Jedenáct kardinálů hovoří o manželství a rodině

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons

V těchto dnech vychází v americkém nakladatelství Ignatius Press v San Francisco sborník příspěvků nazvaný Jedenáct kardinálů hovoří o manželství a o rodině. Eseje z pastoračního úhlu pohledu (Eleven Cardinals Speak on Marriage and the Family. Essays from a Pastoral Viewpoint). Publikace má podle vydavatele, německého kanonisty Winfrieda Aymanse, vyjít kromě angličtiny také německy, francouzsky, italsky a španělsky (srv. předmluva, s. xiv), tedy jedná se o jaksepatří mohutný počin.

Už samotný titul knihy napovídá něco o kritériu, podle kterého byli osloveni jeho přispěvatelé: tím je kardinálská hodnost. Jde o pozoruhodnou myšlenku, protože předpokladem kardinalátu není teologická zdatnost, ačkoliv mezi jeho nositeli jistě najdeme v minulosti i současnosti výrazné postavy teologického světa. Připomeňme jen kardinála českého původu Tomáše Špidlíka. Důvod, proč oslovit právě jedenáct kardinálů, tedy s největší pravděpodobností byla funkce ve vedení římsko-katolické církve. Důvod tedy spíše politický a diplomatický. A to je aspekt, který ve čtenáři probouzí oprávněný zájem o to, co se v knize (jedenáct příspěvků na cca 130 stranách!) dočte. Kniha se tak nejen tematicky staví do kontextu nastávající biskupské synody a dává tušit něco o atmosféře a myšlenkovém světě jejích protagonistů.

Přispěvateli jsou Carlo kard. Caffarra, boloňský arcibiskup, kterého české publikum zná už ze sborníku Roberta Dodara Setrvat v pravdě Kristově. Manželství a svaté přijímání v katolické církvi, vydaného v tomto roce brněnskými kartuziány. Ostatně nepřekvapí, když na závěr předmluvy nalezneme poděkování právě Robertu Dodarovi. I kdybychom nečetli samotné texty, víme, že iniciativa vedoucí k tomuto vydání vychází ze stejného okruhu autorů. Kdo zná zmíněný Dodarův sborník, bude jen stěží očekávat snahu o nalezení nového způsobu ‚řešení‘, k němuž vybízí papež František.

Na rovině osobní reflexe kardinálů

Dalšími autory jsou, řazeno abecendě (stejně jako v samotném sborníku), Basielos kard. Cleemis, zástupce katolické církve syro-malankarského ritu, pražský arcibiskup Dominik kard. Duka, Willem Jacobus kard. Eijk, arcibiskup z nizozemského Utrechtu, Joachim kard. Meisner, emeritní arcibiskup z Kolína nad Rýnem, John kard. Onaiyekan, arcibiskup z Abuja v Nigérii, Antonio Maria kard. Rouco Varela, emeritní arcibiskup ze španělského Madridu, Camillo kard. Ruini, emeritní generální vikář Jeho svatosti pro diecézi Řím, Robert kard. Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a konečně Jorge L. kard. Urosa Savino, arcibiskup venezuelského Caracasu.

Eleven Cardinals Speak on Marriage and the Family
Autor: Ignatius Press

Podtitul ujasňuje, že se nejedná o teologické studie, nýbrž že obsahem jsou eseje „na rovině osobní reflexe vlastní zkušenosti a perspektivy“ kardinálů. Zkušenosti, kterou „nabyli vlastní kněžskou službou“ (srv. předmluva, s. viii). To je důležité upozornění, které předejde mnoha nedorozuměním. Tím základním by mohlo být, že by čtenář očekával žánr teologickou argumentaci a oporu v tradici teologického myšlení. Takovému očekávání by podle mého názoru dostál pouze jeden text, a to příspěvek Paula Josefa kardinála Cordese nazvaný „Bez přerušení a diskontinuity“ („Without Rupture or Discontinuity“). Německý kardinál se v něm zabývá otázkou připuštění znovusezdaných ke svátostem. A svou argumentaci, která dochází k zamítavému stanovisku, opírá o širokou znalost dějin teologie a historie diskuse právě o tomto tématu. Pozoruhodné na jeho příspěvku je, že nahlíží tuto problematiku z mnoha úhlů pohledu a usiluje také vypracovat jistý návrh řešení, ve kterém se potkává s návrhem Benedikta XVI., nabízejícího praxi tzv. duchovního přijímání. Ačkoliv by jistě bylo možné i potřebné protříbit Cordesovy argumenty v diskusi, pokládá text tohoto kardinála pro takový dialog hodnotný základ. I když ani on se nevyhne ironickým a jedovatým poznámkám na adresu svých oponentů, což je podle mého názoru v takovém kontextu spíše na škodu.

