Seznamka
František Radkovsky, emeritní biskup plzeňský, při svěcení Tomáše Holuba
Autor: Člověk a víra / Roman Albrecht
„Je vskutku s podivem, že ačkoli seminaristé již nejsou vyučováni v duchu zjednodušujícího konzervatismu, v jejich kázáních se větší smysl pro rozlišování neprojevuje. Tento nedostatek se běžně omlouvá tím, že cokoliv složitějšího by mohlo lid zneklidňovat – což je vysvětlení stále pokrytečtější, když pořád více katolíků má vyšší vzdělání a mohlo by je jen povzbudit, kdyby zjistili, že poté, co pominulo nebezpečí, je jejich církev na základě fakt schopna změnit názor. Pravděpodobně hlavní roli hraje to, že sdělovat lidem jemněji odstíněné pohledy na bibli způsobem pro ně konstruktivním a nikoliv matoucím nebo zneklidňujícím vyžaduje více úsilí a představivosti, než jsou mnozí kazatelé ochotni vynaložit. Nasládlá idyla nedá práci a přežívá, i když církev učí opak.“ Touto poznámkou zdůvodnil americký katolický biblista Raymond Edward Brown (1928-1998) přežívající „laický konzervatismus“ mezi mnoha praktikujícími katolíky, který nebere ohledy na změnu nauky v souvislosti s prohloubeným porozuměním biblické zvěsti (Brown, Raymond E. Ježíš v pohledu Nového zákona: úvod do christologie. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 32). Pokud se zamyslíme nad nedávným biskupským svěcením a nezůstaneme jen na povrchu tvrzení o „velké historické události, která se v této katedrále, ani v žádném jiném kostele naší diecéze nikdy nekonala“ nebo u radosti, že se po delším hledání podařilo na druhý či třetí pokus najít ochotného kandidáta pro nelehkou biskupskou službu, ale pozorně se zaposloucháme do slov, která při této slavnosti zazněla, můžeme zahlédnou některé z bolestí české katolické církve. Zároveň zjistíme, že přes různá vstřícná slova zůstávají představitelé české katolické církve ve vztahu k ostatním křesťanům stále ještě v zajetí pomyslného katolického ghetta ztěžující skutečný ekumenický dialog, který by nebyl brán jako ohrožení vlastní identity, ale naopak jako obohacení na cestě ke skutečné katolicitě církve.
Nepovažujme „katolický úhel pohledu“ za jediný možný
Zatímco zmínka kardinála Dominika Duky o genealogii biskupů v úvodu bohoslužby pouze naznačila svérázné pojetí apoštolské posloupnosti, některé formulace v kázání biskupa Františka Radkovského pochybnosti potvrdily. Tato skutečnost mě překvapila, neboť biskupa Radkovského si vážím mimo jiné pro jeho významný příspěvek k ekumenickým vztahům, do kterých se aktivně zapojil již před rokem 1989 při svém působení na západě Čech (po vysvěcení v roce 1970 působil dva roky jako kaplan v Mariánských Lázních a v letech 1972-1990 byl duchovním správcem farnosti ve Františkových Lázních). Později byl při České biskupské konferenci odpovědný za laiky, nová církevní hnutí a komunity, ekumenismus. Zasloužil se o vedení dialogu a uzavření některých dohod s dalšími křesťanskými církvemi v ČR.
