Zdanění zmírnění křivd komunismu

Autor článku s arcibiskupy Graubnerem a Vlkem v Nosticově paláci při podpisu první dohody se státem v roce 2007
Autor: archiv Pavla Černého

Vztahy mezi státem a církvemi za komunistického režimu

Vývoj vztahů mezi státem a církví prošel do sametové revoluce různými periodami. V roce 1949 se komunistický režim nechal inspirovat sovětskými poradci, vydal nové církevní zákony a začal církve silně utlačovat. Řada sborů a farností byla zlikvidována, byly rozpuštěny mnišské řády, zlikvidovány církevní školy a církvím byla odebrána možnost sociální práce. Režim konfiskoval pozemky a mnoho budov. Oficiálně byla zachována náboženská svoboda, ale ve skutečnosti se rozběhl pokus křesťanské církve zničit a víru v Boha nahradit tzv. „vědeckým světovým názorem“. Mnoho řeholníků, kněží, farářů a kazatelů se dostalo do vězení a někteří byli při výsleších a věznění umučeni k smrti. Ve vězení se často ocitli také aktivní laici křesťanských církví. Dětem z křesťanských rodin byla upírána možnost vzdělání a některé profese - jako např. učitelství, armáda, policie - byly pro aktivní křesťany uzavřeny. Kromě krátkého nadechnutí kolem roku 1968 trval tento teror 42 let. Také já jsem v dětství zažil perzekuci svého otce a kazatel mého sboru a čtyři členové staršovstva se dostali do vězení na základě paragrafu o maření církevního dozoru nad církvemi. Křesťanské církve ze společnosti nezmizely a leckde ve skromných podmínkách existovala dobře duchovně vedená společenství všech generací.

Církev a stát po roce 1989

Situace po změnách v roce 1989 dala církvím nové postavení a otevřela nové možnosti. Téměř přes noc došlo k radikálním změnám. Církve se mohly zapojit do veřejného života a postupně se obnovila jejich veřejná angažovanost v různých sférách. Objevily se kaplanské služby v armádě, ve věznicích, ve zdravotnických zařízeních. Bylo možné zakládat církevní školy a obnovovat sociální práci mezi lidmi, kteří propadli sociálním sítem. Církve začaly pracovat s bezdomovci, alkoholiky, narkomany, bezprizornými dětmi, seniory. Rozvinulo se hospicové hnutí, které začalo sloužit tisícům umírajících a jejich rodinám. Jestliže Bůh dovede tvořit „ex nihilo“ (z ničeho), potom církve toto neumí. K obnově velkého množství potřebných služeb bylo třeba získat zpět komunistickým režimem ukradené budovy a pozemky. Některé budovy se podařilo restituovat. Mnohé z nich byly ovšem v hrozném stavu a potřebovaly velké finanční částky na rekonstrukce. Bylo třeba stavět nové kostely a modlitebny, protože během let se osídlení země změnilo. Některé budovy již neexistovaly, jiné byly využity jiným způsobem. Bylo jasné, že vše není možné vrátit.

Jednání mezi státem a církvemi o zmírnění některých majetkových křivd

Od 90. let se rozběhlo jednání mezi státem a církvemi nikoli ohledně restitucí, jak se dnes běžné říká, ale o „zmírnění křivd komunismu“. To znamená, že církve i stát dobře věděly, že není možné vrátit všechen majetek podle stavu v roce 1948. Vždy se jednalo pouze o zmírnění křivd. Bylo jasné, že nikdo nenahradí mravní škody, smrt členů rodin, zničená zdraví ve vězení a v oddílech PTP (vojenské oddíly nucených prací pro převýchovu politicky nespolehlivých lidí). Od samotného počátku šlo o pouhé zmírnění křivd minulosti. Bylo jasné, že zákon o placení duchovních státem nemůže fungovat a že je třeba, aby se církve postavily na vlastní nohy.

 Jako představitel jedné z církví jsem zažil dvacet let jednání mezi představiteli státu a zástupci církví. Byly vypracovány odborné posudky ohledně majetku a řešilo se, jak velké může být odškodnění za ukradený majetek. Byly to tisíce hodin práce expertních týmů z obou stran a mnoho setkání představitelů církví a vlády. Pracovní atmosféru rozvířily každé volby. Při každých volbách, a to platí dodnes, se zmírnění křivd stane málem hlavní součástí volebních kampaní. Některé strany se o odškodnění zasazovaly a jiné si vyřizovaly svou nenávist či špatné svědomí anticírkevní propagandou a radikálním bojem proti odškodnění církví. Během této dlouhé doby jsem poznal premiéry, ministry kultury a řadu jejich poradců. Někteří se snažili odškodnění prosadit a jiní se snažili získat politické body na jeho odmítnutí. Někteří se také pokusili vrazit klín mezi církve. Kolem těchto zápasů bývalo dusno a zaznívalo mnoho nepravd. Odškodnění církví je pouze otázkou promile ve státním rozpočtu, ale bývá to traktováno jako velká kauza. Dnes je jasné, že někteří se tím snažili odvést pozornost od svých korupčních afér a nečistých akcí. Hotovou práci a připravené dohody vždy někdo na poslední chvíli shodil.

