti rozuměl, se nebál církev radikálně modernizovat. Místo staleté tradice kanonického práva nechal připravit jednoduchý jednosvazkový zákoník (publikovaný až po jeho smrti roku 1917), zjed­nodušil modlitbu breviáře a prosadil časnější a hlavně časté přijímání eucharistie. Neúnavně posiloval zbožnost a kázeň kněží i věřících, kladl důraz na vnitřní obnovu církve a svátostný život. V roce 1908 reformoval římskou kurii a nařídil pravidelné návštěvy biskupů v Římě a sepisování zpráv o stavu diecéze.

Návrát nesmiřitelného boje s mo­dernitou

V politické oblasti se papež vrátil k aktivnímu prosazování restaurační politi­ky opřené o monarchistické režimy. Státní sekretář kardinál Merry del Val usiloval o obnovení církevního státu a posílení vlivu církve jako partnera evropských států. Volnou ruku dostali v církvi integristé, kteří se snažili zvrátit i ty pokusy o navázání dialogu s moderním světem, ke kterým došlo za pontifikátu Lva XIII. U části kato­líků a rozhodujících mužů kurie zavládl dojem, že se zašlo příliš daleko a že je třeba chránit identitu katolíků návratem k předchozímu modelu nesmiřitelného boje s mo­dernitou. Ráznému semknutí řad byla obětována moderní vědecká exegeze, pokusy o moderní křesťanskou filozofii a teologii či laická prodemokratická politická hnu­tí jako francouzský Sillon. Přes mnohé omyly a slepé uličky představoval moder­nismus doklad vitality katolicismu a jeho potlačení nemohlo vyřešit otázku, jak má křesťanství vstoupit do dialogu se světem a neztratit přitom svoji identitu. I když aktivní pronásledování ustalo z větší části již s nástupem Benedikta XV., následky antimodernistické krize přetrvávaly až do Druhého vatikánského koncilu.

Ve Francii se ale poměry od Dreyfusovy aféry (1894–1898), kde se katolíci posta­vili na stranu těch, kdo byli přesvědčeni o vině kapitána židovského původu, jenom zhoršovaly.[45] Nakonec republika jednostranně vypověděla platnost konkordátu[46] a vr­chol konfliktu zřejmě představuje násilná, „nepřátelská“ odluka církve a státu v roce 1905, která znamenala konfiskaci veškerého jmění církve včetně kostelů a bohoslu­žebných předmětů a prosadila model „laického“ státu, jehož proklamovaná neutralita je pouhou maskou pro dominanci agresivní ateistické či agnostické ideologie, která se chápe jako „norma“ chránící lidskou svobodu před náboženským fanatismem.[47] Pius X. odmítl návrhy francouzské vlády a dal přednost postavení chudé, ale na státu nezávislé církve. Není pochyb o tom, že jeho kritický náhled na republikánskou for­mu vlády se tím jenom posílil, což prokazuje osud hnutí Sillon za jeho pontifikátu.

Pontifikát papeže Pia X. a eskalace konfliktního vztahu církve a moderní společnosti

Charles Maurras
Autor: Wikipedia.org

Demokratické hnutí Sillon[48] se podobně jako okruh okolo revue Avenir o sedm­desát let dříve pokusilo s nejlepšími úmysly změnit paradigma církve a zaujmout pozitivní, byť diferencovaný a kritický postoj k demokracii, k republikánské formě vlády, k myšlence lidských práv, svobody kultu, svědomí atd.[49] Dosavadní politika neustálého vymezování a boje proti něčemu: proti laikům, proti republice, proti zed­nářům, proti Židům, proti protestantům a pokrokářům, se neosvědčila. Základem no­vého přístupu měla být snaha nabídnout světu pozitivně formulované katolické uče­ní: naplnit republikánské a demokratické struktury, které samy o sobě nejsou špatné, křesťanským duchem. Hnutí sice našlo dostatek příznivců v řadách francouzských katolíků, ale uvnitř církve v atmosféře antimodernistické hysterie roku 1910 tvrdě narazilo. Tehdy dominantní integrismus, který se pokládal za jediného nekompro­misního vykladače a obhájce katolické víry, byl připravený odsoudit všechny směry a myšlenky, které s ním nebyly konformní, byť by si z hlediska katolické věrouky odsouzení naprosto nezasloužily.[50]

Boj proti všem skutečným i imaginárním nepřátelům

Tento přísný postoj kontrastuje s přístupem římské kurie k integristickému usku­pení Action française. Většina jeho vůdčích intelektuálů nebyli jenom lidé bez osob­ní víry v Boha, ale lidé bytostně nepřátelští podstatným prvkům křesťanské víry. Křesťanství se jim jevilo jako židovský úskok proti civilizačním hodnotám řecké­ho a římského starověku. Institucionální církev je zajímala jako dědička a nositelka římské imperiální ideje pořádku a společenského řádu. Byť se vůdce a hlavní ideo­log Charles Maurras[51] svými myšlenkami netajil, většině katolíků to v zásadě neva­dilo. Chápali hnutí jako nejlepšího obránce katolické a monarchické tradice Francie proti všem skutečným i imaginárním nepřátelům: protestantům, Židům, zednářům, agnostikům, demokratům, republikánům a tak dále.[52]