Vidím v tom cosi typického pro ekumenické aktivity v naší zemi, které jsou často spontánní, založené na přátelských vztazích, ale schází jim alespoň základní teologická reflexe (tak jsem např. vnímal zapojení katolických věřících na ekumenických aktivitách v Litomyšli). V katolickém prostředí slýchám slova „evangelíky mám rád, ale...“ a následuje nějaká hrubá kategorizace nebo doklad neznalosti nekatolického prostředí. Více než 50 let starý dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu (Unitatis redintegratio, zkratka UR) přitom na první místo v ekumenickém hnutí řadí „všechny snahy o odstranění slov, názorů a skutků, které podle spravedlnosti a pravdy neodpovídají skutečnému stavu odloučených bratří, a tím znesnadňují vzájemné vztahy s nimi.“ (UR, 4) Katoličtí účastníci ekumenického dialogu mají „jasně vyložit celou nauku“ katolické církve, ale „způsob a povaha vyjádření katolické víry nesmí být nijak na překážku dialogu s bratřími“ a „je nutné vykládat katolickou víru hlouběji a přesněji, a to způsobem a jazykem, který je opravdu srozumitelný také odloučeným bratřím.“ (UR, 11)
Vím, že biskupské svěcení nebylo ekumenickým setkáním, i když čestná přední místa byla hostům z ekumeny vyhrazena. Kázání není a nemá být teologickou přednáškou. Přesto bych považoval za vhodné, pokud se kazatel nechce držet jen výkladu biblických textů a zabrousí do teologie, aby byl ve svém vyjadřování pokud možno přesný, zvlášť pokud jde o biskupa, který má být „učitelem víry“. Tvrzení v úvodu kázání, že biskup „nese na sobě, aspoň v církvi katolické, pravoslavné a starých východních církvích, apoštolskou posloupnost“, je podle mého názoru nesprávné. V první řadě jde o samotný způsob vyjádření. Kladení rovnítka mezi úhlem pohledu katolické církve a skutečností, je častým nešvarem mnoha katolických křesťanů. Představa, že co není podle učení katolické církve, není vůbec, je špatná. Pokud by byli katoličtí křesťané skutečně dobře seznámeni s přístupem dosud největšího shromáždění katolických biskupů na II. vatikánském koncilu, vyjadřovali by se jinak. Nejde pouze o zdvořilost, ale – jak bylo uvedeno v citátu výše – o spravedlnost a pravdu.
Podívejme se, jak se dekret o ekumenismu vyjadřuje o svátosti kněžství u církví odloučených a církevních společnostech na Západě: „Ačkoli církevní společnosti od nás odloučené nežijí s námi v plné jednotě vyplývající ze křtu a ačkoli se domníváme, že neuchovaly původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství (orig.: propter sacramenti Ordinis defectum), přesto, když při večeři Páně připomínají jeho smrt a vzkříšení, vyznávají, že je to znamení života ve společenství s Kristem, a očekávají jeho slavný příchod. Proto je třeba, aby předmětem dialogu bylo učení o večeři Páně, o ostatních svátostech, o liturgii a o službách církve.“ (čl. 22) Odhlížím od sporného překladu („defekt“ přeložen jako „absence“), ale upozorňuji na způsob vyjádření, v němž se zdůrazňuje slovo „domníváme se“ (orig. credamus). Tedy nemluví se o prostém faktu, že „jim chybí svátost kněžství“, ale že jim chybí z pohledu a chápání kněžství v katolické církvi. Tato formulace nebyla použita náhodou. Předpokládalo se, že následný ekumenický dialog může přispět ke změně názoru. Přes mnohá vyjasnění však dialogy nepřinesly výraznější změny ve vyjadřování, resp. jeho plody hlouběji nepronikly do učení a života katolické církve. Podle mne je to jeden z dokladů, jak přes mnohá vstřícná vyjádření ještě stále hodně katolických věřících setrvává v pomyslném „katolickém ghettu“ 19. století.
Důležitost apoštolské posloupnosti v ekumenickém dialogu a diskuse o její podobě
