Diskuze o manželství gayů a leseb říká nejvíce o našich stereotypech

Areopag / Dalibor Špok / 12. července 2018
Diskuze o manželství gayů a leseb říká nejvíce o našich stereotypech

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Alvin Mahmudov

Se zájmem jsem si přečetl polemiku Ronalda Němce Nepravdy z kazatelny? Nepravdy života, kterou autor obhajuje postoj biskupa Wasserbauera a kritizuje článek Martina Vaňáče k peticím za podporu manželství.

Nechci teď diskutovat o samotném jádru sporu – tedy o LGBT manželstvích nebo o přijatelnosti některých argumentů v uvedené petici. Daleko více mě totiž ve zmiňované polemice zaujalo něco jiného: Jak moc je článek prosycen stereotypy a kognitivními omyly, které pan Němec vydává za racionální argumenty. Rozumím přitom autorově názorové pozici a chápu jeho stanovisko. Nicméně žádnou argumentační pozici nemůžeme podporovat nepravdivou schematizací a paušalizací – tím se pravdě života (dovolím-li si parafrázovat název jeho článku) rozhodně nepřiblížíme.

Na zmiňované diskuzi o LGBT manželství bych chtěl především ukázat, jak hluboce jsou podobná schémata vrytá do našeho uvažování a jak moc nám ve skutečnosti brání racionální diskuzi a porozumění. Bohužel text pana Němce je přímo ukázkovou demonstrací podobných stereotypů a mechanismů, kterými vznikají a následně argumentačně fungují. Proto bych jej zde rád analyzoval jako konkrétní případ, nicméně mnohem širšího jevu. Stejný mechanismus stereotypizace totiž platí o diskuzích o uprchlících, mezicírkevním dialogu, o muslimech, o nesympatických politických stranách, o čemkoli, kde se vyskytují „my a ti druzí“.

Jak tedy cesta k hlubokému stereotypu a odsudečnému nepochopení začíná?

Fáze 1: Expertíza omezenou zkušeností

Chceme-li šířit stereotyp mediálně, je velmi vhodné před čtenáři legitimizovat vlastní zkušenost, upozornit pomocí příkladů z každodenního života na svou znalost problému, případně dokázat, že nejsem v této diskuzi zaujatý („protože mám v kritizované skupině přátele“) – a tedy jsem někdo, kdo dokáže situaci objektivně zvážit.

Autor tak činí v pasáži, kdy udává, že k hlubšímu uvažování nad situací v LGBT menšině jej legitimizuje fakt, že „zná gay kadeřníka a chodí k němu rád“ a kromě toho má ještě dva další LGBT kamarády.

Psychologicky to můžeme nazvat zobecněním jedné instance či sebepřiznáním expertnosti na základě všední limitované zkušenosti. Fakt, že k někomu chodí na večeři dva gayové, jistě může pomoci lidskému porozumění, jen těžko ale může vést k hlubší znalosti sociologických nebo psychologických problémů LGBT komunity, které by bylo možné následně převést v esejistickou polemiku. Je to podobná situace, jako bych vydával za odbornici na teologii někoho, kdo denně chodí do práce kolem kostela a občas do něj i nakoukne. Znalost jakékoli problematiky vyžaduje soustavné studium problému a dlouhodobou a rozmanitou vlastní nebo zprostředkovanou zkušenost nebo obojí.

Legitimizací vlastní expertnosti (či znalosti) jsme psychologicky připravili půdu, na které můžeme začít úspěšně stavět naši schematizaci:

Fáze 2: Sociální skupina je monolit s cílem a agendou

Tento univerzální kognitivní omyl je vlastně prarodičem všech stereotypů – nepřijatelně zevšeobecňuje a představuje heterogenní, rozmanitou, různorodou skupinu jako homogenní útvar s jasnou agendou, jednotnou organizací, ročními plány a stanovenými mluvčími (které mají – je-li u kritika přítomna také větší či menší špetka paranoidního nastavení – obvykle za úkol ničit naši nebohou křesťanskou kulturu). Ať už se bavíme o muslimech, uprchlících, liberálních křesťanech nebo gayích.

