Papež v Lidicích?

Hana Farná
Autor: archiv autorky

Dovoluji si nesouhlasit s P. Tomášem Halíkem. Přesněji řečeno, nejde ani tak o nesouhlas, jako spíš o jiný úhel pohledu.

Svatého Otce Františka bychom u nás rádi uvítali. Nemůžeme ho ovšem jen tak přátelsky pozvat, a nemůže tak učinit ani biskupská konference. Papež je hlavou státu, a tak může být pozván jen oficiálně, rovněž hlavou státu, tedy prezidentem. A tím je Miloš Zeman. Předesílám, že s panem prezidentem nejsem na jedné struně a mám vůči němu mnohé výhrady. Nicméně papeže k nám nikdo jiný pozvat nemůže. Dokonce nevylučuji ani to, že Miloš Zeman se tímto způsobem chce populisticky zviditelnit, ale tuto možnost nepovažuji za rozhodující. V roce 2009, při návštěvě Benedikta XVI., jsme také nepřemýšleli, jak moc tehdejší prezident Václav Klaus toužil zvýšit svou popularitu.

Je naprosto logické, aby v červnu 2017, v čase 75. výročí největší tragédie našich moderních dějin byla hlavním bodem programu papežské návštěvy mešní oběť v Lidicích, v půdorysu zničeného kostela svatého Martina, na oltářní menze s Lidickou Madonou. Tady je nutné trochu uvažovat. Lidice byly jako symbol už mnohokrát zneužity pro různé účely. Především ideologické.

O tom shodou okolností něco vím. V sedmdesátých letech žila-byla naivní a upřímná školačka, která na jednom z pietních aktů procítěně recitovala: „…nenajdeš už Lidic ani Ležáků. Kytičku sem polož, chrp, kopretin, máků a pak vykřikni s těmi mrtvými stíny: Ta krev padne na vás a na vaše syny!“

Tou školačkou jsem byla já. Recitovala jsem do tichých tónů hudby a nemohla pochopit, proč Václav Šantora, hudební skladatel, syn lidické ženy, která nepřežila, nesměl pojmenovat jednu z vět své Lidické suity Kostel svatého Martina. Aby jeho dílo mohlo zaznít, musel změnit název na Nedělní ráno v Lidicích. Byl totiž upozorněn, že „na Lidice se nesmí dívat skrz kostelní okno“. Nepochopila jsem ani trpký úsměv rodičů a jejich, mírně řečeno, nenadšení a rezignované konstatování, že si tedy aspoň maličko vylepším svůj mizerný kádrový profil. Až o několik let později jsem se dozvěděla z opatrného článku v tehdejších Katolických novinách o každoroční bohoslužbě v Buštěhradě. Tehdy mi došlo, že totalitní režim ukradl lidické tragédii její spirituální rozměr.

Josef Štemberka
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Zneužití osudu Lidic

Smutný osud Lidic byl zneužit k více účelům: bezprostředně po válce jako kladivo na Němce, k obhajobě kolektivní viny, plošného odsunu a aktů msty. Lidické ženy a nalezené děti, kterých se nikdo neptal, jak se jim žije se statutem oběti, se staly živými důkazy „germánské bestiality“. Lidice posloužily i jako protiváha k holokaustu a nástroj k jeho upozadění. Výročí transportů židovského obyvatelstva nevzpomněla ani drobná poznámka v denním tisku, přestože i jejich oběti se „provinily“ jedině tím, že se ocitly v nesprávný čas na nesprávném místě. A především: z Lidic se stala jakási výkladní skříň komunistického režimu, vzorová socialistická obec. Z přeživších obyvatelů se měly stát jakési sošné ikony „socialistického způsobu života“. Režim zašel až tak daleko, že se jim míchal i do osobních vztahů. Megalomanický památník, který naštěstí nebyl dostavěn, si vládnoucí moc budovala pro sebe, nikoli pro lidické mučedníky. Po roce 1989 leckdo pohlížel na Lidice poněkud primitivní optikou, jako na protekční socialistickou vesnici, jejímž symbolem už není kříž s trnovou korunou, nýbrž rozpadající se železobetonové monstrum. V následujících letech proběhlo několik kontroverzních akcí, které jen rozjitřily staré rány. Neuvěřitelné je, že přeživších obětí se téměř nikdo na nic neptal.

Lidicím byl jejich spirituální rozměr ukraden. Modlitby a prosby za odpuštění určitě nejsou dalším zneužitím lidické apokalypsy. Papežova návštěva Lidic by možná uzdravila hluboké zranění posledních dosud žijících obětí a jejich potomků. Vím, že někteří z nich si nepřáli v obci žádné „katolické symboly“, protože víra mnohých lidických matek byla vystavena té nejtěžší možné zkoušce. Ovšem zrovna tak si lidické ženy kdysi nemohly představit, že by ve své znovuzrozené vesnici přivítaly německého prezidenta. A přece se to stalo.

Jeden z „hrobařů“, Žid, terezínský vězeň Karel Langendorf, podle dochovaného svědectví při kopání hromadného hrobu tiše zpíval Dvořákovo Requiem: „Dies irae, dies illa...“ Symbolem Lidic nějakým zázrakem zůstal i v časech „reálného socialismu“ křesťanský atribut: kříž s trnovou korunou. V nedávné minulosti přibyl další symbol: Lidická Madona, která v sobě zaujímá Betlém i Golgotu. V náruči jí zbylo jen bílé plátno. Syn zmizel, matčina náruč je prázdná.

Lidická Madona autora Zdirada Čecha
Autor: www.cirkev.cz

Duchovními silami pohne Bůh, ne my

Nejsem toho názoru, že kostel, vyhozený do povětří, by se měl obnovit. V Lidicích je v centru Oáza ekumenická kaple a v půdorysu někdejšího kostela oltářní menza. Zrovna tak bych neprosazovala za každou cenu beatifikaci lidického faráře P. Josefa Štemberky, i když byl svatým knězem, o tom není pochyb. Dnes se už totiž nedá prokázat, že mu byl nabídnut odchod z obce určené k likvidaci, ani pro jeho kněžství, ani pro věk. Je známo, že byli zastřeleni i muži starší než on. A že by nacisté nějak zvlášť ctili duchovní stav, o tom si dovoluji pochybovat. Takže byl „jen“ jedním ze 173 popravených lidických mužů, se kterými se ovšem ztotožnil a jako duchovní otec sdílel jejich úděl.

Vracím se k loňské Katolické charismatické konferenci, kde na mě nejvíce z celéhom programu zapůsobil Pavol Strežo ze Spoločenstva novej evanjelizácie. Toto společenství uvedlo do praxe to, co jsem už dávno tušila sama: tam, kde se odehrálo nějaké zlo, je nutný duchovní boj se silami tohoto zla. Tento boj spočívá v modlitbě a pokání. Abelova krev volá hlasitě a naším úkolem je tuto krev přikrýt. Začalo to už v Německu, z iniciativy potomků nacistických špiček (Martin Bormann mladší): společné modlitby s dosud žijícími oběťmi holokaustu a jejich potomky. Duchovními silami pohne Bůh, ne my. Ovšem bez naší modlitby, pokání a prosby za odpuštění by se nic nezměnilo. Neřešíme-li tíhu zla minulosti, je téměř jisté, že zlé věci se budou opakovat.

A proto jsem přesvědčena, že papež František by v červnu měl být v Lidicích, ať už ho oficiálně pozval kdokoli. Vždyť ve skutečnosti ho zveme my, nejen naše církev, ale všichni lidé dobré vůle.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora. Autorka je lékařka, mezititulky redakční.