Není pravdou, že pouze katolická církev, církve pravoslavné a staré východní si nárokují důraz na biskupský úřad v apoštolské posloupnosti. Není důvod upírat tento nárok celé řadě dalších církví, především anglikánským církvím nebo luterským církvím ve Skandinávii, dále např. církvím sdruženým v Utrechtské unii (tzv. starokatolické církve) nebo ochranovské Jednotě bratrské a dalším. K tomu je třeba dodat, že v ekumenickém dialogu mezi církvemi se již delší dobu diskutuje o „službě episkopé“, která se v dějinách projevuje různými způsoby a není vázána jen na zachování titulu biskup. Připomeňme například limský dokument o církevní službě (1982) z dílny komise pro víru a řád Světové rady církví, v níž jsou delegáti katolické církve řádnými členy. Jde o jeden z nejvýznamnějších dokumentů multilaterálního ekumenického dialogu. Na jedné straně se v něm konstatuje, že „kontinuita apoštolské víry, bohoslužby a misie byla zachována i v těch církvích, jež nepodržely formu historického episkopátu. Toto uznání dochází další podpory ve skutečnosti, že realita a funkce episkopální služby byla zachována mnohými církvemi i bez titulu ,biskup`.“ (Lima-úřad, 37) Zároveň připomíná důležitost biskupské služby a ochotu některých „nebiskupských“ církví „přijmout biskupskou posloupnost jako znamení apostolicity života celé církve.“ (Lima-úřad, 38) V závěru dokumentu je pak uvedena výzva: „Abychom dosáhli vzájemného uznání, je zapotřebí různých kroků od různých církví. Kupříkladu: a) Od církví, které zachovaly biskupskou posloupnost, bude žádáno, aby uznaly jak apoštolský obsah ordinované služby v církvích, které tuto posloupnost nezachovaly, tak také existenci služby EPISKOPÉ v různých podobách v těchto církvích. b) Církve, které biskupskou posloupnost nezachovaly, ale žijí ve věrné kontinuitě s apoštolskou vírou a posláním, mají službu Slova a svátostí, jak je zřejmé na víře, praxi a životě těchto církví. Od těchto církví bude žádáno, aby si uvědomily, že kontinuita s církví apoštolů je hluboce vyjádřena v postupném vzkládání rukou konaným biskupy a že, ačkoliv třeba nepostrádají nepřetržitost apoštolské tradice, toto znamení posiluje a prohlubuje zmíněnou kontinuitu. Mohou pak pocítit potřebu toto znamení biskupské posloupnosti znovu objevit.“ (Lima-úřad, 53)
Apoštolové Petr a Pavel na obrazu El Greca (1605–1608)
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Eklesiologický dokument Společenství evangelických církví v Evropě s názvem Církev Ježíše Krista z roku 1994 připomíná, že k apoštolskosti církve nestačí pouhá historická kontinuita biskupského úřadu, ale je nutně spojena s posloupností víry: „Reformační pojetí apoštolské posloupnosti (sukcese) je stálý návrat k apoštolskému svědectví. Zavazuje církev k autentickému a misijnímu svědectví evangelia o Ježíši Kristu s věrností apoštolské zvěsti (srv. 1K 15,1-3), jíž vděčí za svou existenci. Kde Boží Duch tuto apoštolskou zvěst činí pro člověka pravdou (srv. J 16,13), uskutečňuje se apostolicita církve jako succesio fidelium (posloupnost víry) z jedné generace na druhou. Succesio fidelium nevylučuje succesio ordinis (následnictví v řádném úřadě), nýbrž je podmiňuje. Apostolicita církve není podle reformačního pojetí zaručena historickou kontinuitou biskupského úřadu církve.“
A dosud poslední eklesiologický dokument komise pro víru a řád Světové rady církví s názvem Církev: Na cestě ke společné vizi z roku 2012 k otázce apoštolské posloupnosti uvádí: „Jedna z nejobtížnějších otázek rozdělujících křesťanská společenství se týká této formy služby a jejího vztahu k apoštolskosti církve. Církve jsou rozděleny v názoru na to, zda historický episkopát – ve smyslu biskupů ordinovaných v apoštolské posloupnosti sahající k prvním generacím církve – je nutnou složkou církevního uspořádání, jak ho Kristus pro své společenství zamýšlel, či zda je pouze jednou formou církevního uspořádání, která je proto, že je tak tradiční, zvlášť výhodná pro dnešní společenství, není však podstatná. Ještě jiná společenství nevidí žádný zvláštní důvod, proč by měla být episkopálnímu uspořádání dávána přednost, či se dokonce domnívají, že je lépe se mu vyhýbat, neboť je podle jejich názoru náchylné k zneužívání. Ekumenická reflexe obecnějšího pojmu služby episkopé, jak je popsána v předchozích odstavcích, pomohla ukázat dosud neznámé paralely mezi episkopálními a neepiskopálními církvemi ve způsobech, jimiž je dohled vykonáván. Oba typy církví byly navíc schopny uznat v sobě navzájem jistý stupeň apoštolskosti, ač neshoda o potřebnosti biskupů trvá." (text v rámečku pod čl. 93)
