Proč je trest smrti nepřípustný dokonce i pro křesťany?

Pokračování diskuse o trestu smrti

Areopag / Michal Podzimek / 19. prosince 2018
Proč je trest smrti nepřípustný dokonce i pro křesťany?

Michal Podzimek
Autor: archiv autora

Tento článek by možná mohl být jen komentářem k srpnovému článku právničky paní Marie Kolářové. Přesto si ho dovolím napsat jako samostatný příspěvek, protože chce nasvětlit otázku nepřípustnosti trestu smrti z poněkud jiného úhlu.

Homo deus

V létě vždy propadnu jakémusi „čtenářskému opojení“ a začítám se do knih, které v uplynulém roce vyšly. A tak jsem nemohl přehlédnout ani populárně filosofický bestseler židovského profesora Jual  Noach Harariho s názvem Homo deus – stručné dějiny zítřka, kde autor říká na naši adresu mimo mnohé jiné i tato ostrá slova:„…Katolická církev má miliony stoupenců, ale tak jako ostatní teistická náboženství se už dávno z tvůrčí síly změnila na pouhou reakci… Autoritu náboženských textů uznávají miliardy lidí včetně mnoha vědců, ale tato poselství už dávno přestala inspirovat, když už i pokrokové křesťanské církve dnes akceptují homosexuální manželství a farářky. Na to však nepřišly čtením Bible, sv. Augustina či Martina Luthera, ale nejspíš se tak stalo pod vlivem Dějin sexuality Michela Foucaulta nebo Manifestu kyborů Donny Harwayové. Ovšem ti skutečně věřící – včetně pokrokářů – by nikdy vliv takových autorů na svou morálku nepřiznali….“

 Jistě jde o poněkud tvrdý až drzý text, podceňující dokonce i „pokrokáře“ typu čtenáře Christnetu. Nicméně hlavní myšlenka, že náboženské organizace mění svůj přístup ke světu až teprve pod tíhou společenských změn, je formulovaná zdařile. Když pak vzápětí, co jsem tuto knihu přečetl, vydal papež František své prohlášení o principiální nepřípustnosti trestu  smrti, obé – myšlenky Františka i Harariho –  se mi tak propojily do tohoto společného kontextu:

Moderní svět, bez ohledu na to, jestli s ním tradiční náboženské struktury konvenují, nebo ho zatracují, prosadil myšlenku inkarnace (božství do lidství) v takové míře, že to přesáhlo všechny rámce všech teologických dogmat. To nakonec není tak špatná zpráva pro ateisty Feuerbacha, Marxe, Nietzscheho, Freuda a další (třeba právě i Harariho), protože svou dekonstrukcí náboženství naplnili svoji roli „mluvčích vtěleného božství“. Člověk Západu si totiž paradoxně skrze vzestup a následný pád moderního ateismu uvědomil své božské poslání a v síle tohoto vědomí proměňuje dnes svět natolik, že se z „homo sapiens“ postupně stává jakýsi „homo deus“ (samozřejmě v jiném smyslu než Bůh = nebeské absolutno). Evoluce ducha tak z pohledu moderny pokračovala i „po Kristu“ v jeho inkarnačních šlépějích tím, že člověk postupně přebral role, které dříve připisoval transcendentnímu Bohu. Mocí svého autonomního rozumu a vůle odstraňuje epidemie, války, prodlužuje život, garantuje svobodu individua a další věci. Pokud tedy moderní člověk chápe svoji důstojnost jakožto odkrývání svých božských sil, pak se to pochopitelně projevilo i na posunu pohledu na otázku absolutního trestu, odnímajícího život. A Harari má pravdu, že právě mimo jiné ústy historika Michela Foucaulta zaznělo to, proč moderní západní společnost nemůže trest smrti principiálně akceptovat.

