Kázání o mase

Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons

Základem kázání jsou slova Skutků apoštolských 10,9-15

9 Druhého dne, právě když se blížili k městu, vyšel Petr za poledne na rovnou střechu domu, aby se modlil.

10 Pak dostal hlad a chtěl se najíst. Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli:

11 Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší; podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi.

12 Byly v ní všechny druhy živočichů: čtvernožci, plazi i ptáci.

13 Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“

14 Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“

15 Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“

Milé sestry, milí bratři,

všichni jsme lidé, a všichni tedy jíme. Všichni jsme lidé, a všichni jsme tedy Boží stvoření. I když občas spíše stvůry. Díky moudrosti starého liturgického kalendáře máme dobu postní. Máme tedy čas, kdy bychom měli víc než kdy jindy myslet na Pánaboha a na to, abychom byli spíš stvoření než stvůry. Jenže vedlejším důsledkem starého liturgického kalendáře je i to, že právě v této době myslíme víc na to jídlo. Co jíst, co nejíst. V dobách a církvích a společnostech, kdy se starý liturgický kalendář bral nebo stále bere opravdu vážně a doslova, byly k tomu velice přesné předpisy. Byla to celá postní věda. Byla to celá postní kuchyně. A ta byla často velmi rafinovaná v nápadech a návodech, jak si užít co nejvíce kulinárního potěšení a přitom zachovat postní předpisy. V jedné barokní písni, kterou zachoval strahovský premonstrát Evermod Košetický, zpívá farář o své mlsné hospodyni:

„V postní den chce míti rybičku,

 buchty nechce kousati.“

Časy přesných postních předpisů už jsou pryč. Pokud se k nim někdo vrací, je to už jeho osobní volba, jeho duchovní cesta, někdy i jeho náboženská performance. Už se nic nepředpisuje. Odepři si, co ty uznáš za vhodné – v jídle nebo v jiných oblastech života. A důsledkem je, že tento nový, svobodný člověk duchovní, v době postní zase myslí na jídlo.

A teď jistě čekáte, že kázání bude pokračovat apelem na to, nemyslet na jídlo a myslet na Pánaboha. Ale to se mýlíte. Tohle totiž je kázání o jídle. Co více: Tohle je kázání o mase. O mase, o tom hlavním, co se podle starého liturgického kalendáře v postě nesmí.

Proč kázat o mase? To proto, že nejde jen o starý liturgický kalendář. Jde také o to, že i některé nové duchovní proudy říkají: Nejezte maso. Nejezte ho nejen v postě. Nejezte ho vůbec. Nejezte ho nejen proto, že se brutálně zachází se zvířátky a že živočišná výroba zatěžuje planetu. Nejezte ho hlavně proto, že vám samým to duchovně škodí. Nejezte ho proto, že kdo jí maso, není vůbec člověk duchovní. Nejezte ho proto, že žádný opravdu duchovní člověk minulosti maso nejedl. Nejezte ho proto, že sám Ježíš maso nejedl.

Tyto duchovní proudy najdeme samozřejmě hlavně mezi stoupenci buddhismu, hinduismu, esoterismu odvolávajícím se na evropské tradice i v různých kombinacích toho všeho. V těchto kruzích se někdy stává nejedení masa přímo článkem víry. V těchto kruzích se také někdy ozývá teze, že Ježíš byl vegetarián. Na to jistě může každý, kdo je s Písmem aspoň trochu obeznámen, snadno namítnout, že to je nesmysl. O Ježíšově životním stylu, stejně jako o jeho zevnějšku, nám Písmo říká vlastně málo, skoro nic. Evangelisty a první křesťany to nezajímalo. Je zajímalo to jediné podstatné, tedy zpráva o tom, že Ježíš je Mesiáš. To až pisatelé zbožných apokryfů si začali domýšlet a vymýšlet detaily z Ježíšova života. Z Písma však víme o Ježíšově životním stylu naprosto jistě dvě věci: Že pil víno a že jedl maso. U Poslední večeře jasně říká: „Kde je místnost, v níž bych se svými učedníky pojedl beránka?“, a „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět.“ (L 22,10 a 15). Po vzkříšení pak praví apoštolům: „Máte tu něco k jídlu? Podali mu tedy kus pečené ryby, on si ji vzal a pojedl před nimi.“ (L 24,41-42). Některé rukopisy k tomu dodávají „a plást medu“, takže tu máme i drobný biblický recept.