V jednom svém starším článku jsem ocitoval tvrzení prof. Pavla Filipiho: „Každá církev ovšem o sobě věří, že v ní žije pravá Kristova církev a že jí bylo svěřeno vše, čeho je třeba ke spáse.“ Jsem přesvědčen, že s apoštolskostí církve je to stejné. Všechny křesťanské církve si nějakým způsobem nárokují kontinuitu s apoštolskou dobou a není správné jim tento nárok upírat, přestože se pojetí a podoba vyjádření této kontinuity liší. Ostatně ani v římskokatolickém pojetí nejde o pouhou historickou posloupnost, ale také o kontinuitu v apoštolské tradici. Apoštolská tradice a posloupnost se vzájemně podmiňují, což bývá nejčastěji vyjádřeno slovy německého teologa a pozdějšího papeže Josefa Ratzingera: „Posloupnost je podobou tradice. Tradice je obsahem posloupnosti.“ (RATZINGER, Joseph. Primat, Episkopat und succesio apostolica. In RAHNER, Karl – RATZINGER, Joseph. Episkopat und Primat. Freiburg im Breisgau, 1961, s. 37-59, citát viz s. 49)
Apoštolská posloupnost z pohledu římskokatolické církve
Je škoda, že hlubšímu pojetí apoštolskosti církve brání příliš zjednodušující pohled na apoštolskou posloupnost, který byl prezentován v kázání biskupa Radkovského. Výklad, že apoštolská posloupnost „znamená, že jeho svěcení je po staletích předáváno v živé tradici od jednoho biskupa k druhému“, navíc ani neodpovídá současnému učení katolické církve. Biskup Radkovský sice správně dodal, že se tak děje „v jednotě s celým kolegiem biskupů, v katolické církvi navíc reprezentovaným i konkrétní jednotou všech s nástupcem Petrovým, římským papežem“, ale nevím, zda je to dostatečné. Pojetí apoštolské posloupnosti, jako nepřetržité linie jednotlivých biskupů od apoštolů až do naší doby, bylo především z důvodů historické neudržitelnosti opuštěno a nahrazeno pojetím celého sboru biskupů, jako následovníků sboru apoštolů. To mimo jiné vyjadřují některé formulace o biskupech (úmyslně uvedené v plurálu) konstituce o církvi II. vatikánského koncilu Lumen gentium: „Proto posvátný sněm učí, že biskupové nastoupili z Božího ustanovení na místo apoštolů jako pastýři církve.“ (LG 20) nebo „Biskupům přísluší přibírat nové vyvolené do biskupského sboru svátostným svěcením.“ (LG 21). Interpretaci, že jde o nahrazení nebo rozšíření staršího pojetí apoštolské posloupnosti, jako linie jednotlivých biskupů, najdeme u mnoha významných katolických teologů. Za všechny můžeme jmenovat tři teology, kterým se dostalo ocenění jejich díla udělením kardinálské hodnosti: francouzský dominikán Yves Congar (1904-1995, souhrnně např. v dogmatice Mysetrium salutis IV/1, 1972, s. 535-569), americký jezuita Avery Dulles (1918-2008, např. Successio apostolorum: successio prophetarum — successio doctorum. In Who has the say in the Church? Concilium, 1981, č. 8, s. 61-67; vyšlo i v holandské, francouzské, španělské, německé a italské jazykové verzi časopisu) a německého teologa Waltera Kaspera (nar. 1933, především Die apostolische Sukzession als ökumenisches Problem. In PANNENBERG, Wolfgang /Hg./. Lehrverurteilungen - kirchentrennend? Bd. 3. Freiburg – Göttingen, 1990, s. 329-349. Souhrnně pak v jeho eklesiologii Katholische Kirche: Wesen – Wirklichkeit – Sendung. Freiburg im Breisgau, 2011, s. 271-274.)
Za zmínku v tomto kontextu stojí také studijní dokument katolicko-luterské teologické komise s názvem Apoštolskost církve z roku 2006. V článku 291 najdeme tvrzení: „Je katolickým učením, že jednotlivý biskup není v apoštolské posloupnosti prostřednictvím toho, že je součástí historicky ověřitelného a nepřerušeného řetězce vkládání rukou skrze jeho předchůdce k jednomu z apoštolů. Je naopak nezbytné, aby byl součástí společenství s celým biskupským sborem, který je jako celek nástupcem apoštolského kolegia a jeho poslání. Proto je vzájemná shoda biskupů rozhodujícím znakem apoštolskosti jejich učení. Katolicita je prostředkem a vyjádřením apoštolskosti. Pokud je katolicita znakem apoštolskosti, potom je apoštolskost podmínkou katolicity.“ Tak je vyjádřena důležitost nejen diachronní ale i synchronní jednoty biskupů v katolické církvi, tj. nejen s biskupy minulosti až k apoštolům, ale i mezi současnými biskupy v čele s Petrovým nástupcem. Posloupnost biskupů je tak spojena nejen s tradicí, jak připomněl výše uvedený citát Josefa Ratzingera, ale i se společenstvím biskupů. Tak se zdůrazňují tří aspekty apoštolskosti církve, kterými jsou tradice, posloupnost a společenství (traditio, succesio, communio).