„Komunita LGBT se snaží ve věci samé, o které píše Z.W., změnit ustanovení občanského zákoníku. Ale je nutné upozornit, že komunita LGBT se snaží změnit celý řád, tedy to, co člověka má provázet jako konstanta od kolébky až po rakev, tedy Ústavu a Listinu základních práv a svobod.“

Dělá to na nás dojem vrcholného úsilí a bravurní konspirace. Je to stejné argumentační schéma, jako tvrdit, že se podobně uniformně, organizovaně a konzistentně o něco snaží „katolíci“, „muslimové“, „obézní lidé“ či „voliči Miloše Zemana“, jen proto, že nějaký katolický biskup, imám, obézní člověk nebo mluvčí prezidenta něco poznamenal. Platí tedy – podle podobné argumentace – že všichni křesťané chtějí to, co si myslí třeba Dominik Duka, a bojují za to?

Naše každodenní zkušenost nám ukazuje, že názorová rozrůzněnost uvnitř jakékoli skupiny je často stejně velká jako různost mezi skupinami. To ovšem znesnadňuje naši pozici – pokud zde jsou lidé tak různí, potom o nich nemohu prohlásit paušalizující odsudek, že? Proto na tuto naši každodenní zkušenost s rozdíly ve vlastních sociálních skupinách rádi zapomeneme.

Jako psycholog jsem během let pracoval s množstvím představitelů různých sociálních skupin, včetně příslušníků LGBT menšiny. A mohu dosvědčit, že spektrum jejich problémů je stejně rozmanité jako spektrum problémů jakéhokoli příslušníka většinové sexuální preference. Nicméně ani jeden gay či lesba se mnou nikdy neřešil – ba ani slovem nezmínil – nutnost „měnit přirozený řád“, nikdy nikdo nevyjádřil frustraci z toho, že se nemůže manželsky sezdat. Zřejmě tuto konspiraci tajili i přede mnou.

Často se k takovému pohledu používá výrazů jako „všeobecně se o nich ví“ nebo „je obecně známo“. Odkud je to známo, se neudává – ve skutečnosti je to tak dobře známo pouze z našich stereotypů.

„U LGBT komunity je totiž velmi dobře známo, že chce vždy jen o kousek otevřít dveře pro jeden prst a vždy tvrdí, že nikdy více chtít nebude. Uplyne pár let a chce další větší prostor…“

Ronaldu Němcovi se tímto povedlo zkonstruovat takřka univerzální výrok, který může ad-libitum použít kdokoli proti komukoli. Nepřátelé církevních restitucí mohou argumentovat: „U komunity katolíků je totiž velmi dobře známo, že chce vždy jen o kousek otevřít dveře pro jeden prst a vždy tvrdí, že nikdy více chtít nebude. Uplyne pár let a chce další větší prostor…“ Podobně mohou zastánci „tvrdé linie“ proti přijímání eucharistie u rozvedených manželů argumentovat, že „u komunity rozvedených katolíků je totiž velmi dobře známo…“ A tak dále a tak podobně.

Diskuze o manželství gayů a leseb říká nejvíce o našich stereotypech

Psycholog Dalibor Špok
Autor: www.daliborspok.cz

Fáze 3: Co je odlišující, je nejdůležitější

Psychologicky tento kognitivní omyl nazýváme haló efektem. Pokud se někdo v něčem odlišuje, máme tendenci vnímat ho především nebo pouze optikou vlastnosti, v níž se odlišuje. Pokud se gayové odlišují tím, že je přitahují partneři stejného pohlaví, mnozí lidé o nich přemýšlí tak, jako by stěžejní náplní jejich životů bylo – sexuálně fantazírovat nad objekty stejného pohlaví. V podobném pohledu tlustí lidé – protože jsou na rozdíl od nás tlustí – rozhodně nedělají celý den nic jiného, než jen myslí na jídlo, aktivně jedí nebo jen vymýšlejí, co jíst budou, případně se brání jakémukoli pohybu, aby mohli zůstat – tlustí.