Křesťan Marc Sangnier, zakladatel hnutí Sillon, viděl v katolicismu dynamic­kou, obnovující společenskou sílu, zatímco přesvědčený ateista Maurras obdivoval na katolicismu jeho důraz na disciplínu a řád. Sangnier říká, že společnost potřebuje více Krista, Maurras soudí, že potřebuje krále a církevní kázeň. Pro Sangniera jsou politické a společenské problémy otázkou morální, zatímco Maurras je chce řešit návratem k vyzkoušeným institucím.[53] Mezi francouzskými katolíky včetně nižší­ho i vyššího duchovenstva rezonovaly oba styly myšlení. Do jejich svobodné sou­těže ale zasáhla římská autorita. Můžeme si položit otázku, jak je možné, že papež a jeho okolí neviděli, že ateistické, protináboženské vůdce Action française zajímá katolicismus jen jako konzervativní a tradicionalistická síla společnosti udržující řád a pořádek a vychovávající k poslušnosti a poddajnosti? Domníváme se, že velkoryse odpouštěli osobní nevěru, protože jejich koncepce církve a její role ve společnosti byla naprosto stejná. Integristé věřili, že církev uchová svůj vliv ve společnosti pouze v rámci autoritativního politického systému a jakýkoliv pokus o smíření s modernou povede k zániku katolicismu.[54]

Hnutí Sillon neuspělo, protože si jeho úspěch a vznik křesťansky orientované re­publikánské demokracie nepřály vlivné skupiny: většina katolíků se domnívala, že republika je ze své podstaty k náboženství nesmiřitelně nepřátelská, a většina repub­likánů věřila, že náboženství je hrozbou a nebezpečím pro republiku. Neúspěch Sil­lonu jako by potvrzoval rozdělení Francie na dva nesmiřitelné bloky: antiklerikální republikány a antirepublikánské, monarchistické katolíky. Přesto politika smíření papeže Lva XIII., dosti krátká a násilně ukončená existence Sillonu a další podobné iniciativy pomohly prolomit jistou mentální bariéru a zanechaly dědictví, ke které­mu se církev později mohla přihlásit.

Důraz na liturgii projevil Pius X. již krátce po nástupu v motu proprio Tra le sollecitudini z 22. listopadu 1903. Rozhodně se postavil proti dosavadnímu zvyku přejímání motivů a nápěvů světské hudby pro doprovod liturgického dění: je třeba vyhnat taneční a operní hudbu z kostelů. Místo toho se měla obnovit původní ry­zost liturgického zpěvu návratem ke gregoriánskému chorálu a k polyfonní hudbě 16. století. Necítíme se kvalifikovaní, abychom se zabývali tím, nakolik lze či nelze přejímat profánní motivy v hudbě pro sakrální využití. Rozhodnutí je nicméně pro tento pontifikát příznačné ve dvojím smyslu: vylučuje jakýkoliv kompromis mezi posvátným světem církve a okolním profánním světem a jako nápravu situace nevy­bízí k hledání nových adekvátních forem, ale k návratu do minulosti, která se stává po všech stránkách nedostižným, ale o to ideálnějším vzorem.

Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.



[42] Viz papežské heslo „Instaurare omnia in Christo“. Vyvážené hodnocení pontifikátu Pia X. nabídl G. Bedouelle, Pius X.: „Nesmlouvavý papež, nebo reformátor?“, Salve 17, 2007, č. 3, s. 53–61.

[43] Tamtéž, s. 56.

[44] Dictionnaire historique de la Papauté..., s. 1349–1351.

[45] O pokušení antisemitismu mezi francouzskými katolíky viz Cholvy – Hilaire, op. cit., s. 95–100.

[46] Srov. Amson., op. cit., s. 276–285.

[47] Viz J.-P. Scot, L’Etat chez lui, l’Église chez elle, Comprendre la loi de 1905, Paris 2005, zvl. s. 199–264.

[48] K dějinám hnutí viz doktorská dizertace: J. Caron, Le Sillon et la démocratie chrétien­ne 1894–1910, Paris 1967. K osobě zakladatele viz např. M. Barthélemy-Madaule, Marc Sangnier, 1873–1950, Paris 1973.

[49] Celkově viz T. Petráček, „Demokracie, monarchie, republika: římská kurie a politické zápasy v době (anti-)modernistické krize“, in: P. Marek – M. Trapl (eds.), Teorie a praxe politického katolicismu, Brno 2008, s. 34–58.

[50] Srov. M.-D. Chenu, La „doctrine sociale“ de l’Église comme idéologie, Paris 1979, s. 30.

[51] K této osobnosti viz P. Boutang, Maurras. La destiné et l’oeuvre, Paris 1984.

[52] Srov. Cholvy – Hilaire, op. cit., s. 126–138.

[53] Srov. Dansette, op. cit., s. 661.

[54] K. Arnold, Kleine Geschichte des Modernismus, Freiburg–Basel–Wien 2007, s. 129.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

Nenalezeny žádné záznamy.

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?