Zjednodušeně k tomu Walter Kasper ve studii z roku 1990 dodává, že vstup jednotlivého biskupa do apoštolské posloupnosti neznamená nějaké napojení na soukromý kanál nebo potrubí vedoucí až k apoštolovi, ale je vstupem do společenství biskupů. Jednotlivý biskup nebo jednotliví biskupové mohou apoštolskou tradici popřít a tak se ze společenství biskupů vyčlenit. Je třeba být opatrný a nechápat apoštolskou posloupnost jen jako nějaký magický úkon, jehož přijetím obdrží dotyčný „bezpečné charizma pravdy“ bez ohledu na kontext celého církevního společenství. Tuto formulaci z dogmatické konstituce o Božím zjevení Dei verbum je třeba číst v kontextu celého odstavce, v rámci kterého je řeč o směřování k plnosti Boží pravdy celé církve: „Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova.“ (DV, 8)
Ilustrační foto: delegace biskupů Utrechtské unie u papeže Františka
Autor: Starokatolici.cz
Petr jako první papež
V kázání biskupa Radkovského zazněla ještě další podle mne pochybná vyjádření. Například pojetí kněžského svěcení jako „moci sloužit mši svatou“ a „moci odpouštět hříchy“, bez zmínky o „službě slova“, je opět nejenom neekumenické, ale především příliš vězí v zastaralém kultickém pojetí kněze, zdůrazněném s ohledem na reformaci Tridentským koncilem. Zároveň neodpovídá důrazu na neméně důležitý úkol hlásání Božího slova, který byl znovuobjeven a náležitě zdůrazněn na II. vatikánském koncilu. Opět nikoliv náhodou v koncilním dekretu o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis je ve 2. kapitole s titulem Služba kněží nejprve zdůrazněn „kněz jako služebník slova“ (PO 4) a teprve poté, i když s nemenší důležitostí „kněz jako přisluhovatel svátostí, zvláště eucharistie“ (PO 5). Dlužno však říct, že přílišný důraz na kultické pojetí kněžství najdeme i v některých pokoncilních církevních dokumentech (např. v encyklice Jana Pavla II. o eucharistii a jejím vztahu k církvi Ecclesia de Eucharistia ze 17. dubna 2003).
Spíše perlou pro pobavení by mohla být biskupova zmínka o Petrovi jako „prvním papeži“, i když se zdálo, že byla myšlena vážně. Zřejmě nejlepší kniha na toto téma v češtině, Dějiny papežského primátu od Klause Schatze (Brno, 2001), uvádí: „Pokud bychom se zeptali křesťana z doby kolem roku 100, 200 či 300, zda je římský biskup hlavou celé církve, zda je nejvyšším biskupem nade všemi ostatními biskupy, tím, kdo má poslední slovo v otázkách, jež se dotýkají celé církve, zcela jistě by odvětil, že nikoliv.“ (s. 9) Taková otázka je totiž položena špatně, protože přistupuje k nejstaršímu období nehistoricky, s optikou dnešního vnímání učení o papežském primátu. Vykládat raná svědectví v pojetí pozdějšího chápání primátu, jak se často děje, je nesmyslné. Schatz dále uvádí, že do poloviny 2. století římskou církevní obec pravděpodobně řídila skupina presbyterů (např. v tzv. prvním listu Klementa do Korintu nefiguruje jeden odesilatel, nýbrž je psán v plurálu jménem celé obce) a její tradice byla spjata společně jak s Petrem tak s Pavlem („největší a nejspravedlivější sloupové“, Klementův list, 5, 2; „omezíme se na tradici zvlášť velké, staré a všeobecně známé církve římské, kterou založili a zřídili slavní apoštolové Petr a Pavel“, Irenej z Lyonu. Adversus haereses III, 3, 2 – ostatně všimněme si, že Petr je v tomto textu označen jako apoštol a nikoliv jako biskup nebo dokonce papež).