Zde obvykle začíná zásadní kognitivní omyl vedoucí ke stereotypizaci, xeno- či homofobii nebo k jakémukoli vymezujícímu postoji vůči odlišné sociální skupině - zdůrazněním definujících (byť často minimálních) rozdílů za současného přehlížení či bagatelizace (často většiny) společného. V sociální psychologii je známo dělení na „ingroup“ (to jsme my) a „outgroup“ (to jsou ti druzí). „My“ se vždy cítíme jako nositelé dobrých úmyslů, lepších schopností a pokroku, „ti druzí“ jsou vždy na opačné straně této polarity. V optice fotbalových fanoušků to jsou hodní domácí a zlí hosté. Hádejte, u koho častěji vidíme jasný ofsajd?

Homosexuálové jsou typičtí především tím, že mají naprosto stejné starosti jako my ostatní – starají se o svou seberealizaci, řeší mezilidské konflikty a partnerská neporozumění, vnímají každodenní bolesti, snaží se o poznání smyslu života, zabývají se možná ekologií, uměním, pomoci druhým... úplně stejně jako všichni ostatní. V 99.9 % případech jsou starosti gayů a leseb totálně odlišné, než zda mohou uzavřít manželství či jak si mohou uzurpovat něco z rodinných práv manželů (nebo obecně: zda jsou gayové a co jim to přináší). Podobně jako v 99.9 % jsou starosti katolických manželů naprosto jiné, než jestli budou moci přijímat eucharistii po případném rozvodu, a všední starosti lidí s nadváhou se dokonale odlišují od toho, že jsou obézní. To ovšem v přepáleném líčení ohledně konkrétní kauzy nemůžeme připustit, protože bychom tím dané sociální skupině přiznali punc normálnosti a rozmanitosti, a tedy o důvod méně být proti ní ve vyhraněné obecné opozici.

Chceme svět zjednodušovat a vidět především optikou rozdílů, protože tak je to nejjednodušší, i když nikoli pravdivé nebo přesné. Odtud je už jen malý krok k další fázi:

Fáze 4: Přisouzení negativní charakteristiky (Hypersexualizace gayů a leseb)

Gayové a lesby mají přesně stejný počet sexuálních myšlenek jako jakýkoli jakkoli jinak sexuálně orientovaný člověk. Je-li toto množství malé či velké, nechť si posoudí každý heterosexuál sám ze své vlastní zkušenosti. Přesto při jakékoli zmínce o příslušnících této sexuální menšiny začnou mnozí operovat sexem, sexuálními úchylkami, obecnou projekcí sexu do jejich myšlenek a úmyslů. Gay nebo lesba je v tradičním kulturním podání člověk, který myslí na sex minimálně 24 hodin denně, ne-li více.

V diskutovaném článku o manželství LGBT párů nás pak nepřekvapí, že čteme myšlenky jako: „jak ublíží sex mezi sestrou a bratrem většině? Nijak!? Ale této menšině to pomůže! Jak ublíží většině dobrovolný sex mezi otcem a dcerou, protože se milují ?! Nijak! Této menšině to jistě pomůže! Ptám se, kde je hranice a kdo má stanovit, co menšinám pomůže a většině neublíží.“

Jak souvisejí uvedené otázky po legitimitě incestu (tedy navíc aktu heterosexuálního, jak si jistě bedlivý čtenář povšimne) s problematikou LGBT manželství? Pochopitelně nijak. Autorovi sex prostě okamžitě přichází na mysl – protože se jedná o gaye a lesby. Pokud bychom diskutovali například o otázce zdobrovolnění celibátu nebo svěcení žen v katolické církvi (tedy o podobné oblasti, kde „záležitost menšiny ovlivní život většiny“), považoval by autor rovněž za vhodné artikulovat podobné sexuální fantazie – pardon – metafory z oblasti patologického sexu?

Je tak zajímavým psychologickým paradoxem, pro jehož rozvedení ale v této úvaze nemáme další místo, že sexualitou homosexuálů se ve svých myslích často intenzivněji zabývají starostliví heterosexuální otcové než samotní homosexuálové.  

Psychologicky tedy v konstrukci stereotypu postupujeme tak, že propojíme nežádoucí skupinu s nějakou výrazně negativní charakteristikou: Homosexuálové myslí na sex, muslimové jsou fundamentalisté nebo šovinisté, židé jsou lakomí, tlustí lidé líní. Následně argumentujeme v komunikačním faulu typu: Kdo má TUTO charakteristiku, přece nemůže být hodnotný člověk. Pokud tedy vidíme gaye a lesby optikou hypersexualizace, pak kdo lže ten krade, kdo myslí jen na sex, musí být nízký člověk – zbývá už jen malý krok k tomu, abychom prohlásili:

Fáze 5: Velké vyvození škodlivosti a nebezpečí (Příslušníci LGBT jsou nezodpovědní a povrchní hédonisté.)

