Seznamka
Naděžda Dvořáková
Autor: Christnet.eu
Vyjde-li v současné době sbírka básní, je to bezesporu událost. Vždyť po boomu devadesátých let se v edičních plánech vydavatelství objevuje stále méně poezie a básníci se opět musí uchylovat k samizdatu. Není to ovšem nic nového pod sluncem. Debutující básníci to nikdy neměli snadné a výjimkou není ani Karel Hynek Mácha – je známo, že svůj Máj musel vydat vlastním nákladem.
Lyrická poezie je vždy velmi intimní, proto není snadné ji hodnotit. Lépe je nechat verše volně plynout a zaposlouchat se do nich. Už při prvním zběžném přečtení mě zaujala jejich zpěvnost. Podobně jako u žalmů, kde pouhé čtení nestačí, protože jsou svou podstatou duchovní písně. Verše Naděždy Dvořákové zpívají – tak jako v dávných dobách, dokud se z neum nestaly noty a ze zpěvné řeči řeč básnická. Při dalším čtení jsem si musela položit otázku: je to ještě poezie, nebo už modlitba? Hranice mezi nimi je tak tenká, že se nedá vystopovat. Tak jako hudba může být inspirovaná Bohem (i když se nejedná o liturgickou hudbu), setkáváme se i s poezií, která už vlastně je modlitbou.
Naděžda Dvořáková se zdá být duchovně spřízněna se dvěma básníky: Heřmánku hořký – toto oslovení jako by navazovalo na Jakuba Demla a jeho Heřmánek – přítel nemluvňátek, dal jméno celé sbírce – nenápadně krásný, léčivý a hořký jako byliny Zeleného čtvrtku, hořký a uzdravující jako „kapka moře“ Maria.
Heřmánku hořký…
Autor: Trinitas
Autorka nachází společný jmenovatel i s Hanou Gerzanicovou. Její sbírka básní Ve stínu eukalyptů vibruje na téže struně, i když vznikla u protinožců. Plzeňanka Hana Gerzanicová žila desítky let v emigraci, ale i v Austrálii zůstala bytostně spjatá se svou rodnou zemí. Naděžda Dvořáková žila a tvořila zde. Dalo by se soudit, že se uchýlila do vnitřní emigrace. Ale to by byl poněkud povrchní pohled; autorka Heřmánku hořkého si vytvořila ostrůvek pozitivní deviace, kousek světa, kde platí jiné zákonitosti než ve znormalizované šedi. Nebyla jediná – v té souvislosti jsem si musela vzpomenout i na svou matku a na její slova: „Člověk neměl nic jiného, jenom ten domov.“
K domovu patří i krajina dětství, krajina jako duchovní dědictví – tedy ne plácek před panelákem nebo vyčerpané, přehnojené družstevní lány. Spirituální krajina, se zrcadélky studánek. Tato krajina je ovšem v ohrožení: „… a tolik se chce plakat pro pramínek malý ach, dobrý Pane Bože, co jsme to udělali a tolik se chce prosit nad ztvrdlou krustou hlíny, odpusť nám, Pane Bože, odpusť nám naše viny.“
Kdosi přirovnal sedmdesátá léta ke stojaté vodě. Kdo nezažil toto bezčasí, ten nemusí pochopit. Proto ve verších Naděždy Dvořákové vidím i neotřelé svědectví. Poezie má totiž potenciál sdělit i to, co je jinak nesdělitelné. Je to i svědectví o naději, o možnostech cesty z duchovního marasmu, je to i odpověď na otázku, kde byl Bůh: byl s námi doma, v našich srdcích, v lásce a přátelských vztazích, s dětmi vychovávanými v duchu jeho zákona, v našem sepětí s krajinou dětství a v našem pohledu vzhůru k nebi.
Verše jsou ovšem i nadčasové, vždyť ze všech cest nám nakonec zbyde ta jediná, na jejímž konci budeme toužit: „Hlavu si opřít o kámen, mařinku v prstech mnout, na to, co nikdy nebylo zkusit si vzpomenout…“
Autorka dala své sbírce podtitul „Verše psané pro mlčení“. V tom je spřízněna s Bohuslavem Reynkem, jehož básně vznikly z podobných pohnutek – jako úleva, modlitba a katarze. Dokonce i fotografické ilustrace Zdeňka A. Emingera připomínají Reynkovy snové grafiky.
Na dnešní literární scéně je těžké debutovat, a zvláště se sbírkou poezie. Proto patří velké poděkování prof. ThDr. P. Karlu Skalickému, že autorku objevil a dodal jí odvahy.
Hana Farná je lékařka a stálá spolupracovnice Magazínu Christnet.eu.