V citovaném Irenejově díle z doby kolem roku 180 máme zachovaný údajný seznam prvních římských biskupů (Adversus haereses III, 3, 3). Jeho smyslem však nebyl historický zájem nebo kronikářská záliba. Irenej tímto způsobem oponuje gnostickým učitelům a jejich pojetí apoštolské posloupnosti. Ta byla zřejmě skutečně „vynálezem“ gnostiků, kteří víru prostých křesťanů považovali za primitivní první stupeň začátečníků a sami se dovolávali hlubšího vědění, předávaného v „tajných tradicích“ od apoštolů vybraným žákům, kteří zasvěcovali své následovníky a tak se šířilo toto tajné poznání (gnóze) dál a dál. V polemice s těmito proudy protignostičtí autoři „zdůrazňují veřejně přístupnou a i pro prosté křesťany pochopitelnou a historicky čitelnou tradici. Čitelnost této tradice je pak umožněna dvojím způsobem. Tím prvním je Písmo svaté... Druhý způsob představuje apoštolská posloupnost biskupských úřadů... Touto, nikdy nepřerušenou řadou, je zaručena pravost veřejně přístupné tradice. Nejsou žádné tajné tradice, všechno se odehrává v jasném denním světle.“ (Schatz, s. 14) To vysvětluje Irenejovu snahu o seznam nástupců svatých apoštolů (tj. Petra a Pavla), do kterého zřejmě zahrnul významné presbytery římské církevní obce, o nichž většinou nevíme kromě jména vůbec nic. A u nejznámějšího z nich, sv. Klementa, pro změnu ani u nejstarších autorů nepanuje shoda, kolikátým nástupcem sv. Petra vlastně měl být.
Žádoucí prohloubení ekumenických vztahů
Je sympatické, když jsou ekumenické vztahy v České republice na takové úrovni, že se zástupci různých církví účastní slavností bratrských a sesterských církví. Podobně, jako byli při instalaci nové synodní rady Českobratrské církve evangelické v sobotu 21. listopadu 2015 v Praze přítomni kardinálové Dominik Duka a Miloslav Vlk i biskup František Radkovský, tak byli i na svěcení nového biskupa v Plzni na čestných místech vpředu zástupci různých církví, např. Daniel Fajfr, předseda Rady Církve bratrské a předseda Ekumenické rady církví, Daniel Ženatý, synodní senior Českobratrské církve evangelické, Filip Štojdl, biskup plzeňské diecéze Církve československé husitské a řada dalších. Přál bych si, aby tyto přátelské vztahy, které jsou nutným předpokladem jakéhokoliv dialogu, byly zvlášť z pohledu katolických křesťanů prohloubeny teologickou reflexí i sebereflexí, aby se nebáli vystoupit z uzavřeného katolického myšlení, založeného pouze na základním konfesním povědomí a zastaralých teologických nebo historických představách. Jak bylo uvedeno v citátu katolického biblisty na začátku článku, opuštění „nasládlé idyly“ a její nahrazení solidní teologií a skutečnou naukou církve vyžaduje více úsilí a představivosti. Nepochybně nejenom od kazatelů ale i od posluchačů.
Papež Jan Pavel II. v souvislosti s ekumenickým dialogem mluvil o potřebné změně mentalit, prohloubení vědomí společné příslušnosti ke Kristu a obratu k bratrské lásce, do níž jsou zahrnuti všichni Kristovi učedníci. V encyklice o ekumenickém úsilí Ut unum sint z roku 1995 považoval za důležité připomenout, že toto „uznání bratrství není důsledkem liberálního filantropismu nebo povrchní familiarity. Pramení z uznání jediného křtu a z něj vyplývající potřeby, aby Bůh byl oslaven ve svém díle... Zásadním způsobem přesahuje ekumenickou zdvořilost a představuje základní ekleziologický výrok.“ (UUS, 42).
Nakonec mě potěšilo, že nový plzeňský biskup, Tomáš Holub, ve svém závěrečném poděkování směrem k hostům z jiných církví uvedl: „Modlím se, abych se uměl nechat oslovit vámi, sestry a bratři z ekumeny, tam, kde následujete našeho Pána věrněji a poctivěji než já.“ Schopnost uznat u našich sester a bratří z jiných křesťanských církví, že často následují našeho Pána věrněji a poctivěji než my a ochotu nechat se jimi oslovit, bych přál nejen novému biskupovi, ale všem katolickým křesťanům v naší zemi.
Pro zajímavost dodávám, že označení biskup používají z církví sdružených v Ekumenické radě církví ČR následující: Apoštolská církev, Církev československá husitská, Jednota bratrská, Pravoslavná církev, Slezská církev evangelická augsburského vyznání a Starokatolická církev. Pojetí této služby se samozřejmě v jednotlivých církvích liší.
Autor je členem římskokatolické církve a asistentem na Ekumenickém institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mimo jiné vyučuje v bakalářském programu Teologie křesťanských tradic.