Některé pasáže autora jsou snad jen hlouběji nepromyšlené („Singles a LGBT komunita předně vytváří spotřebu, proto je tak milována marketingovými společnostmi.“), jiné nadějně soutěží s homofobními odsudky těžkého kalibru, které se vymanily z autocenzury prosté slušnosti a citlivosti: „Tvrdím – a statisticky jsem schopen dokázat, že rodina, tedy svazek muže a ženy, kteří vychovávají děti (vlastní či cizí), je vždy více odpovědná za společnost, národ než jedinci singles či LGBT komunita.“ Jaký „statistický důkaz“ má zde autor na mysli, nám samozřejmě zůstává utajeno.

Pokud bychom jeho volání po statistice vzali vážně, zřejmě bychom přesně naopak zjistili, že gayové a lesby – právě proto, že většinou nemají děti – vytvářejí četné jiné důležité hodnoty pro společnost – například v oblasti umělecké, mezilidské, politické, manažerské nebo kariérní. I ze své psychologické poradenské praxe mohu potvrdit, že gayové se často soustředí na práci daleko větší měrou právě proto, že jim odpadají starosti o potomky. Konají více práce a vytvářejí více díla, nikoli méně. Velikost společenské odpovědnosti ani míra, do jaké jste dobrým a produktivním člověkem, nijak nekoreluje s počtem zplozených dětí. Pokud by platil opak, byli by například katoličtí kněží nejméně zodpovědnými lidmi na planetě.

Jako psycholog, který pracuje s různými typy klientů, tak mohu potvrdit, že příslušníci LGBT mají velké množství různých psychologických a životních problémů, které je ale naprosto stejné, jako má komunita lidí heterosexuálních.

Uvědomuje si autor, že celibátní kněží, řádové sestry, papež... koneckonců i Ježíš patří mezi bezdětné singles? Bere při podobných argumentacích, které cituji výše, v potaz například nezanedbatelnou skupinu homosexuálně orientovaných kněží či příslušníků stejnopohlavních řádových společenství, kde ze zjevných důvodů můžeme předpokládat násobný počet příslušníků stejnopohlavní orientace oproti populačnímu průměru? Také tyto lidi je ochoten označit za „méně zodpovědné“ či „pouze na přítomnost zaměřené“?

Kdy máme vyžadovat statistiky? Když spekulujeme o rozdílech, nikoli o stejnosti.

Jakákoli dostatečně velká sociální skupina bude ve všech obecně kulturních či biologických rysech podobně heterogenní jako jakákoli jiná dostatečně velká skupina. Mezi miliardou muslimů najdete příznivce trestu smrti i jeho odpůrce, stejně jako mezi miliardou křesťanů či stovkami tisíc kněží. Podobně ve všech těchto skupinách odhalíme zloděje, teroristy, vrahy, pedofily, filatelisty a milovníky tulipánů ... nikoli proto, že by tyto charakteristiky produkovala konkrétní náboženská příslušnost, ale proto, že se jedná o dostatečně širokou sociální skupinu, ve které – pouze následkem prostého statistického rozložení – najdeme zastoupeny všechny dobré i špatné myslitelné charakteristiky. Z faktu, že se mezi nimi „najde“ nějaká charakteristika, můžeme vyvozovat pouze to, že jsou lidmi. Nic více. Pokud bychom chtěli argumentovat, že některé charakteristiky mají příslušníci konkrétní skupiny výrazně více či méně, museli bychom mít v ruce data - nějakého psychologického či sociologického průzkumu například.

