Katolíci se musí znovu stát hybnou silou nových návrhů, nikoliv starých sporů

Anna Soupa
Autor: Presence- information religieuse

Vyústění francouzských prezidentských voleb je nepředvídatelné, neboť kandidáti zůstávají v průzkumech bok po boku. Náboženští představitelé již několik týdnů shromažďují svá pozorování a vše upínají k datu prvního kola voleb, 23. dubnu. Před několika dny prohlásila biblistka Anne Soupa, že hlas křesťanů nikomu nepatří, a především ne těm, kteří hlídkují nad otázkami totožnosti. Présence s ní přináší rozhovor. 

Jaká volební témata upoutávají zvláštním způsobem pozornost francouzských katolíků?

Nesporně jde o otázku imigrace a islámu, který znepokojuje náboženské kruhy a zároveň může vést v případě nesprávného uchopení ke stavbě ochranných valů. Právě o tento strach se opírá kandidátka Národní fronty. Dnes slyšíme katolíky, kteří bez jakýchkoliv ostychů přiznávají, že jí dají svůj hlas. Obecně řečeno, právě oni volí tradičně spíše pravici.

Klasický pravicový hlas je tudíž zesílen tímto extrémem. Ale snaha katolíků najít kandidáta hájícího sociální spravedlnost zůstává samozřejmě živá. Právě na jejím základě se rozhodují mezi Benoît Hamonem, Jeanem-Lucem Mélenchonem nebo Emmanuelem Macronem.

Vy jste se postavila za Emmanuela Macrona. Cítíme ovšem, že mnoho katolíků by mohla přivábit Národní fronta. Co ale říká toto vábení o francouzském katolicismu právě dnes, tedy několik dní před prvním kolem?

Ve výzvě podepsané osobnostmi, které zastávají vedoucí pozice jsem se postavila za Emmanuela Macrona. Ze všeho nejdřív jsem chtěla dát najevo své odmítnutí, že hlas katolíků patří François Fillonovi, který se nechával vídat na mších a v chrámech ostentativně a způsobem naprosto nepřiměřeným tomu, co o něm víme.

Zároveň jsem byla jako katolička oslovena Emmanuelem Macronem, kandidátem nového rozměru, který nerozděluje, ale hledá cesty, jak vedle sebe nechat pracovat rozdílné lidi. Je to kandidát napřažené ruky, který je schopen překročit rozdělení pravice a levice. Zdá se mi, že přišel „v moment příhodný“, kairos, o němž hovoří Písmo. Nabízí alternativu odpůrcům Marine Le Pen a Jeana-Luca Mélenchona, kteří tvoří více než 40 % voličů. Ve skutečnosti cítí Francouzi obrovské roztrpčení; vidí, že dvě velké strany selhaly v otázce řešení nezaměstnanosti. Emmanuel Macron může usměrnit jejich hněv a nechat vyplout na povrch energii, kterou skrývají. Z mého pohledu se jedná o kandidáta, který je otevřený, nezůstává strnulý a dívá se dopředu, ne za sebe.

Vábení Národní frontou odkrývá především velký strach, který obvykle demagogičtí kandidáti rozdmýchávají, na místo aby jej tlumili. Někteří lidé se schovávají za křesťanské hodnoty jako za prapor nebo za zeď. Ale křesťanství, které vynášejí na odiv, už nezbylo nic ze vztahu, z přiblížení se k druhému. Slouží už jen jako ochranitelské alibi. Neměli bychom zapomínat, že Francie je zemí Charlese Maurrase (1868–1952), který chápal katolicismus jako garanta morálky, ale sám se mu vlastní radikalitou zpronevěřil. Například chtěl vyškrtat závadné pasáže z katolického hymnu Magnificat. Dnes je jeho dikce hojně přijímána těmi, kteří kladou na otázky morálky velký důraz, maurraský proud zažívá rozkvět. Nicméně je třeba vidět, že zde už nejsme na půdě křesťanství.

Jakým způsobem se do kampaně promítají dojmy katolíků na Svatbu pro všechny / Manifestaci pro všechny? 

Zranění způsobená na základě zákona Svatby pro všechny vedou některé lidi k ohlížení nazpět a k tomu, že chtějí vrátit minulosti zašlou slávu. Značná část katolíků vzala za své hnutí hájící kontra kulturu. Problém je, že to dělají ve jménu svého katolicismu, o němž je však nutno přiznat, že je značně povadlý. Místo hlásání evangelia a rozeznávání Krista v každém bratrovi a každé sestře upřednostňují otázky totožnosti a mravouky. Právě ty jim totiž nahrazují konkrétní křesťanskou angažovanost.

Odhlédneme-li od volby nového prezidenta, k čemu jsou katolíci těmito volbami „povoláni“?

Katolíci jsou solí země, kvasem, z něhož mohou vzejít věci nové. Mohou proto hrát určující roli v procesu smíření celé země, která je dnes zmítána napětími a neshodami a vzpírá se reformě. Musí se znovu stát hybnou silou nových návrhů, nikoliv starých sporů. Mohou aktivně přispět ke znovuzaložení Evropy, kterou velice potřebujeme. Trochu jako v roce 1945, musíme si pro společné dobro na zemi vykasat rukávy. Křesťané jsou voláni k tomuto duchu iniciativy a svornosti.

 Abychom toho dosáhli, je třeba nejprve pracovat zcela konkrétně na zmírnění strachu: zabraňovat tvorbě ghett především na předměstích a v zemědělských oblastech, kde se lidé cítí opuštěni. Dále mít konsenzuální a rozumnou migrační politiku, pomáhat s formací, která umožní najít práci. Řekla bych, že křesťané musí mít také odvahu víry, na jejímž základě řeknou a budou opakovat, že pouhá konzumace nás nečiní šťastnými, že otázka smyslu života je základní a že každý má „spirituální právo“, jež musí být pochopeno a jemuž musí být umožněno svobodné prožívání.