Otázka hrdelního trestu v minulosti a dnes

Klíč nepřijatelnosti trestu smrti spočívá v moderním pojetí moci člověka nad životem druhého. Moderní historická věda samozřejmě ví, jak se moc (vláda pozemských vládců) realizovala v evropské minulosti. V předmoderních dobách to byla vždy a jenom vůle aktuálně vládnoucího člověka, který svoji moc zdůvodňoval transcendentním božským principem (kralování z Boží milosti) či neohrozitelností svého postavení (dědické právo na trůn apod.). Proto se závažná a vládu ohrožující provinění proti takto definované moci trestala exemplárním trestem smrti, kterým měla být učiněna i určitá alespoň částečná satisfakce za ohrožení či přímo ukradení moci legitimnímu vládci. Trest smrti byl proto také často vykonáván formou demonstrativní popravy, která veřejně ukázala suverenitu uplatňované moci, což bylo součástí této určité satisfakce. „…moc tu byla především právem vzít: věci, čas, těla a nakonec i život; vyvrcholila v privilegiu zmocnit se ho a potlačit jej.“ (Foucault. Je třeba bránit společnost). Takovéto uplatňování moci nad životem lidí je však z pohledu moderny již zcela zbytečné. Primárním cílem současné moci totiž není represe, ale naopak produkce a využití života. Represe se jistě i v moderně často dostavila a na „okraji Západu“ stále bohužel dostavuje, ale to je klasifikováno vždy a pouze jako politováníhodný následek mocenské hry, nikoli jako její prvotní cíl. V principu tedy nejde o  reprodukci stávající mocenské strategie (udržet aktuálně mocné u „jejich moci“), nýbrž o expanzi tzv. „moci nad životem“, která v principu nechce život ničit, ale vždy ho nějak využít pro další rozvoj života. Hlavní funkcí moci v moderní sekulární společnosti proto je a bude nadále využívat sílu vezdejšího života člověka, usměrňovat ji, zvyšovat ji, nikoliv ji za trest zničit. Je to moc, která si za cíl „…bere péči o život…“ (tamtéž). A tak je třeba na tomto místě rychle říci, že pokud si tato mocenská strategie bere za cíl působit na život pozitivně, zvyšovat produktivitu jednotlivců a řídit celek populace, jednoduše musí používat jiné mechanismy než moc předmoderní. A proto si moderní sekulární společnost nejenom nemůže dovolit rušit trest smrti, ale v principu to udělat musí, protože jinak by popřela sama sebe. Násilně způsobená smrt delikventa by totiž moderní mocné nijak neposílila, ale naopak by je ve své podstatě popřela. Moc, která má působit na život, se proto musí snažit smrti za každou cenu předcházet a stejně tak se musí snažit vyvarovat takového násilí a mocenského nátlaku na vůli lidí, které by ničilo pro vezdejší život užitečné síly člověka. Nástrojem moderní moci jsou tedy zcela jiné mechanismy, než privilegium zabíjet a represivně potlačovat nějaký uražený transcendentní zdroj moci. Moderní moc nad životem, kterou Foucault nazývá jakožto „biomoc“, není „…násilné potlačení nepořádku, ale organizované zlepšování kolektivních a individuálních sil…“(Foucault, Dohlížet a trestat), jež spočívá v takových společenských normách, které co nejlépe život chrání a produktivně jej využívají.

Dvojnásobná nepřípustnost trestu smrti

A právě takovému pojetí produktivní - nikoliv represivní - moci se postupně podřizují všechny společenské součásti Západu, a pokud chtějí „na Západě“ žít a působit, musí toto moderní paradigma přijmout za své. Proto je trest smrti nepřípustný i pro křesťany, a to hned dvakrát nepřípustný, protože náš na smrt odsouzený „zakladatel“ ono moderní produktivní pojetí moci zakomponoval již do základu svého učení. A to nejen ve slovech „…přišel jsem, aby měli život a měli ho v hojnosti…“, ale především to ukázal svými humanistickými či přímo hoministickými (zaměřeno na každého konkrétního člověka) postoji. V případě postoje papeže Františka tedy nejde o žádný modernistický výstřelek či ústupek hříšnému modernímu světu, jak mu kdekdo neznalý současného světa podsouvá. Jde naopak o přirozené a společensky nutné vyvrcholení změny pohledu na člověka a jeho postavení v současném světě.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Michal Podzimek je vysokoškolský pedagog (TU Liberec) a katolický kněz.

Mezititulky redakční.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Byl čin Jana Palacha sebeoběť, nebo sebevražda?
Sebeoběť
67%
 
Sebevražda
29%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 194)