Texty ostatních kardinálů jsou skutečně spíše osobními úvahami na dané téma. To prozradí pozornějšímu čtenáři už jen absence poznámkového aparátu u drtivé většiny příspěvků. Už jsem ale připomněl, že sborník má být složen z esejů, vedených z pastoračního hlediska, a že tedy vydavatel neusiluje o teologickou propracovanost, takže by nebylo zcela spravedlivé tento aspekt v textech očekávat. Jinak je tomu však s jiným rozměrem, který prostupuje – s různou intenzitou – všemi ostatními příspěvky. A tím je už u Cordese zmíněná jedovatost a rozměr, který bych nazval hermeneutikou odsudku až pohrdání. Tak čteme silně paušalizující soudy o tom, že je dnes podvracena celá nauka církve (Caffarra), o potřebě zastat se těch kněží, kteří dnes odmítnou připustit znovusezdané ke svátostem s odkazem na platnou nauku církve (Eijk), o kultuře povrchnosti, která trivializuje vztahy (Meisner), o duchu temnoty, který ve světě působí a kterému se nesmí synod otevřít, tedy rozuměj udělat jakékoliv změny ve stávající nauce (Onaiyekan) atp. Ostatně právě africký kardinál Onaiyekan vyniká mezi ostatními v bipolárním vidění světa, když chápe římsko-katolickou církev, podobně jako kardinál Rouco Varela, jako jediné místo pravdy o věcech manželství. Jde o pozoruhodné zaplašení myšlenky na dialog, tolik cenný otcům 2. vatikánského koncilu. Byl jsem potěšen, že tento škarohlídský způsob vidění je v daleko menší míře patrný v jinak velmi stručném příspěvku českého primase kardinála Duky.

Kardinál Dominik Duka
Autor: Wikipedia.org / Claude TRUONG-NGOC / Creative commons

(Ne)připravenost k dialogu

Ačkoliv sborník nese titul Jedenáct kardinálů hovoří o manželství a rodině, je nesporně ústředním tématem, které řeší naprostá většina příspěvků, nemožnost připuštění znovusezdaných ke svátostem. Těžko se pak vysvětluje, že sborník není odpovědí a polemikou s Kasperovou přednáškou. Nota bene když je samotný kard. Kasper na vícero místech výslovně uveden.

V kontextu svého pokusu o stručnou recenzi sborníku musím vyjádřit své rozpaky z právě uvedeného způsobu pojetí tak závažné a skutečně komplikované látky. Závažné nejen z důvodu teologické mnohovrstevnatosti problematiky, ale také – a tento aspekt není možné podceňovat – pro svou citlivost. Církevní představitelé (kardinálové) způsobem, kterým se vyjadřují, prozrazují totiž už mnohé. Totiž svou (ne)připravenost k dialogu. Pokud jsou už předem jasné závěry, jaký smysl má naslouchat druhému? A jsme vůbec připraveni setkat se s těmi, kteří v takové životní situaci žijí? Jaké poselství pro ně máme? Ve hře jsou samotné základy pastorační způsobilosti, a to je vysoká hra. Čtenáře při četbě ruší paušalizující užívání pojmu rozvedení znovusezdaní, jako kdyby neexistovaly naprosto odlišné životní příběhy, a tedy i odlišná morální hodnocení, a to i v rámci této tak hrubě nazvané skupiny. Na mysl se mi při četbě mnohokrát vkrádala myšlenka, kterou připisuji Františku Vláčilovi a která se mi v životě mnohokrát osvědčila: „Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá důvod.“

Celkově vzato si myslím, že kniha je pozoruhodná snad už jen pro onen příspěvek kardinála Cordese. Jinak mnoho nového a nečekaného od odpůrců připuštění rozvedených a znovusezdaných ke svátostem bohužel nepřináší. I díky ní však můžeme být svědky vření spjatého s nastávající řádnou biskupskou synodou. Vření, které je podle mne skutečným znamením doby.

Autor je morální teolog.