Zdanění zmírnění křivd komunismu

Představitelé církví a Federace židovských obcí při podpisu dohody se státem v roce 2007 s ministry Jehličkou, Kalouskem, Gandalovičem a Stehlíkovou
Autor: archiv Pavla Černého

Expertní komise státu i církví se snažily ocenit nevydaný majetek. Majetek církví k roku 1948 (dále do minulosti se nešlo) byl tak velký, že bylo nakonec rozhodnuto, že církvím, náboženským společnostem a Federaci židovských obcí bude finanční náhradou vrácena pouze jeho část. Výpočty byly kontrolovány odborníky z Vysoké školy ekonomické a nezávislými finančními subjekty. Všechny výsledky se shodovaly v tom, že se jedná pouze o odškodnění ve výši menší části nevydaného majetku. Majetek byl odborníky vyčíslen na 134 mld. Kč (a to je podhodnoceno) a vracet se mělo pouze 83 mld. V jednáních jsme se nejdále dostali v roce 2007. Tehdy jsem byl ve funkci předsedy Ekumenické rady církví a byl jsem u probíhajících klíčových jednání osobně. Finanční částka byla stanovena a nyní bylo na církvích, aby se dohodly mezi sebou. Nebylo to jednoduché, protože římskokatolická církev měla nejvíce majetku a u stolu jsme měli také církve, které v době okradení církví neexistovaly. Katolické mnišské řády měly o odškodnění představy, které se někdy lišily od vedení České biskupské konference. Předsedou České biskupské konference byl arcibiskup Graubner a zásadní slovo měl také pražský arcibiskup kardinál Vlk. Česká ekumena vždy měla různé problémy a v řadě otázek panovaly rozdílné názory. Jestli jsem ale někdy byl hrdý na českou ekumenu, pak to bylo právě v této době. Podařilo se vyřešit téměř něco nemožného. Katolická církev, která by mohla požadovat odškodnění za 97 % nevráceného majetku, byla ochotna se vzdát 13 % ve prospěch ostatních církví. Byl to nepochybně významný projev gesta smíření vzhledem k naší bouřlivé historii a násilné rekatolizaci českého království v 17. století. Dělit se musely ale i ostatní subjekty. Ostatní církve byly ochotny se rozdělit s těmi, které v letech okradení církví neexistovaly, jako např. Apoštolská církev. Na poslední chvíli se přihlásila ještě Církev adventistů sedmého dne, která původně finance nepožadovala, a přitom jí byl ukraden poměrně velký majetek, když byla načas zatlačena do ilegality. Všechny církve musely nakonec z koláče odškodnění něco ukrojit ve prospěch druhých.

Dohoda se státem z roku 2007

Vzpomínám si na rozhodující dlouhý večer v jednání Ekumenické rady církví a vděčně vzpomínám na moudrost sedmnácti představitelů církví a náboženských společností a jejich církevních ústředí, včetně Federace židovských obcí. Všech sedmnáct subjektů nakonec podepsalo společnou dohodu. Jedná se o projev skutečného bratrského ekumenismu. Někdy se dobré rodiny rozhádají, když se dělí majetek. Zde došlo ke společné dohodě. Dokument podepsaný sedmnácti samostatnými subjekty byl předán vládě a jako svědectví jednoty leží v trezoru Ministerstva kultury. Při společném průlomovém jednání v prosinci 2007 byli za vládní komisi přítomní ministři Jehlička, Gandalovič, Kalousek, Stehlíková a jako experti Talíř, Pojar a ředitelka odboru církví Bendová. Jednání proběhlo ve vzájemné úctě a se snahou se domluvit. Nakonec došlo k podpisu dohody, a tím společného návrhu vlády a církví pro jednání Poslanecké sněmovny. Ovšem na schválení bylo třeba počkat až do roku 2013.

Kauza vyrovnání státu s církvemi trvala přes dvacet let. Stála tisíce hodin času pracovníků církví, ministerstev, vlády a dalších orgánů. Při každých volbách se toto odškodnění znovu zneužívalo k útokům na církve a vyvolávání proticírkevních nálad. Stalo se to evergreenem všech volebních kampaní.

Zdanění restitučních náhrad za současné vlády

V dnešní době jsou hnutí ANO a ČSSD v zajetí KSČM. Komunisti znovu škodolibě tahají za provázky politiky a tentokrát využili svou pozici k návrhu zdanění církevních náhrad. Je zvláštní, když zloděj rozhoduje o zdanění toho, co ukradl. Je to podobné, jako by odškodnění obětí 2. světové války torpédovali a měli v ruce sami příslušníci německých jednotek SS. To, co Poslanecká sněmovna na základě návrhů komunistů schválila, odmítl Senát. Nyní bylo veto Senátu přehlasováno a kolotoč se znovu rozjíždí. Komu to slouží? Česká republika byla posledním postkomunistickým státem, který přijal nové narovnání vztahu státu a církví. Všechny ostatní státy to již dávno vyřešily. Smutné je to, že hnutí ANO, ČSSD a KSČM nezadrželo ani to, že mezi odškodňovanými je Federace židovských obcí, tedy část našeho obyvatelstva zdecimovaného válkou a potom tlakem totalitního režimu. Časem se jistě ukáže, komu tato kauza slouží a kdo jejím prostřednictvím něco zakrývá. Jestli byl náš prezident v prognostickém ústavu a premiér je byznysmen, pak by mohli pochopit potvrzená čísla odškodnění. Jestli dnes někdo prohlásí, že je částka nadhodnocena, potom buď neví o čem mluví, nebo z nějakého důvodu lže. 