Ježíš se ve věci masa chová jako člověk svého národa, své tradice. Hebrejská Bible neřeší, jestli jíst maso. Hebrejská Bible občas řeší, jaké maso. Špatné a zapovězené jsou některé druhy masa, které Tóra označuje za nečisté. Špatné a zapovězené je maso z obětních obřadů pro pohanská božstva. Ale jinak má člověk maso jíst. Dokonce ho má jíst, kdy se mu zachce – kdy dostane na maso chuť. Pátá kniha Mojžíšova praví: „Porážet dobytek a jíst maso můžeš s požehnáním Hospodina, svého Boha, v kterémkoli svém městě, kdykoli se ti zachce. (…) Až Hospodin, tvůj Bůh, rozšíří tvé hranice, jak ti pověděl, a ty si řekneš: Pojedl bych maso, protože právě dostaneš chuť na maso, smíš je jíst podle své chuti.“ (Dt 12,15 a 20). V hebrejském textu zaznívá slovo „nafšchá“, „tvá duše“: Až tvá duše bude chtít jíst maso… Slovo „nefeš“ míní duši tělesnou, velice volně přeloženo – lidskou přirozenost. Přirozenost chce maso – tak jez!

A pokud je řeč o chuti a přirozenosti: V Knize přísloví čteme „Lepší je jídlo ze zeleniny a k tomu láska, / než z vykrmeného býka a s tím nenávist.“ (Př 15,17). Autor Knihy přísloví pokládá za přirozené, že hovězí steak je lepší, výživnější, exkluzivnější než samotná mrkev a špenát. To proto může obrátit toto srovnání naruby a říci – dokonce i samotná mrkev a špenát může být lepší než hovězí steak, za jistých okolností, totiž pokud si lidé nad steakem lžou a nadávají.

Nový zákon se také občas dotýká otázky masa. A jako v tolika případech, i v tomto jde k uvolnění starozákonních předpisů. To je smysl Petrova vidění ve Skutcích apoštolských. Z nebe se mu snáší plachta a v ní „všemožná čtvernohá polní zvířata i šelmy, plazi a ptáci. Vtom k němu zazněl hlas: Vstaň, Petře, jez a zabíjej! Petr odpověděl: To ne, Pane! Nikdy jsem přece nejedl nic nečistého nebo poskvrněného. Ale hlas k němu promluvil: Co Bůh očistil, neměj za nečisté!“ (Sk 10,11-15). Pavel pak v Listě Římanům zmiňuje, že někteří si uložili bezmasou dietu – a vyzývá to respektovat, ale nikoho k tomu nenutit: „Choulostivý jí jen zeleninu. Kdo jí všechno, ať nepohrdá tím, kdo nejí, a kdo nejí, ať nesoudí toho, kdo jí.“ (Ř 14,2-3) Nejedení masa tedy není výrazem duchovní síly, nýbrž naopak, duchovní úzkostlivosti a skrupulóznosti. Choulostivý, slabý, řecky „asthenón“. Duchovní astenik.

Teprve v pobiblické tradici, když se rané křesťanstvo sbližuje s různými podobami řecké a římské kultury a zbožnosti, z nichž některé hlásaly vegetariánství, se objevuje motiv zříkání se masa jakožto projevu duchovní síly, jakéhosi „lepšího křesťanství“. A celkem očekávatelně, objevuje se v souvislosti s postupným vznikáním mnišství a poustevnictví a jiných forem křesťanské askeze. Prudentius, básník zvaný „křesťanský Horatius“, píše na sklonku čtvrtého století v Hymnu před jídlem, že křesťanům jsou k dispozici plody pole a sadu, plody práce krav a včel, i ryby a drůbež – jenom se zříkají masa čtyřnožců. Jak my dnes říkáme – masa červeného:

Toto vše v dostatku křesťanům slouží,

 toto jim prospívá. Daleko budiž

 od jejich mysli však takový hlad,

který by vražděním dobytčat toužil

krvavé slavnosti připravovat.

A jistě, mezi křesťany těchto prvních věků najdeme i radikály, kteří pokládají za jednu z hlavních křesťanských ctností nejíst maso, ba nejíst raději skoro nic. Jsou zaznamenány i případy, kdy se někdo upostil až k smrti.

