Seznamka
Busta Jana Zajíce na budově bývalé Střední průmyslové školy železniční v Šumperku kde studoval
Autor: wikipedie.org / Creative Commons
V pohledu na sebevraždu se můžeme lišit. V pohledu na sebeoběť to může být složitější. Ostatně i náš Spasitel šel vědomě na smrt. Věděl, že kdyby se zachoval jinak, tak by k ní nedošlo. A Jan Hus šel do Kostnice, i když věděl, že může jít o krk. A stačilo odvolat, aby si život zachoval. A mnohem později Gabčík a spol. zemřeli z posledních sebevražedných nábojů svých pistolí v chrámu sv. Cyrila a Metoděje 18. června 1942. Tamní biskup, rodným jménem Matěj Pavlík, byl původně knězem Římskokatolické církve. Účastnil se tam reformního hnutí a po vzniku republiky se stal knězem Československé církve (dnešní CČSH). Spíše než její liberální proud mu byl bližší tamní pravoslavný a následně přešel do Pravoslavné církve. V církvi se stal pravoslavným episkopem Gorazdem českým a moravsko-slezským. Jakmile poskytl útočiště atentátníkům na Reinharda Heydricha, byl si vědom, že nese sám svůj život v oběť. A také se stal mučedníkem.
Co víme o pochodni číslo 2 po Janu Palachovi? Přiznám se, že vědomosti o tom jsem měl jen kusé. Přesnější údaje jsem si doplnil až z médií. Jan Zajíc (3. července 1950 Vítkov – 25. února 1969 Praha) byl český student, jenž dokonal sebevraždu po vzoru Jana Palacha, právě v den 21. výročí komunistického puče v únoru 1948 na Václavském náměstí v Praze. Vydal se 25. února 1969 vlakem do Prahy. V horní části Václavského náměstí se polil benzínovým čističem a ještě k tomu požil jed. Jed proto, aby neumřel bolestivou smrti jako Jan Palach na těžké popáleniny. Špatně si vypočítal, kdy jed začne působit. Rozběhl se směrem k náměstí, ale po několika krocích upadl na zem a zemřel.
Autorský tým, studenti semináře na Gymnáziu v Šumperku, dokázali vytvořit výstavu o Janu Zajíci, jenž se rozhodl podobně jako Jan Palach obětovat svůj život. Ve veřejnosti je oproti Palachovi méně znám a díky shromážděnému materiálu je nám autenticky přiblížen. Nemáme-li možnost výstavu vidět, je možno se začíst do Zajícova prohlášení a dopisů na portálu www.pribehjanazajice.cz. Z prohlášení odcitujme: „Občané republiky Československé, protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše svědomí jako pochodeň číslo 2. Nedělám to proto, aby mě někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad proto, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se vážně vzchopili a nedali sebou vláčet několika diktátory. Pamatujte: „když někomu stoupne voda nad hlavu, je už jedno, kolik.“ Nemáme se čeho bát – jedině smrti. Ale „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto je pomalé umírání naší národní svobody.“ Následovala i jeho kontroverzní výzva ke stávkování a bojování. Nicméně v dané době posléze občané v lepším případě nesplynou s většinovým prospěchářským proudem společnosti, méně nebo více upadají do letargie. Většina dospělých však zůstává v bolševické partaji a odsouhlasí sovětskou invazi. Nemnozí z ní vystupují, jiní do ní vstupují. Našli se církevní činitelé, kteří režimu oddaně přisluhovali.
S předstihem další vývoj prorocky modelovala již reportáž Ludvíka Vaculíka: „Obrodný proces v Semilech“. V Literárních novinách z poloviny šedesátého osmého roku. S napětím jsme ji četli - a zbavovala nás iluzí i do budoucnosti. Plasticky nám zobrazila realitu „pražského jara“ mimo Prahu.
Ale každému z nás měly a mají dodnes co mluvit do svědomí Zajícovy výzvy: „Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum!“ A právě tak jím citované, zdánlivě jen okřídlené rčení: „Umřel jen ten, kdo žil pro sebe!“
Vydáno ve spolupráci s Evangelickým týdeníkem - Kostnické jiskry