Situaci církve v dnešní době

Církve schválení zdanění nezničí. Jestli dokázaly vzdorovat totalitě tolik let, potom je zdanění jen malou epizodou v jejich životě a práci. V rovině vztahové vůči vládě a státu budou církve jistě, pokud možno, loajální. Nepředpokládám, že by vyzývaly své členy a sympatizanty, aby šli do ulic ve stylu „žlutých vest“ a rozbíjeli výlohy a zastavovali dopravu. Křesťané i v případě zdanění náhrad budou dál poctivými a státotvornými občany. Být znovu okraden, to není ostuda. Ostudou je krást a krádež znovu na denním světle opakovat. Důležitou reakcí v případě zdanění by mělo být pokračování v rozvíjení misijního poslání Kristovy církve a kooperace se státem v oblastech, kde to je možné (sociální služba, školství, kaplanské služby, morální výchova). Církev v dějinách mnohokrát zažila pronásledování a konfiskace majetku, a přece se jí často dařilo zachovat laskavou tvář.

Druhou otázkou je odvolání se ve spravedlivé při k vrchnosti. To je možnost, kterou má každý obyvatel a každá organizace působící v naší zemi. Když byl apoštol Pavel zbičován a uvězněn ve Filipis, tak se i po svém zázračném vysvobození přihlásil ke svému římskému občanství a trval na tom, aby byl řádně propuštěn. Dokonce se dočkal od soudců omluvy (Sk 16, 35-39). Při jiné příležitosti je apoštol zachráněn před lynčováním v Jeruzalémě římskou okupační mocí. Když ho pak Římané chtějí při výslechu bičovat, použije legitimní odvolání se ke svému římskému občanství. Bičování tím bylo zabráněno (Sk 22,23-29). Pokud apoštol pohanů používá legitimní právní obranu, mohou to dělat i křesťanské církve ve vztahu ke státu. Na místě bude důstojné odvolání se k Ústavnímu soudu ČR a v případě potřeby k Evropskému soudu pro lidská práva, který sídlí ve Štrasburku. Pán Bůh miluje právo a spravedlnost. Ukradené má být vráceno!

Rozumná vláda bude vždy spolupracovat s církvemi, protože jsou státotvorné a vnášejí do společnosti něco, co slouží ke stabilitě státu a co pomáhá budovat občanskou společnost. Jak jinak se sekulární Francie postavila k požáru katedrály Notre Dame, když se okamžitě začínají sbíhat finanční příspěvky, aby symbol země byl zachráněn. Pomineme-li duchovní rovinu, je zjevné, že turisté nejezdí do naší země obdivovat panelová sídliště a další monumenty totality. Církevní památky jsou součástí našich dějin, kultury i umění. Sebelepší sociální systém nezachytí všechny lidi, kteří propadnou sítem a zůstanou na dně. V naší společnosti přibývá problémů nejen sociálních, ale také problémů ztráty smyslu a cíle života. Jeden jediný člověk, který pod vlivem Kristova evangelia změní svůj život, začne pracovat a žít jako řádný občan, přinese státu velký finanční a společenský přínos. Přesto v této chvíli zvítězil krátkozraký populismus a snaha se udržet u moci za každou cenu. Věřím, že to není ještě poslední slovo ve vztazích mezi státem a církvemi.

Když jsem v době totality v roce 1974 dostával státní souhlas k výkonu duchovenské služby, zavolal si mě středočeský církevní tajemník – tehdejší postrach farářů – a přátelsky mi radil, že se mám připravovat na jiné zaměstnání, protože církev zde za pět - deset let nebude. Jeho předpověď se nesplnila. Jsme zde stále, máme své poslání a práce je dost. Zato zmíněného církevního tajemníka sami komunisté vyhodili kvůli opilství za dva roky po připomenutém rozhovoru. Výhodou křesťanské církve je to, že její zakladatel Ježíš Kristus pověděl, že „brány pekel církev nepřemohou“. To se v dějinách potvrdilo v mnohem těžších situacích, než je pouze snaha současné vládnoucí koalice s podporou komunistů o zdanění odškodnění. Závažnější jsou dopady útoků na smlouvu podepsanou mezi státem a církevními subjekty. Kdo si nyní může v tomto státě být jist, že uzavřená smlouva bude platit v podobě, ve které byla uzavřena? To nejzávažnější není útok na církve, ale útok na právní stát. A tento útok není veden někde z marginálií, ale přímo z vládní koalice.

 

Pavel Černý je emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR a emeritní předseda Rady Církve bratrské.