Silvestr liturgického roku

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Paul Mannix / Creative commons

Celá eschatologie je obsažena ve staré písni: Krista čtvero příští Písmo svaté jistí. První bude v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté v zmrtvýchvstání. Před více než 2000 lety Ježíš, Mesiáš, vstoupil do lidských dějin. Na jejich konci přijde jako Král.

Co vlastně znamená pojem „král“? V antice suverénní vladař nad určitým územím (regio). Garantoval větší bezpečí než kmenoví náčelníci. Židé v zaslíbené zemi přešli z kmenového zřízení ke království, protože toužili po bezpečí, lepší obranyschopnosti a hospodářské prosperitě. Královský titul má už očekávaný Mesiáš ve Starém zákoně, vyvolený národ si představoval, že přijde, sjednotí svůj lid a slavně porazí jeho nepřátele. Jenomže Ježíšovo království není z tohoto světa. Ježíš nikdy neměl politické ambice. Proto ho nijak nenadchlo volání „Hosana synu Davidovu“. Ovšem na Herodovu otázku, zda je židovský král, přisvědčuje: „Ty jsi řekl.“

Ježíš učil apoštoly modlitbě. „Přijď království tvé“ – království, které si nenárokuje světskou vládu, království Boží. To nepochopil nejen Jidáš, ale ani mnozí jiní. A v současnosti leckdo nedokáže pochopit, že si katolíci nehrají na monarchisty. Kristův královský titul totiž znamená jeho svrchovanost nad dějinami, nad všemi vládami, A že je dokonce víc než „král králů“: on je samotný cíl lidských dějin, bod Omega, jak ho nazval Pierre Teilhard de Chardin.

Odjakživa jsem měla ráda listopad, ten tajemný a zajímavý měsíc: dušičkový čas se překlápí k adventu, dny se krátí čím dál tím víc, ale uvádí a loučí se zázraky, jaké umí vykouzlit vycházející i zapadající slunce právě jen v tomto období. Jako by nám chtělo nechat nahlédnout do nebeské slávy. „Budou znamení na nebi“ – ta znamení jsem si vykládala pozitivně, ne jako katastrofy. Vždyť apokalypsa není synonymum pro horor. V překladu znamená odhalení. Nebo spíš poodhalení toho, kam směřuje náš svět a vesmír. Není to filmový záznam toho, co nás čeká a nemine. Apokalypsa jako literární žánr má ustálenou formu: vidění (zjevení) a jeho výklad průvodcem, zpravidla andělem. Nejznámější apokalypsou je Zjevení svatého Jana. Ale ani zdaleka to není jediný apokalyptický text v Písmu svatém. Známá je tak zvaná starozákonní apokalypsa. Nazývá se Danielovo proroctví, i když Daniel se sám za proroka neoznačuje a ani Židé ho k prorokům neřadí, kdežto křesťané ano, Jde o předpověď příchodu Mesiáše, časový údaj je značně nejasný (sedmdesát ročních týdnů), smrt Mesiáše, která mu „nebude na škodu“, pád Jeruzaléma, zničení chrámu, konec starozákonních obětí. Předpověď neurčitá (sám anděl Gabriel říká Danielovi, že se tomu má dobře rozumět), ovšem podle svatého Augustina je to v pořádku, protože Bůh si zachovává naprostou svobodu, neváže se na žádný termín. Proto nikdo nezná ani ten den, kdy „můj Pán všechny svolá, dříve než se rozední“.

Mnozí proroci poodhalují budoucnost vyvoleného národa. Nejzřetelnější je to v posledních proroctvích. Po smrti Ezdráše a Nehemijáše se proroci soustředí už jen na Mesiáše – především Zachariáš a Malachiáš - ten vidí dále, až na samotný konec všech věků: „Hle přijde den, který vzplane jako pec...“ 3,19. 20a).

Apokalypsa vychází z proroků a navazuje na ně. Autor Zjevení svatého Jana se nazývá vidoucím prorokem. Navazuje na Ježíšovu eschatologickou řeč, jak ji interpretují synoptici Matouš, Marek a Jan: “…budou znamení na slunci, měsíci a na hvězdách. Slunce se zatmí a měsíc nevydá světla. Na zemi bude úzkost, bezradnost pro hukot moře a vlnobití. Lidé budou umírat strachy, neboť nebeské mocnosti se budou otřásat. Tehdy se ukáže na nebi znamení Syna člověka...uvidíte přicházet Syna člověka na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou...“

V roce 1925 papež Pius XI. zavedl svátek Ježíše Krista Krále a ustanovil ho na poslední neděli v říjnu, aby předcházel svátek Všech svatých. Pavel VI. roku 1970 provedl změnu: v Motu proprio Mysterii paschalis přesunul tento svátek na konec liturgického roku a povýšil ho na slavnost. Je to logické: Kristus jako Alfa a Omega, První a Poslední, pán nad dějinami. král vesmíru. Není to odsunutí Kristovy vlády až na konec věků, jak namítají tradicionalisté, naopak tato slavnost má být korunou liturgického roku, jasné znamení, kam směřujeme, když se modlíme „přijď království tvé“.

O Vánocích budeme slavit první Kristův příchod, „ v těle“. Ovšem Ježíš je s námi od věčnosti, protože „se zrodil z Otce přede všemi věky, skrze něho všechno bylo stvořeno. „Na počátku bylo Slovo“ - Kristus Alfa, který na konci věků přijde jako král, Kristus Omega, Pán nad dějinami a nad vesmírem. Proto v těchto tmavých listopadových dnech slavíme „církevní Silvestr“, připijeme si svařeným vínem a s lampami naplněnými olejem vcházíme do adventu.