To je však vývoj pozdější. Písmo samo, jak jsme slyšeli, nic neříká ani nenaznačuje o tom, že by vegetariánství bylo ideálem, nebo dokonce že by Ježíš sám byl vegetarián. A přece! Přece kruhy západních buddhistů, hinduistů a esoteriků znovu a znovu tvrdí, že to bylo jinak a že ona biblická místa je třeba číst jinak. Na internetu naleznete množství výkladů o tom, že Ježíš byl prý bez vší pochyby vegetarián. Ale koneckonců, dějiny biblických výkladů obsahují množství překroucenin a "fantaskních vejmyslů". Pokud se ve středověku z verše „přinuť lidi přijít“ (L 14,23), slavného v latinské verzi jako „compelle intrare“, vyložila oprávněnost násilných konverzí – proč by se nemohlo vyložit, že Ježíš byl vegetarián. Na rozdíl od „compelle intrare“ z toho nevznikne žádná škoda. Ale pravda to nebude.

Když se pak zastáncům teorie o Ježíši - vegetariánu opravdu nedostává biblických argumentů, uchylují se někteří k argumentu poslednímu: „Ex auctoritate“, „z autority“. Ježíš byl vegetarián, protože to říká náš guru, a ten to musí vědět, protože je guru. Jedna oddaná následovnice jednoho gurua, řečeného „svámidží“, mě takhle jednou pronásledovala až do kostela, aby mi zvěstovala tuto dobrou zprávu: Ježíš byl vegetarián. Svámidží to opravdu musí vědět, protože on byl v minulém životě Ježíšem.

Tady bychom se mohli zasmát – nebo politovat nešťastnou dívku – a skončit. Jenomže to ještě není konec příběhu. Ony to totiž nejsou jen kruhy západních buddhistů, hinduistů a esoteriků. Ony jsou to také některé kruhy křesťanské, které se začínají zabývat motivem duchovního významu vegetariánství, a dokonce i motivem Ježíše - vegetariána, nebo ještě radikálněji: Ježíše - vegana. Jejich motivace však bývá jiná než argumentace esoteriků. Jim totiž – nakolik některé z nich znám - nejde prvotně o to, aby nejedením masa dosáhli vlastního duchovního prohloubení, vlastního spasení. Jim jde o to, že v současném světě, v současném životním stylu se brutálně zachází se zvířátky a živočišná výroba zatěžuje planetu. Jehně, které Ježíš jedl, se páslo někde na kopci poblíž Jeruzaléma a pak ho jeho vlastník nebo nejvýš někdo z jeho sluhů osobně zařízl a donesl na trh. Ryba, kterou Ježíš jedl, si plavala v Genezaretském jezeře a pak ji nějaký rybář, dost možná přímo někdo z apoštolů, osobně vylovil a zabil a upekl. Toto jehně a tato ryba nebyly průmyslové produkty. Ty by Ježíš nejedl. Tak praví někteří hlasatelé křesťanského vegetariánství. A teprve v této perspektivě nabývá nového významu věta „Ježíš je vegetarián“. Ne „Ježíš byl vegetarián“, ale „Ježíš je vegetarián“. Tato věta znamená něco podobného jako „Ježíš je sociální pracovník“ nebo také „Ježíš je uprchlík“, „Ježíš je černoch“, „Ježíš je cikán“, „Ježíš je žena“. Ve smyslu doslovném je to nesmysl. Ve smyslu aktualizace biblického světa pro naši dobu to možná není nesmysl tak úplný. Je to možná jedna z výzev, které se před námi vynořují a s nimiž zatím nevíme, co si počít.

Co si počít? Je jenom jedna věc, kterou víme jistě, že máme činit: Že máme následovat Ježíše. To je jediná skutečná křesťanská hodnota. Ale jak konkrétně – to se může s dobou a životním stylem a všemožnými lidskými situacemi měnit. Já budu na Velikonoční neděli péci jehněčí kýtu z jedné farmy ve východních Čechách. Budu ji péci se spoustou česneku a rozmarýnu. Možná přidám i trochu toho medu, aby to bylo bibličtější. Ale nebudu se smát těm, kdo budou jenom dusit mrkev. Neboť, jak praví už citované starozákonní, „Lepší je jídlo ze zeleniny a k tomu láska, než z vykrmeného býka a s tím nenávist.“

Amen.

Proneseno 11.3.2018 ve sboru ČCE na Smíchově a 25.3. u Martina ve zdi.