Autor kritizovaného článku je statistikou až obsesivně pronásledován – vyžaduje ji však na nepravé straně. Je to on, který argumentuje, že homosexuální páry jsou v určitých sociálních charakteristikách rozdílné (charakteristika nestability) – proto by on měl dodat statistiku, že tomu tak je, nikoli nesmyslně požadovat statistiku dokazující, že tomu tak není. Ve vědě totiž už od dob Karla Poppera předpokládáme nulovou hypotézu, která říká, že mezi jevy není vztah, není-li dokázán opak – tedy i to, že mezi sociálními skupinami není rozdíl, nedokázal-li kdo, že je tomu naopak a že rozdíl mezi nimi existuje. V racionálním nebo vědeckém myšlení nemůžeme apriori předpokládat odlišnost (existenci jevu) a pak je vyvracet. Předpokládáme naopak stejnost (či neexistenci jevu) a tuto stejnost (neexistenci rozdílu) případně vyvracíme.

Nicméně rád vyjdu autorovi polemiky vstříc a jednu takovou statistiku, bořící mýty o nestabilitě partnerských vztahů, předložím: registrované partnerství (stav k srpnu 2017) uzavřelo za 11 let existence zákona v naší zemi 2647 stejnopohlavních párů. O zrušení požádalo 384 párů, což je celková „rozvodovost“ 14.5 %. Rozvodovost běžných manželství se oproti tomu dlouhodobě pohybuje okolo 46–50%, přičemž pokud bychom vzali do úvahy pouze manželství mladší 11 let (tak abychom srovnávali srovnatelné), byla by rozvodovost ještě větší, neboť relativně klesá s délkou manželství. Proč z této alarmující statistiky autor neudělá nějaký zásadní závěr o nezřízené promiskuitě heterosexuálů, jejich nezodpovědnosti a nestabilitě jejich svazků?

Chceme-li diskutovat, neprezentujme se stereotypy

Pan Němec má jistě právo vyjádřit svou pozici ohledně institutu manželství. Dobré by ovšem bylo, aby tak nečinil mechanismem lidového očernění a kulturních stereotypů, ale argumenty historickými, právními, teologickými – nebo jakýmikoli jinými, které ovšem nemají původ v kognitivních faulech, nevývratných předem stanovených pozicích a nevysvětlitelných negativních pocitech.

Ani v sebespravedlivější kauze nemůže nikdo používat falešná tvrzení, jejichž mechanismy se znovu a znovu objevují za obavami z čehokoli, co neznáme a co je nám proto nesympatické. Teprve až sejme tyto předsudky a chyby myšlení, může začít – i o jakémkoli jiném problematickém tématu, nejen o manželství gayů a leseb – diskutovat racionálně.

Do té doby bude pouze šířit stejný typ klišé, jaká líčí také někteří příslušníci opačného tábora „LGBT liberálů“ ohledně fundamentalistických pozic „komunity křesťanů“. Obě strany prohlubují tutéž polarizaci – každá ovšem na své straně houpačky. Je to přesně stejný mechanismus, který sledujeme i na aktuální polarizaci politické.

Je na každém, kdo vede podobnou diskuzi, aby promyslel svou vlastní zodpovědnost – tedy zda a jakou mírou pomáhá živit zjednodušující negativní obraz „těch druhých“, a do jaké míry jej naopak opravuje směrem k pravdivosti a realitě. Nakolik přispívá k překonávání obav z odlišnosti a k vzájemnému porozumění – tedy k lásce, a nakolik toto porozumění ztěžuje nebo znemožňuje vytvářením fantazií skupinové paušalizace, odsudečné bagatelizace a kulturních šablon. A kde je – či mělo by být – místo, které by měl zaujmout k tomuto svému druhému bližnímu křesťan – nikoli „příslušník komunity křesťanů“, ale křesťan vírou a konverzí svého myšlení, slov a skutků.

Každá další podobná diskuze o LGBT (ale stejně tak o muslimech, ateistech, komunistech, rozvedených manželech... tedy o jakékoli skupině, kterou vnímáme jako „ty druhé“) říká totiž daleko více o diskutujících než o diskutovaných. Tímto uvědoměním a s tímto zřetelem bychom měli začít - nikoli končit – jakoukoli další debatu.

 

Autor je psycholog. K tématice adopcí dětí homosexuálními páry se vyjádřil například v tomto článku

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Immanuel
Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Považujete diskuzi o předraženosti církevních náhrad za politickou hru?
Ano
98%
 
Spíše ano
2%
 
Spíše ne
0%
 
Rozhodně ne
0%
 
(Počet hlasů celkem: 44)