Seznamka
Kněz, teolog a religionista Tomáš Halík, prezident České křesťanské akademie
Autor: Halik.cz
Mé dva největší omyly se týkají mého pohledu na společnost, s níž jsem osudově spojil svůj život, a na katolickou církev. Od dětství jsem se zajímal o historii, zvláště českou, na počátku puberty jsem vlivem Jiráska a množství historických románů, filmové husitské trilogie Otakara Vávry a protikatolických textů z první republiky i padesátých let byl zapálený národovecký husita, vášnivě nenávidějící katolickou církev a zejména jezuity, „českých knížek nepřátele líté“.
Nevadilo mi, že jsem žádného věřícího katolíka osobně neznal, a ty emoce nebyly kryty žádnou solidní vědomostí ani osobní zkušeností. Bylo to echo toho, „co se říkalo“.
Někdy v sedmnácti letech, kdy jsem se začal hlouběji zajímat o filozofii a náboženství a začala mne přitahovat katolická kultura, zejména hudba a architektura, mne šokovala studie o takzvaném jezuitském státě na území dnešní Paraguaye v 17. století. Šlo o jeden z nejodvážnějších a nejpozoruhodnějších sociálních experimentů v dějinách lidstva, který skončil krvavým zásahem kolonizátorů, proti nimž jezuité bránili Indiány a zaplatili za to smrtí či dlouholetým žalářováním – a přispělo to k zákazu jezuitského řádu papežem Klementem v roce 1773. (Mnohem později tuto potlačovanou historii zpopularizoval film Mission.)
Začal jsem hledat skutečné dokumenty o dějinách jezuitů a dozvídal jsem se postupně o úžasném vkladu tohoto řádu do dějin kultury, zejména vědy, vzdělání, umění a práva, včetně přirozených lidských práv pohanských domorodců. Pak jsem díky Chestertonovi a Grahamu Greenovi objevil anglický katolicismus. Lidskou tváří českého katolictví se pro mne stal laskavě moudrý a chestertonovsky veselý legendární týnský farář Jiří Reinsberg.
A v předvečer roku 1968 jsem se seznámil s množstvím vynikajících českých katolických kněží, kteří se nedávno vrátili po mnohaletých trestech ze stalinských věznic a koncentráků; nikdy jsem nepoznal tak odvážné, moudré a lidsky zralé lidi. Poznal jsem, že mé někdejší antikatolické stereotypy, s nimiž se dodnes setkávám u nás na každém kroku, byl jeden veliký omyl. Pod vlivem opravdu velkých kněžských osobností, jako byli Zvěřina, Mádr, Mandl a mnozí další, jsem našel cestu k podzemní církvi, riskantnímu působení tajně vysvěceného kněze v nejužším okruhu kardinála Tomáška. Byl jsem přesvědčen, že katolická církev sehraje klíčovou roli při morální obnově české společnosti v přechodu od policejního režimu v demokracii.
To byl můj druhý omyl. Ono „noblesní katolictví“, ekumenicky otevřené a duchovně i intelektuálně hluboké, o němž mluvil a které celoživotně reprezentoval Josef Zvěřina, zůstalo v českém katolickém prostředí výjimkou. To, co dnes reprezentuje kardinál Duka ve vztahu k moci i ve vztahu k uprchlíkům, jsem opravdu nečekal. Dnes je mi zejména papež František zdrojem naděje, že tento můj druhý omyl, týkající se mé představy o církvi, není zcela fatální.
Podobně jsem se mýlil, když jsem byl v polistopadové euforii přesvědčen, že všechna strašidla kalné doby „normalizace“ se už nikdy nevrátí, že tu postupně vznikne vyspělá evropská demokratická politická a právní kultura, navazující na to nejlepší z první republiky.
Přesto jsem od nejranějšího mládí až po dnešek pevně přesvědčen, že člověk nikdy nesmí ztratit víru a naději a že se nikdy nesmí řídit ničím jiným než vlastním svědomím – ano, i v téhle podivné době Trumpů, Zemanů, Ovčáčků, Okamurů a Orbánů věřím a doufám, jakkoliv se to zdá pošetilé, že v tomhle jsem se nemýlil a nemýlím. „A na tom“ , jak říkával mistr Jan, můj dětský hrdina, „chci vesele umříti“.
Se souhlasem autora převzato z Deníku Referendum.
